Únor 2018

Smog IV

17. února 2018 v 23:04 | Grey.t |  Zážitky a události
Druhá fáze smutku - Hněv:
Ještě před hodinou jsem fňukal, naprosto zničený po zničujícím dni a zničující noci, kamarádovi do zpráv, že mi pan P. chybí. On mi připomněl pět fází smutku - jaká náhoda. Stěžoval jsem si, že nezažívám hněv.
Zatímco se probírám vidlema hromadou koňských sraček, uvědomuju si, že se na pana P. zlobím. V lednu mi nastínil tři možnosti. Buď naše scházení ukončíme rovnou, nebo počkáme do března, až se dozvíme, zda dostal vízum. Pokud vízum dostane, bude odjíždět, pokud ho nedostane, tak se uvidí, a podle toho se můžeme zařídit. Je na mě, jestli se rozhodnu s ním být až do té doby a budu čekat na nejistotu, nebo zda to ukončím. Vážený pane P., až příště budete někomu oblbovat hlavu, nenakecávejte mu, že záleží jen na jeho rozhodnutí, ani že na jeho rozhodnutí vůbec záleží, když to rozhodnutí uděláte vy sám a nikdo jiný. Protože, P., tys to rozhodnutí udělal beze mě. Nasral jsi mi na hlavu hoven víc než kolik je jich na týhle hromadě hnoje. "Kdybych nechtěl odjíždět, chtěl bych být s tebou - pokud bys tedy chtěl ty..." Tu větu si pamatuju pořád. Najednou říkáš, že nevíš, zda by to za jiných okolností dopadlo jinak, ale, pane P., ono záleží jenom na tobě. Něco jsi mi slíbil, a pak jsi to nesplnil. Říkáš, že jsi to dělal i pro mě, ale dělal jsi to jen a jen pro sebe a mně jsi nic neřekl. Měl jsem právo to vědět, týkalo se mě to. Že by to bolelo - já kurva vím, že by to bolelo. A seru na to. Rozhodl jsem se na to srát v tu chvíli, kdy jsem si řekl, že se s tebou budu scházet dál. Kdybych věděl, že tohle mé rozhodnutí, nebo spíš že jakékoliv mé rozhodnutí nic nezmění, poslal bych tě tehdy do prdele?
Kolik mezi námi bylo pravdy? Asi ne tolik, kolik by mělo být. Ale stejně to pořád kurevsky bolí. I když bych tě, P., nejradši nakopal do prdele tak, že by sis už v životě nesed, mám tě rád a chybíš mi.

Psaní dopisů je k hovnu:
Když jsem Pistolnici (fakt to jméno musím změnit) řekl, že chci panu P. poslat nějaký citový výlev, říkala mi, že to asi není dobrý nápad. Měla samozřejmě pravdu. A já to věděl od začátku, že je to zatracená píčovina. A stejně jsem to poslal, v nějaké bláhové naději na zázrak. Pan P. mi velmi krásně odpověděl, ale ty odpovědi nesdělovaly to, co jsem chtěl slyšet. Nebylo v tom žádné "ano, vyšlo by to, kdybychom se poznali za jiných okolností" nebo "pokud mi nevyjde vízum, nebudu hledat další možnosti, mám tě rád a chci být s tebou". Nebo aspoň "mám tě rád".
Dozvěděl jsem se nevím. Krásně napsané a roztažené na dvacet řádků, ale pořád jenom nevím. A možná pár věcí, které mi ale v ničem nepomůžou. Nakonec není ani tak důležité, co je pravda, jako spíš to, čemu věřím. Pan P. mi klidně mohl říct, že za jiných okolností by z nás byl dokonalý pár, co by se tím změnilo? Okolnosti jiné nejsou a nebudou. Pan P., doufám, odjede do prdele a bude tam proklatě dlouho a až se vrátí, bude mi, doufám, tak lhostejný, jak jen to jde u člověka, kterého jsem m... měl rád.
Pan P. tvrdí, že psát dopisy je skvělé, protože se člověk vypíše z emocí a pocitů a dá jim průchod. Leda tak hovno. Člověk čeká, že se mu dostaně nějaká odpověď. Taková, která tu situaci ulehčí. Ale moje včerejší zkušenost je úplně jiná. Otevřel jsem znovu kontakt s panem P., skončila veškerá naděje a já znovu upadl do deprese, tentokrát ještě větší než v pondělí. Pan P. není příznivec blokování a mazání telefonních čísel. K čemu mi ale je být v kontaktu s člověkem, kterého nemám rád jako kamaráda, ale jako partnera? Přátelství z toho nebude a vztah už taky ne. Bude z toho jenom táhlé trápení a povídání si jen aby nebylo trapně, pokud vůbec.
A možná zase to příšerný čekání na zprávy. Na to, že se něco změní. Na to ,že si něco rozmyslí.

Sex:
Většina mých intimních zkušeností probíhá tak, že si to momentálně celkem užiju, ale zpětně si říkám, že kdybych si to udělal rukou, mohlo to být vlastně o dost lepší a o dost míň namáhavé. Pan P. mě naučil, že existuje i způsob, jakým se stýkat, který je velmi příjemný. Dokonce příjemnější, než vlastní ruka. Ať už to bylo jeho schopnostmi, nebo tím, že ho mám rád, intimní setkání s ním byla ta nejlepší, jaká jsem v životě zažil. A možná jediná skutečně uspokojivá.
Mívám nutkání panu P. navrhnout, abychom se stýkali jen za tímto účelem. Samozřejmě je to kardinální pitomost. A moc dobře vím, že bych to navrhnul i proto ,abych mohl pana P. znovu vídat. A abych mohl třeba aspoň zpovzdálí překážet té možnosti, že si najde někoho jiného.

Subjektivizace:
Na čem vlastně záleží? Pan P. mi ublížil. Může mi být úplně u prdele, jestli to udělal s dobrým úmyslem nebo ze sobeckých důvodů, může mi být úplně jedno, jak by to dopadlo kdyby nebo co je to vlastně za člověka. Jestli mu je to líto nebo že nechtěl. Ublížil mi a tím to začíná a taky končí. To je vše, to je to nejdůležitější a o tom se nedá pochybovat.
Od začátku do konce to celé stálo za houby. I když si to nepřipouštím a vykresluju si pana P. jako úžasného ideálního partnera, jako člověka, se kterým by šlo strávit život, vím, že od začátku to stálo za houby. Můžu to klidně připosovat odstupu pana P., který si držet z důvodů špatných zkušeností a odjezdu. Ale na tom až tak nezáleží. To, co mi pan P. dával, mi nebylo dost. Nestačilo mi to. Nebyl to vztah podle mých představ, ba to nebyl vztah vůbec. Pan P. se se mnou scházel, když se se mnou pan P. scházet chtěl. A mimo mě si držel celý obrovský svět, o kterém jsem nic nevěděl. Nikdy jsem se nestal součástí jeho života, i když on byl součástí mého života až moc.
Mám právo být na pana P. nasraný. A i kdybych ho neměl, bylo by to jedno. Zlobím se na něj a tak to prostě je. Protože já nakonec neudělal nic špatného, já byl jenom sám sebou. A s ním jsem jednal na rovinu. Nebyl jsem to já, kdo budil iluze. Byl to pan P., kdo sliboval věci, které nehodlal splnit, kdo lhal o tom, že rozhodnutí leží na mě, když za mě rozhodl on sám. Byl to pan P., kdo mi ani jednou neřekl, že mě má rád.
Mám chuť to panu P. napsat, poslat ho do prdele, ale neudělám to. Možná. A možná to udělám, kdo ví, dělám přece spoustu volovin. Budu prostě doufat, že zmizí ten pocit, že pan P. byl ten pravý; pocit, který nejspíš plyne především z toho, že s panem P. už nás nečeká společná budoucnost.
Pan P. na Valentýna napsal na facebook status, který měl být vtipný. O tom, že koupil dvě čokolády, jednu pro sebe a druhou na odpoledne. A já mám chuť mu dát přes hubu, protože si za to může sám. Nebyl jsem to já, kdo něco ukončoval, nebyl jsem to já, kdo něco posral, nebyl jsem to já, kvůli komu se rozpadl vztah, který ani nebyl. Nebyl jsem to já, kvůli komu zůstal sám na Valentýna.
Nezáleží totiž vůbec na tom, co je pan P. zač. Záleží jen na tom, jak vnímám to, co se stalo. Pan P. mi ublížil, pan P. mi lhal, pan P. to posral.
Pan P. by měl táhnout do prdele. A já bych se měl dokopat k tomu, abych panu P. řekl pápá.

Smog III

15. února 2018 v 22:36 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Konec světa:
Skeeter Davis zpívá o konci lásky jako o konci světa. Teď už můžu říct, že po nedělním rozloučení s panem P. se můj svět zachvěl, ohnul, donutil mě udělat několik kroků, ale nezanikl. Dovedu si představit život bez pana P. Což ovšem neznamená, že bych ho už neměl rád.

Návrat:
Můj dobrovolný, avšak náhlý odchod ze sociálních sítí mi dal poznat jednu klíčovou věc: ve chvílích smutku by člověk neměl být sám. Neměl bych se izolovat. Protože jestli něco pomáhá, je to bavit se s lidmi. Ne nutně řešit s nimi svůj problém. Často stačí nechat je rozptýlit naše chmury, zažít s nimi příjemnou zábavu.
V průběhu úterý jsem se vrátil na whatsapp a nechal konverzace plynout. Nechal jsem se rozptylovat. A ve středu jsem šel plavat. Říkal jsem si, jak často asi pan P. chodil plavat s někým, a jaké by to bylo, kdyby tu byl se mnou. Jak asi plave - hezky, rychle, bez ustání? Nebo se po každém uplavaném bazénu musí jako já zastavit, aby nabral dech? A jak asi vypadá jeho tělo, když vyleze z vody? Rýsují se mu svaly ještě víc než jindy? Čím víc uplavaných bazénů mám za sebou, tím víc musím myslet na dech a na to, abych správně prováděl tempa, na pana P. brzy přestává zbývat místo. Ale zbývá jedna otázka: Jak velkou část jeho myšlenek jsem po neděli obsadil já?
Návrat na facebook odkládám. Netuším proč. Původně jsem se chtěl vrátit včera, pak jsem to odložil na dnes a dnes to odkládám na zítra. Je do jisté míry osvobozující nebýt neustále dosažitelný. Nesdílet sám sebe s hromadou lidí. A říkat si, že s panem P. si nepíšeme, protože nejsem na facebooku.
Co se vlastně stalo za poslední dva dny? Vůbec nic. Svět se nemění, jen se hýbe dál a dál úplně stejným způsobem - stejně jako se stále stejným způsobem češe plešatá zpěvačka (a dostáváme se zpět k Letní Bouři). Drtivá část mého života je na panu P. nezávislá a jediné, co jeho vliv posouvá i do těchto sfér života je to, že se vše spojuje v jedné mysli.
A tak se, dřív nebo později, vrátím k svému soukromému stereotypu. A pak si jednou začnu hledat partnera.

Z utrpení vede přinejmenším jedna cesta, a tou je nadhled. Ve chvíli, kdy je člověk schopný od bolestivé situace odstoupit, podívat se na svět a život i mimo rámec své aktuální situace. Doktor mi v pondělí řekl: "Pane Knotku, jste ještě mladý, těch příležitostí bude spousta." A mně došlo, že je to nejspíš ten nejhorší psychiatr na světě. Ale nakonec měl aspoň trochu pravdu. Život jde totiž dál a je mu úplně u prdele, jestli zrovna někdo trpí.

Smog II

13. února 2018 v 15:06 | Grey.t |  Zážitky a události
Třetí fáze smutku - smlouvání:
Podle modelu Kubler-Rossové prochází truchlící lidé pěti stádii. První je popření, druhé zlost, třetí smlouvání, čtvrtý deprese a pátý přijetí. Tento model se vztahuje především na umírání. Možná i proto jsem u sebe nezaznamenal fázi zlosti. Nezlobím se na pana P., že to ukončil, že udělal co udělal. Popření je přítomné jen ve špetkách - pořád si říkám, že si to pan P. rozmyslí, že jsme se vlastně nerozešli a že je to celé nějaké bizarní nedorozumění. (Ostatně, dá se rozejít s někým, s kým jste, prakticky vzato, ani nechodili?)
Třetí fáze se projevu v plném rozsahu. Nekonečná posloupnost "co by kdyby" se odvíjí automaticky, ať se snažím myslet na cokoliv. Co kdybych panu P. řekl, že ho mám rád - jako by to už nevěděl - a zeptal se ho, jestli neexistuje nějaký způsob? Co kdybych panu P. nabídl, ať se ozve v březnu. Co kdybych se ho zeptal, jestli si to nechce rozmyslet. Co kdyby si náhodou nikoho nenašel - i když jsem přesvědčený, že najde - a začal jsem mu chybět. Co když mu chybím už teď? Co když mě má rád, co když existuje způsob jak ho přesvědčit? Co kdybych požádal společného kamaráda, aby panu P. domluvil?
Deprese probíhá zároveň s třetí fází. Nikdy by mě nenapadlo, že by mi pan P., člověk, o kterém jsem před pár měsíci ještě tvrdil, že ho nejspíš nemám dost rád, bude chybět tak, že mi bude do pláče. Že zase začnu psát na blog. Že si zruším facebook, jen abych měl menší pokušení mu psát (jediná výhoda je, že to, co bych mu chtěl říct, se nevejde do sms).

Coping:
Včerejší rozhodnutí, že se musím fyzicky zlikvidovat, abych si aspoň trochu ulevil, došlo svého naplnění. Naposledy jsem běhal v létě, maximálně třicet minut, ale obvykle spíš dvacet. Včera jsem si dal čtyřicet a dnes mé nohy protestují. Zítra plánuju totéž. Koukal jsem z okna: hnusný výhled na Strašnice, šedivo, nuda. A pod okny chodící lidé, drobné příběhy, které stejně nikoho nezajímají.
Jak tak civím, myslím na Adu. Myslím na to, jak se soustředila jen na pohyb dopředu. I já se snažím soustředit na pohyb, ale na pásu se dopředu nepohnu. Běžím na místě - příhodné pro můj život. Ada byla smrtelná tak, jako jsou jiní lidé nastydlí, neustále pociťovala symptomy. Já, zatímco kladu jednu nohu před druhou, nepociťuju žádné symptomy. Chvílemi nepociťuju vůbec nic, chvílemi únavu. Zvládl jsem běžet čtyřicet minut. A co dál?
Co může člověk dělat, aby se na čas zbavil sám sebe? Aby zapomněl? Aby zabil svoje myšlenky?

Vize:
Racek říká, že s někým jiným bude líp. Jak dlouho bude trvat, než se dostanu do stavu, kdy si budu schopný představit někoho jiného? Minule to trvalo skoro rok. Ve chvíli, kdy Swan nemiloval Odettu, byl schopný si ji vzít. Ve chvíli, kdy Marcel nemiloval Albertinu, neměly pravdy o jejím životě už žádnou cenu. Ta chvíle přijde i u mě, a pak mě přestane zajímat, jestli má pan P. někoho nového a jestli tu kvůli někomu nakonec nezůstal. Nebo jestli by se ke mně nemohl vrátit, až se vrátí z cest. Když tedy odhlédnu od své malichernosti a svého egoismu, protože, samozřejmě, mi bývá úzko, když zjistím, že jsem nebyl pro někoho dost dobrý.
Vím, že jednou bude všechno jinak. Že pokud se nestane zázrak, a ty se nedějí, budu po nějaké době nadšený z někoho jiného a budu řešit jiné věci. Pan P. bude jen vzpomínka. V současnosti ale chci, aby pan P. byl ten člověk, se kterým budu šťastný. Znamená to zamilovanost, znamená to lásku? Kdo ví. Nechci používat taková silná slova. V současnosti chci mluvit s panem P., být s panem P., souložit s panem P.
Když koukám do budoucnosti, když si říkám, že jednou bude jinak, je to jako závan svěžího větru. Jako by tíha toho, co ve mně pan P. zanechal, byla najednou trochu menší. Přesto je veliká. Jsem pana P. plný. Vize mi dává naději, kterou v současnosti nechci. Naději, že nebudu chtít to, co chci teď, a budu chtít něco jiného. Možná něco, co bude dosažitelné.

Tak nějak si přeju, aby si to pan P. četl. Aby to bral na vědomí. A aby ho to, hahaha, přesvědčilo. Kdo ví k čemu. Asi že mám být ten člověk, se kterým chodí cvičit, do kina a na večeře. Příběh z alternativní reality.

Smog I (Dočasný deník)

