Přetlak nicoty

29. prosince 2017 v 0:56 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Při několikerém opakování se mi boří složitější slova. Pochybuju o svojí paměti - existuje vůbec takové slovo: sebedůslednější? Ať už je má snaha o racionální disekci sebedůslednější (?), některé věci se mi odřezat nedaří. Můžu, už celkem snadno, protože cvik dělá mistra, oddělit od života téměř všechno. Naději, lásku, víru, ducha, etiku. Hrůzu oddělit ale nedovedu. Jako by poslední krok k blaženosti vedl právě tudy. Svět, ve kterém nic nemá smysl, je svět, kde může být tak dobře, jak jen člověk chce. Nic na světě není samo o sobě špatné (jen špatné pro někoho, špatné až po zvolení vztažného bodu a morálního principu). A takový svět může poskytnout svobodu.
K čemu je ale svoboda, když je jejím předvojem Hrůza? Hrůza ne z toho, že nic samo o sobě smysl nemá, ale že se mi zároveň nic smysluplně nejeví. Že se k žádné činnosti nedovedu vztáhnout, uchopit ji a říct "tohle chci, to dává smysl". Nechci. Nedává. Věci se dějí a nebo nedějí a já je dělám a nebo nedělám, ale účel tak jako tak chybí.
Na tom, jestli se dá rozumem od života oddělit všechno nebo nic, totiž vůbec nezáleží. I kdyby člověk sebedůsledněji odřezával ze života co mu jen pod ruku přijde, pokud v něčem smysl cítí, může řezat jak chce a nicoty se nedořeže. Ale pokud smysl necítí, nemusí vůbec řezat. Je to jen kratochvíle, způsob zábavy, myšlenkový experiment. "Mysleme svět beze Boha, mysleme svět bez morálky, mysleme svět beze smyslu, mysleme svět bez nutnosti, mysleme a, které je elementem množiny M, nechť Já hledí do prázdnoty a tak dál."
Potom stejně můžu sedět na gauči a listovat si Skácelem se slzama v očích a říkat si "pro tohle se vyplatí žít," jen abych si za pár minut odfrknul nad tím, jak pustý je lidský život. Jak si nedovedu přesně představit, co ve mně způsobuje, že jsem ochotnější opakovat dnes to co včera a zítra to co dnes místo toho, abych skočil včera dnes a zítra pod kola vlaku. Láska k životu to určitě není.
Možná naděje, o které jsem před chvílí tak namyšleně prohlásil, že ji odřezávám snadno. Moje nutkání hledat za vším vakuum totiž vůbec nesouvisí, i když si to nerad přiznávám, s nějakou racionální úvahou. Ale prostě tím, že se cítím určitým způsobem. Způsobem, který je z hlediska přežití nefunkční, protože mi neposkytuje motivaci setrvat živý. (Přesto mi ji něco poskytuje). Můžu si nakrásně dělat myšlenkové experimenty od nevidím do nevidím, nepovedou vůbec k ničemu, žádný objev, žádná Schrödingerova kočka, nic. Fakt totiž je, že člověk, nebo aspoň většina lidí, nebo přinejmenším já (což je z mé perspektivy totéž co celý svět), není racionální bytostí.
Jsem přesvědčený, že promiskuita není z racionálního hlediska nic špatného, přesto se mi nelíbí, když zjistím, že někdo spí s kdekým a že někdo spal s někým a tak dál. Moje racionální úvahy jsou mi naprosto k ničemu v tu chvíli, kdy si říkám fuj fuj fuj. A stejně tak jsou mi k ničemu, když se snažím koukat na smysluplnost svého počínání. Protože i kdybych dovedl špičkově vyargumentovat, že vše, co dělám, má smysl, pokud to nebudu cítit, je mi to k ničemu. Na druhou stranu mi ty moje nepovedené racionální disekce pomáhají zlegitimizovat moje znechucení životem.
(Ale co je to vůbec za otázku, ptát se po smyslu života? Jak někoho něco tak hroznýho napadlo?)
Nedovedu si představit, že budu starý. Že mi jednou bude třicet a jednou padesát a jednou sedmdesát. Že se zas někdy budu posrávat a pochcávat. Že budu závislý na pomoci ostatních. Ještě víc než nesmyslnost jakéhokoliv počínání mě totiž děsí nevyhnutelnost stárnutí. A skutečný život. Až se budu muset uživit. Až budu muset přemýšlet o tom, co si můžu dovolit koupit. Až budu muset každý den do práce a nebude možný jen tak říct "sorry, zejtra nepřijdu", což teď můžu, protože jsem student a protože mám jen částečný úvazek.
Ale pak možná přijde den, kdy se všechno změní. Pak už nepřijdu nikdy. Protože horší než nesmyslnost života během studia je padesát nesmyslných let v práci.
Všechno, co se snažím říct, se ale dá shrnout velmi krátce: Chci mluvit. Je ve mně přetlak slov, která musí ven bez ohledu na to, jak velký smysl dávají nebo nedávají. A všechna ta slova, věci, věty, myšlenky, nápady a bůhvícoještě jsou zamotané do klubíčka, jehož záčátek a konec v nedohlednu. Chvíli rozmotávám a upouštím tady, chvíli támhle.
Co mě naplňuje hrůzou není nějaká abstraktní úvažička o tom, jak moc smyslu je život zbavený, ale naprosto konkrétní prožitek toho, že i když jsem občas schopný bezprostředně cítit radost, jakmile pomine stimul, jako by radost ani nebyla. A najednou je všude prázdno. Co bylo už není a tak jako by ani nebylo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 29. prosince 2017 v 5:01 | Reagovat

Jen bys šukal a tajíš to za slova!

2 stuprum stuprum | Web | 29. prosince 2017 v 5:01 | Reagovat

Ty bys měl číst Teorii memů, abys nebyl tak vyděšen. :/

3 Mrtvá Duše Mrtvá Duše | Web | 30. prosince 2017 v 13:48 | Reagovat

to vitej v klubu

4 Someone Someone | 31. prosince 2017 v 2:29 | Reagovat

[1]: umři :)

5 Someone Someone | 31. prosince 2017 v 2:30 | Reagovat

[2]: Tenhle člověk se o svět kolem sebe zajímá mnohem více než spousta jiných, takže doporučuji neprudit...

6 Someone else Someone else | 31. prosince 2017 v 2:35 | Reagovat

Kdyby ses hodně moc nudil a chtěl si koncem roku udělat výhled s výhledem na Prahu dej vědět. Jeníka Chodítko můžeme vzít s sebou. Jistě víš, kdo jsem :).

7 grey.t grey.t | E-mail | Web | 31. prosince 2017 v 10:30 | Reagovat

[1]:: Ale kdeže!

[2]:: V čem mi pomůže brát se jen jako soubor memů, jako výsledek kulturní evoluce? Mám hledat útěchu v determinismu?

[4]:[5]:: Nebuď na Stumpruma zlý, on to myslí v dobrém :) Jen rád provokuje

[6]:: A děkuju za nabídku, myslím, že tuším, ale už mám něco domluveného.

8 stuprum stuprum | Web | 2. ledna 2018 v 0:52 | Reagovat

Opravdu jsem nic ve zlém nemyslel, someone!

Jen jsem chtěl říct, že třeba opravdu nejsme nic víc než shluk neuronů a balíček memů, že to, co tak tajuplně nazýváme duší, jástvím, není nic víc než soubor imitací toho, co nás v životě formovalo. Že se v tobě spousta věcí rozhoduje do větší míry, než bys byl ochoten připustit.
V tom případě by totiž odpadla spousta otázek, kterými se třeba zbytečně zahlcuješ. A trošku míň by na všem záleželo, jestli vůbec. A nemusel bys nikam skákat. A mohl by ses soustředit na to, v čem je život hezký, bez vedlejších účinků, takže by se ti třeba líp každé ráno vstávalo.

Je to jen taková teorie, ale i kdyby na ní nebylo (a záleží na tom vůbec, jestli je "pravdivá?"), připadá mi strašně zábavná a neshledávám v ní nic zoufalého, což je lepší než 99% všech učení, se kterými kdy přijdeš do styku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama