Leden 2018

Všechno zlý

7. ledna 2018 v 1:48 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Zatímco u nás říkáme, že všechno zlý je pro něco dobrý, v angličtině existuje poněkud poetičtější obrat "every cloud has a silver lining". A vtipný protiobrat: "every silver lining has a cloud". Někdy je potřeba se navzdory vlastnímu pesimismu zaměřit na tu hezčí stránku věci.
K tomu mě přivedl Frank Sinatra. Zatímco přešlapuji na zastávce s mrznoucími prsty a přemítám nad dezolátním stavem svého života, zpívá mi Frank Something stupid. Mám to zařazené v playlistu, který jsem před několika měsíci začal sestavovat jako seznam smutných šedesátkových písní. Někdy mi totiž přijde, že v té době dovedli zachytit smutek neskutečně skvěle. End of the world od Skeeter Davis je prostě klenot. A přestože se seznam rozrostl na soubor všech možných šedesátkových hitů, i přesto, že Something stupid není sad love song, uvědomím si najednou, že bez všech těch hysterických žárlivostí a zlomených srdcí bych nikdy nepochopil, o čem ty písně jsou. Člověk potřebuje aspoň jednou zlomené srdce, aby pochopil, proč se pro Skeeter Davis přestal hýbat svět. Tady máme "silver lining".
Samozřejmě, že tu krásnou sentimentální chvilku hned zlikviduju. Samozřejmě, že teď přijde ten cloud. Nemusel bych se ani snažit a mohl bych prostě vytáhnout to, co se přímo nabízí: Stojí to za to? K čemu je mi užít si dokonalé vystižení konce lásky (don't you know it's the end of the world, cause you don't love me anymore)? Nebylo by prostě lepší být jen šťastný?
Ono nakonec není potřeba zažít jediný rozchod. Srdce se dá lámat i během vztahu. Dá se zlomit několikrát, ale když jsou podmínky příznivé, může vztah pokračovat.
A všechno může být krásný a na květnaté louce se pasou jednorožci. Vlastně vůbec nevím, kde je ten problém. Proč by svět nemohl být pěkný místo, kde se daj i hnusný věci časem odžít a zkušenosti z nich užít. Možná, že prostě žádnej mrak ani není potřeba.
Nebo by nebyl, kdybych o tom nepřemýšlel já. Kdybych neměl pocit, že všechno zlý je pro všechno především zlý, že se špatný věci dějou pořád dokola a nic nikam nesměřuje. Že zatímco mi utíká čas a protéká život mezi rukama, lidi kolem se mění a začínají někam mířit, já dřepím a sleduju to protékání, naprosto fascinovaný, paralyzovaný a zděšený z toho, kolik času mi zbývá.
Zatímco pan P. bude objevovat na Zélandu radost ze života (zase ten debilní ostrov), zatímco Pistolnice bude zdokonalovat skladbu a žít se svým přítelem, zatímco Racek bude čím dál chytřejší, sečtělejší a znalejší, zatímco Střep bude manažerovat obchod s oblečení a ohýbat zajíčky bez gumy, zatímco Sio bude ještě líp ovládat cello, zatímco Xenin bude v Dubaji dělat byznys, zatímco všichni budou ze svého života dělat něco a spousta z nich něco, co jsem ze svého chtěl aspoň jednou v životě udělat, budu já koukat na to, jak se všechno mění. Budu sledovat, jak jsou všichni dál a dál (a oni jsou). Snad kromě Racka, který je občas mým jediným konverzačním vyžitím, i když jen virtuálně. Při těch pár vyměněných zprávách se Sio nebo s Xenin si uvědomím, že jsou úplně jinde. Že celé ty mé imaginární lásky jdou už naprosto mimo ně. Zatímco já hledám lék, který neexistuje, na něco, co taktéž neexistuje, oni řeší naprosto existující úkoly, které před nimi leží. Funkčně se prodírají vpřed, směrem k cíli, který mně chybí.
Jenže zatímco ostatní se hýbou teleologicky, já se hýbu setrvačně. Pokud na těleso nepůsobí žádné vnější síly, setrvává těleso v klidu, nebo v pohybu rovnoměrném přímočarém. Nepohybuju se k cíli, ale prostě jen tak, jak jsem se do pohybu uvedl v době, kdy jsem cíl ještě hledal. Kromě toho na mě působí rozptylující síly.
Zatímco v profesním životě nejsem schopný udělat cokoliv, protože netuším, co bych chtěl, v milostném se obvykle děje opak. Moc dobře vím, co bych chtěl a kam chci směřovat. Nebo to aspoň tuším. Mám představu. Co si ale počít s představou, které stojí v cestě tolik věcí, že už ani nevíte, co s nimi? Jak se bere vztah, který nejspíš možná skončí bez ohledu na to, co vůbec uděláte? Jak si počínat ve vztahu, když máte pocit, že váš partner z vás není nijak moc nadšenej?
O tomhle žádné písničky nejsou. A tyhle mraky nemívají stříbřitý okraj. Člověk si prostě musí rozmyslet, co mu stojí za to a co už ne, a pokud mu to za to stojí, do těch mraků bez okrajů vlézt a máchat rukama nohama, foukat z plných plic, a doufat, že se tím mraky rozptýlí.
Máchám vším co mám po ruce, ale místo toho, abych cokoliv porážel, budím prostě jen dojem hysterického dítěte, které se nemůže smířit s tím, že věci se nedějí podle jeho představ. Fakt je, že na otázky o vztahu člověk nikdy nezná odpověď. Ne v době, kdy ji potřebuje. Neexistuje žádný seznam, žádných "deset tipů na zaručeně dobrý vztah". Člověk ani nikdy dopředu neví, jestli to vyjde nebo ne. Člověk nikdy neví nic. Může jenom udělat rozhodnutí, s vědomím, že nemá nejmenší záruku, že to bylo dobré rozhodnutí. A mizerně mu bude tak jako tak, jen pokaždé z něčeho jiného.
Když se mě někdo ptá na radu ohledně vztahu, vzpomenu si na to, jak vždycky řeším s několika různými lidmi nějaký vztahový problém, a nakonec dojdu vždy ke stejnému závěru. Celá ta situace leží na mně. Není nikdo na světě, kdo by to dokázal rozhodnout, není nikdo na světě, kdo by dokázal říct, která cesta je správná. Neexistuje žádné správné řešení, existuje prostě jen rozhodnutí. Můžu se svěřit kolikrát chci, ale rozhodnout se nakonec musím stejně zase jenom já.
Nevěřím na toho pravého a svou životní lásku mám už za sebou. Teď bych chtěl vztah na doživotí.

Fňukání ufňukané fňukny (nasrat)

1. ledna 2018 v 22:27 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Let's start this year the right way.... well.... maybe not.
Rozhodně není dobrý nápad s lehkou kocovinkou a mizernou náladou sledovat BoJack Horsemana. Fascinující je, že stačila jedna závěrečná znělka a najednou jsem se cítil úplně stejně jako před rokem, když jsem se na to koukal vůbec poprvé. To jest fakt depresivní náladu. Představa, že zítra ze mě má být zase plně fungující lidská bytost mě děsí. A vyčerpává. Ono to samozřejmě půjde, jako to šlo vždycky, jako to šlo i před rokem. Pojedu na samochod a budu se tvářit, že všechno je v pohodě.
Když se ale člověk koukne za horizont, je všechno děsivý. Příšerně děsivý. Představa, že jednou skoční tenhle můj život a budu muset být fungující dospělá osoba. Že se budu muset postavit zodpovědně k otázkám příjmů a výdajů a přežití v kapitalistickém pekle. A tak vůbec. Nakonec si dovedu mnohem líp představit, že skočím pod vlak, než že začnu pracovat a budu funkční. Mějme funkci Grey. Funkce Grey se limitně blíží k nule. (Nebo k mínust nekonečnu?)
And life goes on...
Fascinující je, že se vyplňují moje paranoidní pocity. Přinejmenším ty, které se týkají pana P. Otázka je, jestli bych nebyl radši, kdyby se tyhle věci nevyplňovaly. Rozhodně mi je smutno, když se vyplní. But I'm too tired to do anything about... well... anything. Každopádně mě novinky ze života pana P., které nevím od pana P., dostávají do situace, kdy mám chuť si prolít žaludkem láhev nebo dvě Johnnieho Walkera. Nebo čehokoliv se srovnatelným či vyšším obsahem alkoholu. Nakonec udělám to, co vždycky. Budu se tvářit, že se nic neděje, a až budu mít pocit, že nastala vhodná chvíle ke konfrontaci (nebo až mi povolí nervy) začnu o tom mluvit. But maybe it'll be too late... (Na druhou stranu, je vůbec oprávněné se na toho člověka zlobit, když mám sám pochybnosti a zjevně se mi nedaří se pořádně zamilovat? - Odpověď zní ano, mohl se mnou mluvit. Whatever asi...)
Možná, že nejsem připravený na vztah a na ty věci, co se vztahu týkají. A tak vůbec. Možná už nikdy nebudu. Who knows. Who cares.
Prostě mám úzkost, kterou mít nechci, z věcí, ze kterých mít úzkost rozhodně nechci. Ne že bych chtěl mít z něčeho úzkost.... Otázka je, jestli to dosahuje míry, ve které bych měl hledat odbornou pomoc, nebo je to něco, co prostě jen souvisí s tím, že dělám blbý volby a chovám se jako idiot.
Ne. Fakt nemá smysl snažit se vypsat z pocitů. Nemá smysl snažit se o cokoliv, protože jediný, co by mi teď aspoň trochu pomohlo upustit páru je křičet.
Jedno krásný dlouhý naaasraaaaaat.
Takže nasrat.