Smog IV

17. února 2018 v 23:04 | Grey.t |  Zážitky a události
Druhá fáze smutku - Hněv:
Ještě před hodinou jsem fňukal, naprosto zničený po zničujícím dni a zničující noci, kamarádovi do zpráv, že mi pan P. chybí. On mi připomněl pět fází smutku - jaká náhoda. Stěžoval jsem si, že nezažívám hněv.
Zatímco se probírám vidlema hromadou koňských sraček, uvědomuju si, že se na pana P. zlobím. V lednu mi nastínil tři možnosti. Buď naše scházení ukončíme rovnou, nebo počkáme do března, až se dozvíme, zda dostal vízum. Pokud vízum dostane, bude odjíždět, pokud ho nedostane, tak se uvidí, a podle toho se můžeme zařídit. Je na mě, jestli se rozhodnu s ním být až do té doby a budu čekat na nejistotu, nebo zda to ukončím. Vážený pane P., až příště budete někomu oblbovat hlavu, nenakecávejte mu, že záleží jen na jeho rozhodnutí, ani že na jeho rozhodnutí vůbec záleží, když to rozhodnutí uděláte vy sám a nikdo jiný. Protože, P., tys to rozhodnutí udělal beze mě. Nasral jsi mi na hlavu hoven víc než kolik je jich na týhle hromadě hnoje. "Kdybych nechtěl odjíždět, chtěl bych být s tebou - pokud bys tedy chtěl ty..." Tu větu si pamatuju pořád. Najednou říkáš, že nevíš, zda by to za jiných okolností dopadlo jinak, ale, pane P., ono záleží jenom na tobě. Něco jsi mi slíbil, a pak jsi to nesplnil. Říkáš, že jsi to dělal i pro mě, ale dělal jsi to jen a jen pro sebe a mně jsi nic neřekl. Měl jsem právo to vědět, týkalo se mě to. Že by to bolelo - já kurva vím, že by to bolelo. A seru na to. Rozhodl jsem se na to srát v tu chvíli, kdy jsem si řekl, že se s tebou budu scházet dál. Kdybych věděl, že tohle mé rozhodnutí, nebo spíš že jakékoliv mé rozhodnutí nic nezmění, poslal bych tě tehdy do prdele?
Kolik mezi námi bylo pravdy? Asi ne tolik, kolik by mělo být. Ale stejně to pořád kurevsky bolí. I když bych tě, P., nejradši nakopal do prdele tak, že by sis už v životě nesed, mám tě rád a chybíš mi.

Psaní dopisů je k hovnu:
Když jsem Pistolnici (fakt to jméno musím změnit) řekl, že chci panu P. poslat nějaký citový výlev, říkala mi, že to asi není dobrý nápad. Měla samozřejmě pravdu. A já to věděl od začátku, že je to zatracená píčovina. A stejně jsem to poslal, v nějaké bláhové naději na zázrak. Pan P. mi velmi krásně odpověděl, ale ty odpovědi nesdělovaly to, co jsem chtěl slyšet. Nebylo v tom žádné "ano, vyšlo by to, kdybychom se poznali za jiných okolností" nebo "pokud mi nevyjde vízum, nebudu hledat další možnosti, mám tě rád a chci být s tebou". Nebo aspoň "mám tě rád".
Dozvěděl jsem se nevím. Krásně napsané a roztažené na dvacet řádků, ale pořád jenom nevím. A možná pár věcí, které mi ale v ničem nepomůžou. Nakonec není ani tak důležité, co je pravda, jako spíš to, čemu věřím. Pan P. mi klidně mohl říct, že za jiných okolností by z nás byl dokonalý pár, co by se tím změnilo? Okolnosti jiné nejsou a nebudou. Pan P., doufám, odjede do prdele a bude tam proklatě dlouho a až se vrátí, bude mi, doufám, tak lhostejný, jak jen to jde u člověka, kterého jsem m... měl rád.
Pan P. tvrdí, že psát dopisy je skvělé, protože se člověk vypíše z emocí a pocitů a dá jim průchod. Leda tak hovno. Člověk čeká, že se mu dostaně nějaká odpověď. Taková, která tu situaci ulehčí. Ale moje včerejší zkušenost je úplně jiná. Otevřel jsem znovu kontakt s panem P., skončila veškerá naděje a já znovu upadl do deprese, tentokrát ještě větší než v pondělí. Pan P. není příznivec blokování a mazání telefonních čísel. K čemu mi ale je být v kontaktu s člověkem, kterého nemám rád jako kamaráda, ale jako partnera? Přátelství z toho nebude a vztah už taky ne. Bude z toho jenom táhlé trápení a povídání si jen aby nebylo trapně, pokud vůbec.
A možná zase to příšerný čekání na zprávy. Na to, že se něco změní. Na to ,že si něco rozmyslí.

Sex:
Většina mých intimních zkušeností probíhá tak, že si to momentálně celkem užiju, ale zpětně si říkám, že kdybych si to udělal rukou, mohlo to být vlastně o dost lepší a o dost míň namáhavé. Pan P. mě naučil, že existuje i způsob, jakým se stýkat, který je velmi příjemný. Dokonce příjemnější, než vlastní ruka. Ať už to bylo jeho schopnostmi, nebo tím, že ho mám rád, intimní setkání s ním byla ta nejlepší, jaká jsem v životě zažil. A možná jediná skutečně uspokojivá.
Mívám nutkání panu P. navrhnout, abychom se stýkali jen za tímto účelem. Samozřejmě je to kardinální pitomost. A moc dobře vím, že bych to navrhnul i proto ,abych mohl pana P. znovu vídat. A abych mohl třeba aspoň zpovzdálí překážet té možnosti, že si najde někoho jiného.

Subjektivizace:
Na čem vlastně záleží? Pan P. mi ublížil. Může mi být úplně u prdele, jestli to udělal s dobrým úmyslem nebo ze sobeckých důvodů, může mi být úplně jedno, jak by to dopadlo kdyby nebo co je to vlastně za člověka. Jestli mu je to líto nebo že nechtěl. Ublížil mi a tím to začíná a taky končí. To je vše, to je to nejdůležitější a o tom se nedá pochybovat.
Od začátku do konce to celé stálo za houby. I když si to nepřipouštím a vykresluju si pana P. jako úžasného ideálního partnera, jako člověka, se kterým by šlo strávit život, vím, že od začátku to stálo za houby. Můžu to klidně připosovat odstupu pana P., který si držet z důvodů špatných zkušeností a odjezdu. Ale na tom až tak nezáleží. To, co mi pan P. dával, mi nebylo dost. Nestačilo mi to. Nebyl to vztah podle mých představ, ba to nebyl vztah vůbec. Pan P. se se mnou scházel, když se se mnou pan P. scházet chtěl. A mimo mě si držel celý obrovský svět, o kterém jsem nic nevěděl. Nikdy jsem se nestal součástí jeho života, i když on byl součástí mého života až moc.
Mám právo být na pana P. nasraný. A i kdybych ho neměl, bylo by to jedno. Zlobím se na něj a tak to prostě je. Protože já nakonec neudělal nic špatného, já byl jenom sám sebou. A s ním jsem jednal na rovinu. Nebyl jsem to já, kdo budil iluze. Byl to pan P., kdo sliboval věci, které nehodlal splnit, kdo lhal o tom, že rozhodnutí leží na mě, když za mě rozhodl on sám. Byl to pan P., kdo mi ani jednou neřekl, že mě má rád.
Mám chuť to panu P. napsat, poslat ho do prdele, ale neudělám to. Možná. A možná to udělám, kdo ví, dělám přece spoustu volovin. Budu prostě doufat, že zmizí ten pocit, že pan P. byl ten pravý; pocit, který nejspíš plyne především z toho, že s panem P. už nás nečeká společná budoucnost.
Pan P. na Valentýna napsal na facebook status, který měl být vtipný. O tom, že koupil dvě čokolády, jednu pro sebe a druhou na odpoledne. A já mám chuť mu dát přes hubu, protože si za to může sám. Nebyl jsem to já, kdo něco ukončoval, nebyl jsem to já, kdo něco posral, nebyl jsem to já, kvůli komu se rozpadl vztah, který ani nebyl. Nebyl jsem to já, kvůli komu zůstal sám na Valentýna.
Nezáleží totiž vůbec na tom, co je pan P. zač. Záleží jen na tom, jak vnímám to, co se stalo. Pan P. mi ublížil, pan P. mi lhal, pan P. to posral.
Pan P. by měl táhnout do prdele. A já bych se měl dokopat k tomu, abych panu P. řekl pápá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 18. února 2018 v 13:35 | Reagovat

A stejně ho chceš líbat na jeho rozkošné tělíčko!

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 18. února 2018 v 16:43 | Reagovat

[1]: To samozřejmě nepopírám.

3 Gray Gray | 19. února 2018 v 10:34 | Reagovat

Spálit mosty a počkat až čas rány zhojí, to je jediné řešení. Taky mi trvalo než jsem jednu osobu smazala z telefonu a když mi o pár let později napsala na tehdy existující FB jestli se mám hezky bez prudkých emocích jsem ji rovnou zabanovala. Někteří lidé za to prostě nestojí a i když se to lehko řekne, nemá cenu plýtvat se na někoho, kdo si tě nezaslouží.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama