Prosinec 2017

Přetlak nicoty

29. prosince 2017 v 0:56 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Při několikerém opakování se mi boří složitější slova. Pochybuju o svojí paměti - existuje vůbec takové slovo: sebedůslednější? Ať už je má snaha o racionální disekci sebedůslednější (?), některé věci se mi odřezat nedaří. Můžu, už celkem snadno, protože cvik dělá mistra, oddělit od života téměř všechno. Naději, lásku, víru, ducha, etiku. Hrůzu oddělit ale nedovedu. Jako by poslední krok k blaženosti vedl právě tudy. Svět, ve kterém nic nemá smysl, je svět, kde může být tak dobře, jak jen člověk chce. Nic na světě není samo o sobě špatné (jen špatné pro někoho, špatné až po zvolení vztažného bodu a morálního principu). A takový svět může poskytnout svobodu.
K čemu je ale svoboda, když je jejím předvojem Hrůza? Hrůza ne z toho, že nic samo o sobě smysl nemá, ale že se mi zároveň nic smysluplně nejeví. Že se k žádné činnosti nedovedu vztáhnout, uchopit ji a říct "tohle chci, to dává smysl". Nechci. Nedává. Věci se dějí a nebo nedějí a já je dělám a nebo nedělám, ale účel tak jako tak chybí.
Na tom, jestli se dá rozumem od života oddělit všechno nebo nic, totiž vůbec nezáleží. I kdyby člověk sebedůsledněji odřezával ze života co mu jen pod ruku přijde, pokud v něčem smysl cítí, může řezat jak chce a nicoty se nedořeže. Ale pokud smysl necítí, nemusí vůbec řezat. Je to jen kratochvíle, způsob zábavy, myšlenkový experiment. "Mysleme svět beze Boha, mysleme svět bez morálky, mysleme svět beze smyslu, mysleme svět bez nutnosti, mysleme a, které je elementem množiny M, nechť Já hledí do prázdnoty a tak dál."
Potom stejně můžu sedět na gauči a listovat si Skácelem se slzama v očích a říkat si "pro tohle se vyplatí žít," jen abych si za pár minut odfrknul nad tím, jak pustý je lidský život. Jak si nedovedu přesně představit, co ve mně způsobuje, že jsem ochotnější opakovat dnes to co včera a zítra to co dnes místo toho, abych skočil včera dnes a zítra pod kola vlaku. Láska k životu to určitě není.
Možná naděje, o které jsem před chvílí tak namyšleně prohlásil, že ji odřezávám snadno. Moje nutkání hledat za vším vakuum totiž vůbec nesouvisí, i když si to nerad přiznávám, s nějakou racionální úvahou. Ale prostě tím, že se cítím určitým způsobem. Způsobem, který je z hlediska přežití nefunkční, protože mi neposkytuje motivaci setrvat živý. (Přesto mi ji něco poskytuje). Můžu si nakrásně dělat myšlenkové experimenty od nevidím do nevidím, nepovedou vůbec k ničemu, žádný objev, žádná Schrödingerova kočka, nic. Fakt totiž je, že člověk, nebo aspoň většina lidí, nebo přinejmenším já (což je z mé perspektivy totéž co celý svět), není racionální bytostí.
Jsem přesvědčený, že promiskuita není z racionálního hlediska nic špatného, přesto se mi nelíbí, když zjistím, že někdo spí s kdekým a že někdo spal s někým a tak dál. Moje racionální úvahy jsou mi naprosto k ničemu v tu chvíli, kdy si říkám fuj fuj fuj. A stejně tak jsou mi k ničemu, když se snažím koukat na smysluplnost svého počínání. Protože i kdybych dovedl špičkově vyargumentovat, že vše, co dělám, má smysl, pokud to nebudu cítit, je mi to k ničemu. Na druhou stranu mi ty moje nepovedené racionální disekce pomáhají zlegitimizovat moje znechucení životem.
(Ale co je to vůbec za otázku, ptát se po smyslu života? Jak někoho něco tak hroznýho napadlo?)
Nedovedu si představit, že budu starý. Že mi jednou bude třicet a jednou padesát a jednou sedmdesát. Že se zas někdy budu posrávat a pochcávat. Že budu závislý na pomoci ostatních. Ještě víc než nesmyslnost jakéhokoliv počínání mě totiž děsí nevyhnutelnost stárnutí. A skutečný život. Až se budu muset uživit. Až budu muset přemýšlet o tom, co si můžu dovolit koupit. Až budu muset každý den do práce a nebude možný jen tak říct "sorry, zejtra nepřijdu", což teď můžu, protože jsem student a protože mám jen částečný úvazek.
Ale pak možná přijde den, kdy se všechno změní. Pak už nepřijdu nikdy. Protože horší než nesmyslnost života během studia je padesát nesmyslných let v práci.
Všechno, co se snažím říct, se ale dá shrnout velmi krátce: Chci mluvit. Je ve mně přetlak slov, která musí ven bez ohledu na to, jak velký smysl dávají nebo nedávají. A všechna ta slova, věci, věty, myšlenky, nápady a bůhvícoještě jsou zamotané do klubíčka, jehož záčátek a konec v nedohlednu. Chvíli rozmotávám a upouštím tady, chvíli támhle.
Co mě naplňuje hrůzou není nějaká abstraktní úvažička o tom, jak moc smyslu je život zbavený, ale naprosto konkrétní prožitek toho, že i když jsem občas schopný bezprostředně cítit radost, jakmile pomine stimul, jako by radost ani nebyla. A najednou je všude prázdno. Co bylo už není a tak jako by ani nebylo.

O alkoholismu a beznaději

17. prosince 2017 v 13:24 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Marně se přehrabuju ve svém mozku, prohmatávám neuron po neuronu a snažím se najít slova. Už jsem si odvykl používat slova jako ventil. Odvykl jsem si psát. A možná si jednou odvyknu i mluvit. Tíseň, kterou v sobě mívám, dřív fungovala jako pohon pro tvorbu, později jako pohon pro psaní aspoň sem. Teď je jen sama pro sebe.
Jako vždy jsem se usvědčil z náchylnosti k alkoholismu. "Takhle se nedíváš ani na pana P., co?" "Takhle se nedívám vůbec na nikoho," odpovídám, zatímco hladím nádhernou lahev Johnnieho Walkera Black Label. Vzpomínám na léto, kdy jsme na Prague Pride našli stánek Johnnieho Walkera a já se usmíval jak měsíček na hnoji. "Takhle šťastnýho jsem tě snad nikdy neviděl," říkal člověk, se kterým to tehdy moc nevyšlo. Říkejme mu Eop. Eop měl pravdu. Možná je to ten pocit, že jsem naživu, ten pocit, že se najednou otevírám, nebo že se ve mně prostě nějak rozproudí všechno co cítím a občas to vyjde i ven. (Jistě, ve skutečnosti je to prostě nadměrnou aktivací GABAA receptorů, což vede k inhibici jistých neuronálních okruhů a tak dál). Mám doma půl lahve absinthu, dvě skoro dopité medoviny, dvě lahve drahé whisky a jednoho rozpitého Johnnieho. A možná by nebylo od věci už si nic dalšího nekupovat a zásoby alkoholu spíš umenšovat.
Johnnieho jsem začal pít po maturitě. Někdy před odjezdem do Chorvatska (odkud jsem psal patetické pohledy Rackovi a patetické smsky Sio). Byl jsem uchvácen tím kouřovým podtónem, který dnes, zvyklý na mnohem kouřovější whisky, už téměř necítím. Poslouchal jsem All is loneliness a snil o tom, že až přijedu zpátky domů, zase se napiju Johnnieho.
Co je ale horší? Nedívat se takhle na nikoho, nebo se takhle na někoho dívat, na někoho, kdo není pan P.? Vím, že to je všechno o zodpovědnosti a o vůli. Je přece jen na mě, na koho vrhám jaké pohledy. Možná, že i ty mé imaginární lásky nemusí být úplně nevyhnutelné. Že bych mohl mít možnost udělat kdo ví co. Třeba to, co jsem dělal před pár lety se Střepovým bývalým. Prostě si říct jedno důrazné ne (a pak žít několik týdnů jenom tím, že se něčemu vyhýbám).
Jedno vím jistě: úplně nenávidím ten pocit, jaký mám teď. Ten pocit, který mívám po tom, co vidím někoho nádherného. Ať už je to příšerně dlouhá noc plná příšerně špatného spánku a snu, který se skládá z jednoho nekonečného dialogu, nebo ty chvíle, kdy se procházím po pokoji, přecházím od okna ke dveřím a zase zpátky, a představuju si, co bych tomu člověku asi řekl. Asi. Ve chvílích, které nikdy nenastanou a tak dál. Vím, že to zas přejde, ale stejně to nesnáším.
Je to ale pořád něčím snesitelnější než úplně jiná situace, která mi poslední dny šlape na paty. Už zase se mi zdává o bývalém a pak se budím s pocitem, že jsem svoje štěstí navěky dorazil. Vybavuje se mi jeho "Nikdy jsem nemiloval nikoho tak jak tebe" a říkám si, jestli tohle tvrzení nebudu moct já vztáhnout i na budoucí čas. A zatímco se snažím nebrečet v autobusu cestou do práce, poslouchám šedesátky a vzpomínám, jak si tehdy sestavoval na youtube seznamy hitů populární hudby podle roku vydání.
A mluvím jako chodící nihilist meme.
Když jsem dočítal Prousta, říkal jsem si, že ještě jednou chci zažít jednu takovou "Albertinu". Jednu lásku, která mě bude ždímat. Že jsem na to připravený, že už jsem připravený se zase zabouchnout. A můj mozek mi na to řekl nasrat na tebe. A místo toho jsem jak prázdná schránka a občas mi nervy rozdrnčí jen mírná sympatie a nebo, častěji, prostá marnivost a slabost pro krásu. A nakonec vlastně ani nedovedu uvěřit lidem, že by mě oni mohli mít rádi.

Možná, že bych takhle dovedl přežít: prostě nikoho nemít a veškerou erotiku si zprostředkovávat pornem a pak někdy v sedmdesáti pojít úplně sám.
Možná že tak budu muset přežít.

A co teda pan P.? Mám ho rád? Mám ho rád. Aspoň tím způsobem, jakým teď dovedu. A Zlatovlásko, krásko, kdo ví, co bude dál...