O alkoholismu a beznaději

17. prosince 2017 v 13:24 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Marně se přehrabuju ve svém mozku, prohmatávám neuron po neuronu a snažím se najít slova. Už jsem si odvykl používat slova jako ventil. Odvykl jsem si psát. A možná si jednou odvyknu i mluvit. Tíseň, kterou v sobě mívám, dřív fungovala jako pohon pro tvorbu, později jako pohon pro psaní aspoň sem. Teď je jen sama pro sebe.
Jako vždy jsem se usvědčil z náchylnosti k alkoholismu. "Takhle se nedíváš ani na pana P., co?" "Takhle se nedívám vůbec na nikoho," odpovídám, zatímco hladím nádhernou lahev Johnnieho Walkera Black Label. Vzpomínám na léto, kdy jsme na Prague Pride našli stánek Johnnieho Walkera a já se usmíval jak měsíček na hnoji. "Takhle šťastnýho jsem tě snad nikdy neviděl," říkal člověk, se kterým to tehdy moc nevyšlo. Říkejme mu Eop. Eop měl pravdu. Možná je to ten pocit, že jsem naživu, ten pocit, že se najednou otevírám, nebo že se ve mně prostě nějak rozproudí všechno co cítím a občas to vyjde i ven. (Jistě, ve skutečnosti je to prostě nadměrnou aktivací GABAA receptorů, což vede k inhibici jistých neuronálních okruhů a tak dál). Mám doma půl lahve absinthu, dvě skoro dopité medoviny, dvě lahve drahé whisky a jednoho rozpitého Johnnieho. A možná by nebylo od věci už si nic dalšího nekupovat a zásoby alkoholu spíš umenšovat.
Johnnieho jsem začal pít po maturitě. Někdy před odjezdem do Chorvatska (odkud jsem psal patetické pohledy Rackovi a patetické smsky Sio). Byl jsem uchvácen tím kouřovým podtónem, který dnes, zvyklý na mnohem kouřovější whisky, už téměř necítím. Poslouchal jsem All is loneliness a snil o tom, že až přijedu zpátky domů, zase se napiju Johnnieho.
Co je ale horší? Nedívat se takhle na nikoho, nebo se takhle na někoho dívat, na někoho, kdo není pan P.? Vím, že to je všechno o zodpovědnosti a o vůli. Je přece jen na mě, na koho vrhám jaké pohledy. Možná, že i ty mé imaginární lásky nemusí být úplně nevyhnutelné. Že bych mohl mít možnost udělat kdo ví co. Třeba to, co jsem dělal před pár lety se Střepovým bývalým. Prostě si říct jedno důrazné ne (a pak žít několik týdnů jenom tím, že se něčemu vyhýbám).
Jedno vím jistě: úplně nenávidím ten pocit, jaký mám teď. Ten pocit, který mívám po tom, co vidím někoho nádherného. Ať už je to příšerně dlouhá noc plná příšerně špatného spánku a snu, který se skládá z jednoho nekonečného dialogu, nebo ty chvíle, kdy se procházím po pokoji, přecházím od okna ke dveřím a zase zpátky, a představuju si, co bych tomu člověku asi řekl. Asi. Ve chvílích, které nikdy nenastanou a tak dál. Vím, že to zas přejde, ale stejně to nesnáším.
Je to ale pořád něčím snesitelnější než úplně jiná situace, která mi poslední dny šlape na paty. Už zase se mi zdává o bývalém a pak se budím s pocitem, že jsem svoje štěstí navěky dorazil. Vybavuje se mi jeho "Nikdy jsem nemiloval nikoho tak jak tebe" a říkám si, jestli tohle tvrzení nebudu moct já vztáhnout i na budoucí čas. A zatímco se snažím nebrečet v autobusu cestou do práce, poslouchám šedesátky a vzpomínám, jak si tehdy sestavoval na youtube seznamy hitů populární hudby podle roku vydání.
A mluvím jako chodící nihilist meme.
Když jsem dočítal Prousta, říkal jsem si, že ještě jednou chci zažít jednu takovou "Albertinu". Jednu lásku, která mě bude ždímat. Že jsem na to připravený, že už jsem připravený se zase zabouchnout. A můj mozek mi na to řekl nasrat na tebe. A místo toho jsem jak prázdná schránka a občas mi nervy rozdrnčí jen mírná sympatie a nebo, častěji, prostá marnivost a slabost pro krásu. A nakonec vlastně ani nedovedu uvěřit lidem, že by mě oni mohli mít rádi.

Možná, že bych takhle dovedl přežít: prostě nikoho nemít a veškerou erotiku si zprostředkovávat pornem a pak někdy v sedmdesáti pojít úplně sám.
Možná že tak budu muset přežít.

A co teda pan P.? Mám ho rád? Mám ho rád. Aspoň tím způsobem, jakým teď dovedu. A Zlatovlásko, krásko, kdo ví, co bude dál...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama