Smog I (Dočasný deník)

12. února 2018 v 10:14 | Grey.t |  Zážitky a události
S panem P. jsme to ukončili. Potom, co jsem si tři týdny říkal, že to není ono a že mě pan P. nechce vídat tak jako já jeho, potom, co mi pan P. dal najevo, že to nebere vztah a potom, co jsem se na něj začal zlobit za cokoliv, jsem mu stejně nedokázal říct, že si myslím, že bude lepší, když se nebudeme vídat. Mám pana P. rád, navzdory všemu. Mám rád člověka, co na Vyšehradě recitoval Skácela, i když jsme se vídali mnohem míň než bych chtěl. I když toho člověka vlastně vůbec neznám.
Zeptal se mě: "Mám takový dojem, že nejsi spokojený, mám pravdu?"
Zasmál jsem se. "Jak to myslíš, spokojený?"
Tak obecně, prý. Zasmál jsem se ještě víc: "Tak obecně nejsem spokojený nikdy."
"A se mnou," dodal. A já už se nesmál.
Prý mi nechtěl ubližovat. Držel si odstup, aby to nebolelo ani jednoho z nás. Aby to nebolelo jeho. A pak mi vyprávěl, jak za poslední dva roky jeho milostný život býval hrozný, ale já se nedokázal odtrhnout od toho "byl vzdělaný, chodili jsme na večeře, do kina, společně sportovat..." protože se mnou nic takového nedělal. Možná, že to není o odstupu, možná jsem prostě nebyl dost dobrý.
Říkal jsem panu P., že když jsem mu na začátku ledna řekl, že se chci dál stýkat, byl jsem připravený do toho jít naplno. I když to pak bude bolet. Že to bude bolet už tak brzo jsem nebyl připravený. Pan P. říkal, že do toho naplno nešel, protože věděl, že by to bolelo hodně.
Hodně to bolí i teď. Bolelo by to víc?
Najednou trochu rozumím, proč chce pryč. Chci být tak daleko, že si to ani neumím představit. A tak jsem se aspoň odřízl. Dočasně. Kdo ví od čeho. Od lidí, zase?

Prvních dvanáct hodin:
Racek se mě ptal, jak to nesu a já si říkám, co se na to dá odpovědět. Co by znamenalo, že to nesu dobře, co by znamenalo, že to nesu špatně? Jak se to vůbec dá nést?
Pustil jsem si Go Long a brečel jsem v autobuse. A pak po cestě domů - vystoupil jsem na Strašnické s tím, že se projdu. A chvílema jsem měl pocit, že se svalím na zem, schoulím do klubíčka a budu jenom vzlykat.
A tak jsem se dosoukal, krok za krokem, vzlyk za vzlykem, domů. Zabalil jsem se do peřin a tiše vzlykal a snažil se usnout. Ať toho co nejvíc prospím. Ať se vzbudím, až bude všechno v pořádku. A neusnul jsem. Po třech hodinách jsem vstal a vyčistil si zuby a šel znovu spát. Než jsem usnul, stihl jsem si poslechnout jednom album Marissy Nadler a jedno album Leonarda Cohena. Stihl jsem se několikrát podívat na messenger, jestli jsem nedostal nějakou zprávu od pana P. Zprávu, ve které by napsal něco, co všechno zázračně spraví. Nic takového se samozřejmě nestalo a nestane.
A tak jsem si celý večer promítal v hlavě - tu pusu na rozloučení a jestli jsem náhodou neměl nechat ujet autobus, jen abych se s ním mohl objímat o trochu dýl. Ale k čemu by to bylo? K ničemu.
Mít zlomené srdce se nejspíš říká kvůli tomu, že to pálí zejména vprostřed hrudi. Pálí a bolí a studí a pak to pomalu stoupá do hlavy a vyjde očima. Ale to pálení nepřestává.
Místo klidného spánku po uroněných slzách mě čekalo dlouhé usínání a šílené sny o podivných vztazích, o jakémsi pravidlu tří a o nejrůznějších kombinatorických snahách to pravidlo obejít, i když netuším, co to všechno znamenalo. Jen snahu vyhnout se tomu, co už se stalo.
Místo úlevy, kterou jsem očekával, úlevy z konce problematické situace, se mi nabídnul jen smutek a zoufání. Pláč nad mlékem, které bylo rozlité už neskutečně dlouho.
Nakonec si říkám, jestli všechny ty věci nebyly jen působivé aranžmá. Zéland, odstup, všechny tyhle situace, jestli to nakonec nebyl jen sofistikovaný způsob, jak si mě držet od těla a ve vhodnou chvíli se mě zbavit, protože nejsem vhodný kandidát na partnera. Nakonec se nejvíc děsím toho, že tu pan P. zůstane, nikam neodjede, a najde si partnera. Že je to celé tím, že nejsem dost dobrý, dost vhodný.
Možná by totiž bylo snazší si myslet, že je pan P. bezcharakterní zmrd, než se smiřovat s tím, že je to fajn kluk a celé to "prostě jen nevyšlo".
Mám pana P. rád, ale možná bych byl radši, kdybych ho nikdy nepoznal. A úplně nejradši bych žil v alternativní realitě, kde nám to vyšlo a jsme úžasně šťastní.
Jenže všechny tyhle kombinace, permutace a variace, celá kombinatorika je mi k ničemu. Věci jsou jak jsou a mně zase nezbývá, než se s tím smířit.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 12. února 2018 v 15:14 | Reagovat

Nejdůležitější je mít srdce - s ním přejdeš celý život a pokud ho neuneseš, nech si narůst křídla. :)

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 12. února 2018 v 16:44 | Reagovat

[1]: Křídla by se hodila. Ale od toho srdce bych si občas rád odpočinul.

3 Ta Rezekvítková Ta Rezekvítková | 12. února 2018 v 20:12 | Reagovat

Až přijedu do Prahy, tak se opijeme nebo přejíme sladkým a budeme společně brečet. Platí?

4 M M | 12. února 2018 v 20:15 | Reagovat

Mrzí mě to :/ chápu, jak se cítíš. Kdybys to chtěl zapít třeba absinthem, tak se ozvi.

5 Gray Gray | 13. února 2018 v 11:24 | Reagovat

Měla jsem nám nalít tu domácí medovinu když jsi byl na návštěvě. :-(

6 grey.t grey.t | E-mail | Web | 13. února 2018 v 14:22 | Reagovat

[3]: Platí.

[5]: Doufám, že ji někdy ochutnám! Ale teď se snažím zvládat to bez alkoholu :/

7 Gray Gray | 13. února 2018 v 15:10 | Reagovat

[6]: Dobře. Tak rumové pralinky!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama