Listopad 2017

My wandering consiousness

Včera v 21:42 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
V jednu chvíli jak by se svět kolem mě začal houpat. Bylo to mezi prvním podlažím a druhým mezipatrem Ústavu. Kolega zrovna vyprávěl něco o věnečku a já se musel zastavit a chytit zábradlí. Všechno se jednou zhouplo a já čekal, až to přejde, jak tomu bývá, když má člověk nízký tlak. Ale nepřešlo nic. Svět se jen houpal o trošku míň. Stejné houpání mi dělalo společnost i v neděli a dnes.
Učitel biologie na střední škole, vážený pan M., mi říkal, že když se mi motá hlava, může to být z toho, že mám pocit, že nedržím svět ve svých rukou. Tehdy jsem seděl na posteli s notebookem a poprvé jsem se seznamoval přes seznamku s kluky. Koukal jsem z okna a najednou se svět roztočil a pak zase zpomalil. Ale jen na chvilku a najednou bylo všechno jako dřív. Pokud jsem život neměl ve svých rukou tehdy, zajímalo by mě, jak moc jsem ho musel upustit teď. Možná jsem ho ale jen omylem roztočil jako káču a on jen dělá, co jsem po něm chtěl.
Že bych měl nějakým způsobem svůj život ve vlastních rukou se říct nedá už několik let. Spíš než abych ovládal já svůj život, ovládá život mě. A já se nechávám unášet. Věci se dějí a já je přijímám a pak si kvůli nim zoufám - často prostě proto, že nevím, co jiného se životem. Pak jsou tu samozřejmě výjimky. Jako třeba pan P., kterého přijímám ochotně. Můj mozek si řekl "tohle chci" a zbytek si říká "tak jo". A možná proto se najednou všechno rozkolébalo. Nebo možná proto, že jsem unavený a nevím o tom. Nebo proto, že odchází kolegyně a mně je to líto. Nebo možná proto, že mám ztuhlou krční páteř a hraju moc Skyrim.
Kdo ví.
Možná jsem jen moc dlouho střízlivý.
A nebo mám Meniérovu nemoc, ostatně tinnitus mám už rok a tohle by bylo jen završení celé té dokonalosti (a taky konečně skvělý důvod nenávidět vlastní život a chtít umřít - totiž důvod patrnější a diagnostikovatelnější, než fakt, že život nemá smysl a všechno se řítí k entropii) - jenže já ji nechci. I kdyby mi to mělo tisíckrát omluvit cokoliv.
A kdo ví, co bude dál (chce tě bohatý král, zlatovlásko, krásko, dýjadýjadá).
Ze všech whisky na světě mám největší chuť na Johnnie Walkera Black label. Ale protože jsem líný si ho koupit, abstinuju. Což je dobře. Ale očividně mi to naprosto k ničemu není.
Přemýšlel jsem, jaký je anglický výraz pro omdlení. Vybavila se mi existence nějaké fráze a marně jsem si lámal hlavu. Ten výraz je Faint. V životě jsem vědomí neztratil. Snad jen tehdy, když jsem se pustil jako pětiletý parchant na kole z kopce, zabrzdil jsem přední brzdou a rozbil si obličej na škváře. Tehdy jsem možná na chvíli mimo byl a pak mě babička nechala spinkat s otřesem mozku.
Zajímalo by mě, jaké to je. V průběhu něčeho najednou přestat být, přestat vnímat. Říct si prostě "teď nechci svět" a na chvíli ho nemít. Jistě, že v realitě je to mnohem míň poetické. A zaručeně to není vyžádané.
Zahubil jsem další pokojovou rostlinu. A to je asi tak všechno.

Existenciální horor o oslech

11. listopadu 2017 v 0:55 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Jsem jako ten pověstný osel, který se nedokáže rozhodnout mezi dvěma kupami sena a nakonec na svou nerozhodnost pojde. S tím rozdílem, že přede mnou stojí jen jedna kupa sena první jakosti a já na ni zírám a říkám si co když někde existuje ještě jiná, lepší kupa? Ta kupka je skvělá, mám ji rád a rád si připouštím možnost, že zrovna do ní se závazně zakousnu. Zároveň je tu ale něco, co mi brání. Představa toho, že když se zakousnu do téhle kupy, už si nebudu moct ukusovat odjinud. Ne že bych po tom zrovna teď nějak toužil, jde prostě o samotnou tu možnost.
Možná by stálo za otázku, proč nejsilnější cit za poslední rok jsem cítil vždy k někomu, kdo mi byl dostatečně vzdálený, kdo byl dostatečně nedosažitelný, ať už je řeč o jistém prodavači nebo o jistém Novozélanďanovi. A ani tehdy se nejednalo o nic víc než malichernost. Možná mám strach. A možná kdo ví.
Sedělo by to k mé pracovní hypotéze. Vztahy se budují, a někdy je vztah kvalitnější s někým, do koho není člověk bláznivě zakoukaný. To je hezké. Zvlášť když se každým dnem zdá, že by vše směřovalo k mé všestranné spokojenosti. Chvění, které cítím, ale není zdaleka tak silné, jak bych si představoval.
Něco v hlavě mi shrnuje situaci ve dvou slovech: máš strach.
Není to ten normální strach, je to něco, co ve vás všechno zastaví, utlumí a imobilizuje. Že bych mohl být s T. jsem si uvědomil až potom, co jsem ho odmítl. Když jsem mu někdy začátkem října koukal z blízka do očí, mírně opilý, a on říkal, že jsem vlastně hrozně křehkej. Najednou jsem se dojal, najednou jsem se cítil odhalený, poznaný. Jako by někdo najednou, po nesmírně dlouhé době, projevil vůbec zájem o mně něco vědět, snahu něco vidět. Jeho tvář byla najednou mnohem krásnější, všiml jsem si, jak hladkou má pleť a jak příjemně světlé vlasy. A pak to bylo zase všechno pryč a já si řekl, jak nemorální by bylo změnit postoj teď, co jsme se rozhodli, že nic nikam nepovede.
Zatímco tehdá směrem k prodavačovi proudily imaginární city téměř nezřízeně, zde bylo všechno pod pevnou kontrolou rozumu.
V současnosti je situaci jiná. Pan P. je vlastně skvělý (a jeho jméno nezačíná na P). A já se cítím jak z kamene. Jako by mi všechno v mém těle říkalo ano. Především rozum říká ano. Je to ale smíšené s pocitem, kterému se dá říct asi jedině nevím. Tohle nevím provázelo i T., ale z nějakého důvodu se v konečném důsledku projevilo úplně jinak. Možná proto, že T. projevil zájem, zatímco P. prostě jen neprojevil nezájem. Jedná se o absolutní znejištění toho, co cítím a co si myslím. Všechno je kontaminované pochybami.
A já moc dobře znám tyhle pochyby. Je to to samé, na co už před rokem narazil jeden můj známý. Mám strach, aby mi něco neuteklo, aby mi něco neproteklo mezi prsty, chtěl bych všechno najednou a ve chvíli, kdy můžu mít něco - něco, co celkem zřejmě chci - se zaseknu. Mít něco totiž znamená nemít všechno. Mít něco znamená vyměnit omnipotentní možnost za celkem konkrétní jednotlivou skutečnost. Ten známý pocit, že když dám čas jedné věci, všechno ostatní mi uteče, že mi je pětadvacet a co nevidět už budu seschlý a zrůdný, a že dovolit si nějakou možnost je něco zcela závazného, co mě nejspíš připraví o ostatní možnosti.
A tak zírám na tu jednu kupku sena a říkám si, jak skvěle asi musí chutnat. A přestože cítím něco, co by se mohlo blížit zamilovanosti a touze, vím, že tímhle názvem to nazývat nemůžu. Přijdu si jako nečinný pozorovatel uzavřený v schránce řízené různými procesy, které můžu pozorovat. Zřejmě jsem svědkem toho, jak se jeden z procesů rozhodl věnovat se téhle jedné kupce navzdory všemu. Otázka je, jestli to zvládnu. Nejsem tažený touhou do neznáma. Čelím rozhodnutí, které sám musím udělat, a kterým se dál musím řídit.
A nést zodpovědnost. (To, v tomto případě, znamená nést tíhu toho, že možná někde existuje další lákavá kupka, na kterou už nebudu mít nárok).

(A musím se ptát na další věc: Jestli tenhle strach z toho, že mi něco uteče, nebyl i hlavním hybatelem rozchodu, tehdy, před rokem a něco.)