12. února 2018 v 10:14 | Grey.t |  Zážitky a události
S panem P. jsme to ukončili. Potom, co jsem si tři týdny říkal, že to není ono a že mě pan P. nechce vídat tak jako já jeho, potom, co mi pan P. dal najevo, že to nebere vztah a potom, co jsem se na něj začal zlobit za cokoliv, jsem mu stejně nedokázal říct, že si myslím, že bude lepší, když se nebudeme vídat. Mám pana P. rád, navzdory všemu. Mám rád člověka, co na Vyšehradě recitoval Skácela, i když jsme se vídali mnohem míň než bych chtěl. I když toho člověka vlastně vůbec neznám.
Zeptal se mě: "Mám takový dojem, že nejsi spokojený, mám pravdu?"
Zasmál jsem se. "Jak to myslíš, spokojený?"
Tak obecně, prý. Zasmál jsem se ještě víc: "Tak obecně nejsem spokojený nikdy."
"A se mnou," dodal. A já už se nesmál.
Prý mi nechtěl ubližovat. Držel si odstup, aby to nebolelo ani jednoho z nás. Aby to nebolelo jeho. A pak mi vyprávěl, jak za poslední dva roky jeho milostný život býval hrozný, ale já se nedokázal odtrhnout od toho "byl vzdělaný, chodili jsme na večeře, do kina, společně sportovat..." protože se mnou nic takového nedělal. Možná, že to není o odstupu, možná jsem prostě nebyl dost dobrý.
Říkal jsem panu P., že když jsem mu na začátku ledna řekl, že se chci dál stýkat, byl jsem připravený do toho jít naplno. I když to pak bude bolet. Že to bude bolet už tak brzo jsem nebyl připravený. Pan P. říkal, že do toho naplno nešel, protože věděl, že by to bolelo hodně.
Hodně to bolí i teď. Bolelo by to víc?
Najednou trochu rozumím, proč chce pryč. Chci být tak daleko, že si to ani neumím představit. A tak jsem se aspoň odřízl. Dočasně. Kdo ví od čeho. Od lidí, zase?

Prvních dvanáct hodin:
Racek se mě ptal, jak to nesu a já si říkám, co se na to dá odpovědět. Co by znamenalo, že to nesu dobře, co by znamenalo, že to nesu špatně? Jak se to vůbec dá nést?
Pustil jsem si Go Long a brečel jsem v autobuse. A pak po cestě domů - vystoupil jsem na Strašnické s tím, že se projdu. A chvílema jsem měl pocit, že se svalím na zem, schoulím do klubíčka a budu jenom vzlykat.
A tak jsem se dosoukal, krok za krokem, vzlyk za vzlykem, domů. Zabalil jsem se do peřin a tiše vzlykal a snažil se usnout. Ať toho co nejvíc prospím. Ať se vzbudím, až bude všechno v pořádku. A neusnul jsem. Po třech hodinách jsem vstal a vyčistil si zuby a šel znovu spát. Než jsem usnul, stihl jsem si poslechnout jednom album Marissy Nadler a jedno album Leonarda Cohena. Stihl jsem se několikrát podívat na messenger, jestli jsem nedostal nějakou zprávu od pana P. Zprávu, ve které by napsal něco, co všechno zázračně spraví. Nic takového se samozřejmě nestalo a nestane.
A tak jsem si celý večer promítal v hlavě - tu pusu na rozloučení a jestli jsem náhodou neměl nechat ujet autobus, jen abych se s ním mohl objímat o trochu dýl. Ale k čemu by to bylo? K ničemu.
Mít zlomené srdce se nejspíš říká kvůli tomu, že to pálí zejména vprostřed hrudi. Pálí a bolí a studí a pak to pomalu stoupá do hlavy a vyjde očima. Ale to pálení nepřestává.
Místo klidného spánku po uroněných slzách mě čekalo dlouhé usínání a šílené sny o podivných vztazích, o jakémsi pravidlu tří a o nejrůznějších kombinatorických snahách to pravidlo obejít, i když netuším, co to všechno znamenalo. Jen snahu vyhnout se tomu, co už se stalo.
Místo úlevy, kterou jsem očekával, úlevy z konce problematické situace, se mi nabídnul jen smutek a zoufání. Pláč nad mlékem, které bylo rozlité už neskutečně dlouho.
Nakonec si říkám, jestli všechny ty věci nebyly jen působivé aranžmá. Zéland, odstup, všechny tyhle situace, jestli to nakonec nebyl jen sofistikovaný způsob, jak si mě držet od těla a ve vhodnou chvíli se mě zbavit, protože nejsem vhodný kandidát na partnera. Nakonec se nejvíc děsím toho, že tu pan P. zůstane, nikam neodjede, a najde si partnera. Že je to celé tím, že nejsem dost dobrý, dost vhodný.
Možná by totiž bylo snazší si myslet, že je pan P. bezcharakterní zmrd, než se smiřovat s tím, že je to fajn kluk a celé to "prostě jen nevyšlo".
Mám pana P. rád, ale možná bych byl radši, kdybych ho nikdy nepoznal. A úplně nejradši bych žil v alternativní realitě, kde nám to vyšlo a jsme úžasně šťastní.
Jenže všechny tyhle kombinace, permutace a variace, celá kombinatorika je mi k ničemu. Věci jsou jak jsou a mně zase nezbývá, než se s tím smířit.