Smog II

13. února 2018 v 15:06 | Grey.t |  Zážitky a události
Třetí fáze smutku - smlouvání:
Podle modelu Kubler-Rossové prochází truchlící lidé pěti stádii. První je popření, druhé zlost, třetí smlouvání, čtvrtý deprese a pátý přijetí. Tento model se vztahuje především na umírání. Možná i proto jsem u sebe nezaznamenal fázi zlosti. Nezlobím se na pana P., že to ukončil, že udělal co udělal. Popření je přítomné jen ve špetkách - pořád si říkám, že si to pan P. rozmyslí, že jsme se vlastně nerozešli a že je to celé nějaké bizarní nedorozumění. (Ostatně, dá se rozejít s někým, s kým jste, prakticky vzato, ani nechodili?)
Třetí fáze se projevu v plném rozsahu. Nekonečná posloupnost "co by kdyby" se odvíjí automaticky, ať se snažím myslet na cokoliv. Co kdybych panu P. řekl, že ho mám rád - jako by to už nevěděl - a zeptal se ho, jestli neexistuje nějaký způsob? Co kdybych panu P. nabídl, ať se ozve v březnu. Co kdybych se ho zeptal, jestli si to nechce rozmyslet. Co kdyby si náhodou nikoho nenašel - i když jsem přesvědčený, že najde - a začal jsem mu chybět. Co když mu chybím už teď? Co když mě má rád, co když existuje způsob jak ho přesvědčit? Co kdybych požádal společného kamaráda, aby panu P. domluvil?
Deprese probíhá zároveň s třetí fází. Nikdy by mě nenapadlo, že by mi pan P., člověk, o kterém jsem před pár měsíci ještě tvrdil, že ho nejspíš nemám dost rád, bude chybět tak, že mi bude do pláče. Že zase začnu psát na blog. Že si zruším facebook, jen abych měl menší pokušení mu psát (jediná výhoda je, že to, co bych mu chtěl říct, se nevejde do sms).

Coping:
Včerejší rozhodnutí, že se musím fyzicky zlikvidovat, abych si aspoň trochu ulevil, došlo svého naplnění. Naposledy jsem běhal v létě, maximálně třicet minut, ale obvykle spíš dvacet. Včera jsem si dal čtyřicet a dnes mé nohy protestují. Zítra plánuju totéž. Koukal jsem z okna: hnusný výhled na Strašnice, šedivo, nuda. A pod okny chodící lidé, drobné příběhy, které stejně nikoho nezajímají.
Jak tak civím, myslím na Adu. Myslím na to, jak se soustředila jen na pohyb dopředu. I já se snažím soustředit na pohyb, ale na pásu se dopředu nepohnu. Běžím na místě - příhodné pro můj život. Ada byla smrtelná tak, jako jsou jiní lidé nastydlí, neustále pociťovala symptomy. Já, zatímco kladu jednu nohu před druhou, nepociťuju žádné symptomy. Chvílemi nepociťuju vůbec nic, chvílemi únavu. Zvládl jsem běžet čtyřicet minut. A co dál?
Co může člověk dělat, aby se na čas zbavil sám sebe? Aby zapomněl? Aby zabil svoje myšlenky?

Vize:
Racek říká, že s někým jiným bude líp. Jak dlouho bude trvat, než se dostanu do stavu, kdy si budu schopný představit někoho jiného? Minule to trvalo skoro rok. Ve chvíli, kdy Swan nemiloval Odettu, byl schopný si ji vzít. Ve chvíli, kdy Marcel nemiloval Albertinu, neměly pravdy o jejím životě už žádnou cenu. Ta chvíle přijde i u mě, a pak mě přestane zajímat, jestli má pan P. někoho nového a jestli tu kvůli někomu nakonec nezůstal. Nebo jestli by se ke mně nemohl vrátit, až se vrátí z cest. Když tedy odhlédnu od své malichernosti a svého egoismu, protože, samozřejmě, mi bývá úzko, když zjistím, že jsem nebyl pro někoho dost dobrý.
Vím, že jednou bude všechno jinak. Že pokud se nestane zázrak, a ty se nedějí, budu po nějaké době nadšený z někoho jiného a budu řešit jiné věci. Pan P. bude jen vzpomínka. V současnosti ale chci, aby pan P. byl ten člověk, se kterým budu šťastný. Znamená to zamilovanost, znamená to lásku? Kdo ví. Nechci používat taková silná slova. V současnosti chci mluvit s panem P., být s panem P., souložit s panem P.
Když koukám do budoucnosti, když si říkám, že jednou bude jinak, je to jako závan svěžího větru. Jako by tíha toho, co ve mně pan P. zanechal, byla najednou trochu menší. Přesto je veliká. Jsem pana P. plný. Vize mi dává naději, kterou v současnosti nechci. Naději, že nebudu chtít to, co chci teď, a budu chtít něco jiného. Možná něco, co bude dosažitelné.

Tak nějak si přeju, aby si to pan P. četl. Aby to bral na vědomí. A aby ho to, hahaha, přesvědčilo. Kdo ví k čemu. Asi že mám být ten člověk, se kterým chodí cvičit, do kina a na večeře. Příběh z alternativní reality.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 13. února 2018 v 22:06 | Reagovat

Proto je tak výhodné existovat v souladu s myšlenkami. Nedokážeš je vypnout vypínačem, leda snad dočasně, ale jen proto, aby se projevily někdy jindy, snad později, v plné síle a ještě dotěrnější.

Mně už mozek v podstatě, tak jak se chápou jeho funkce, nefunguje, pamatuji si sice některé fráze a skrze automatické psaní ještě nadatluji několik sentencí, ale pořád ho nedokážu vypnout nebo dokonce zapomenout. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama