Smog III

15. února 2018 v 22:36 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Konec světa:
Skeeter Davis zpívá o konci lásky jako o konci světa. Teď už můžu říct, že po nedělním rozloučení s panem P. se můj svět zachvěl, ohnul, donutil mě udělat několik kroků, ale nezanikl. Dovedu si představit život bez pana P. Což ovšem neznamená, že bych ho už neměl rád.

Návrat:
Můj dobrovolný, avšak náhlý odchod ze sociálních sítí mi dal poznat jednu klíčovou věc: ve chvílích smutku by člověk neměl být sám. Neměl bych se izolovat. Protože jestli něco pomáhá, je to bavit se s lidmi. Ne nutně řešit s nimi svůj problém. Často stačí nechat je rozptýlit naše chmury, zažít s nimi příjemnou zábavu.
V průběhu úterý jsem se vrátil na whatsapp a nechal konverzace plynout. Nechal jsem se rozptylovat. A ve středu jsem šel plavat. Říkal jsem si, jak často asi pan P. chodil plavat s někým, a jaké by to bylo, kdyby tu byl se mnou. Jak asi plave - hezky, rychle, bez ustání? Nebo se po každém uplavaném bazénu musí jako já zastavit, aby nabral dech? A jak asi vypadá jeho tělo, když vyleze z vody? Rýsují se mu svaly ještě víc než jindy? Čím víc uplavaných bazénů mám za sebou, tím víc musím myslet na dech a na to, abych správně prováděl tempa, na pana P. brzy přestává zbývat místo. Ale zbývá jedna otázka: Jak velkou část jeho myšlenek jsem po neděli obsadil já?
Návrat na facebook odkládám. Netuším proč. Původně jsem se chtěl vrátit včera, pak jsem to odložil na dnes a dnes to odkládám na zítra. Je do jisté míry osvobozující nebýt neustále dosažitelný. Nesdílet sám sebe s hromadou lidí. A říkat si, že s panem P. si nepíšeme, protože nejsem na facebooku.
Co se vlastně stalo za poslední dva dny? Vůbec nic. Svět se nemění, jen se hýbe dál a dál úplně stejným způsobem - stejně jako se stále stejným způsobem češe plešatá zpěvačka (a dostáváme se zpět k Letní Bouři). Drtivá část mého života je na panu P. nezávislá a jediné, co jeho vliv posouvá i do těchto sfér života je to, že se vše spojuje v jedné mysli.
A tak se, dřív nebo později, vrátím k svému soukromému stereotypu. A pak si jednou začnu hledat partnera.

Z utrpení vede přinejmenším jedna cesta, a tou je nadhled. Ve chvíli, kdy je člověk schopný od bolestivé situace odstoupit, podívat se na svět a život i mimo rámec své aktuální situace. Doktor mi v pondělí řekl: "Pane Knotku, jste ještě mladý, těch příležitostí bude spousta." A mně došlo, že je to nejspíš ten nejhorší psychiatr na světě. Ale nakonec měl aspoň trochu pravdu. Život jde totiž dál a je mu úplně u prdele, jestli zrovna někdo trpí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 16. února 2018 v 0:34 | Reagovat

Uhodil jsi svým sugestivně-autoritářsko-pokrokářským stylem, že skutečně smutek nemá cenu dusit, akorát se poroucháš zevnitř a kromě deus ex machina už tě nic nedá dokupy.

2 stuprum stuprum | Web | 16. února 2018 v 0:40 | Reagovat

Víš, ono se z hlediska klinické psychologie na utrpení jedince nedá nic říct. Člověk bohužel nedokáže pochopit cizí duševní utrpení, i když sám dlouhodobě trpěl. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama