Článek, kterému chybí babička

21. října 2017 v 0:43 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Mnohem barevnější mi přijde šedá ulice, když jsem opilý, než zářivě syté barvy vrhané z reflektorů na koncertě Austry. A to byla chvíle, kdy jsem si uvědomil, že mám reálný problém s alkoholem - což ale není nic překvapivého, když alkohol používám k tomu, abych řešil svůj reálný problém se životem a sám se sebou. Je totiž hrozně snadné nepít, když se člověk má dobře, ale mnohem těžší, když ví, že pokud mu je špatně, anxiolytické učinky alkoholu mu mohou pomoci k lepší náladě.
Úzkost patří k životu. To je jedna z nejděsivějších tezí, které se mi ale jeví čím dál tím víc jako pravdivé. Nemusí to nutně být úzkost ze smrti, i když podle některých je každá úzkost ze smrti. Ale i když si občas říkám, že to už nikdy třeba nezažiju a že už nikdy nechci, netrvá dlouho a přiblíží se to. Mám štěstí, že mívám drobňoučké úzkostičky a ne skutečnou poruchu nebo panické ataky. (A napít se skoro vždycky pomůže).
Mám úzkost z odmítnutí, úzkost z jiných gayů, z jiných lidí a jejich krásy, úspěchů, mileneckých a sociálních úspěchů, vztahů, prostě se vším, v čem můžu vyjít hůř. Jistě, že důvod je jasný a kamarád Jakub by mi řekl "měj se rád" a bylo by to vyřešené. Potřebuju obdiv. Konstantní obdiv, protože když obdiv ustane, je to další prohra a s každou prohrou nutně přichází úzkost z toho, že nejsem dost dobrý člověk.
Z toho všeho vyplývá, že lpím na životě, přestože i sám sebě přesvědčuji o tom, že lpím spíš na smrti, ideálně rychlé, bezbolestné (a brzké). Pokud by všechno, co od života chci, byla smrt, nechtěl bych být nejkrásnější, nejchytřejší, vševědoucí, všemi chtěný a všemi obdivovaný hrdina, který dovede svět ke spáse ve všech představitelných směrech.
Místo toho se mi špatně dýchá, když vidím někoho konevnčně krásného, pro koho jsem jen vzduch, když mi známý pošle svou povídku, která je lepší než věci, které jsem patlat dohromady já, když mi někdo sdělí, že bere v práci tolik a tolik, když mi někdo, kdo mě balil, přestane dávat najevo náklonnost. A nejspíš by to i vypadalo, že se musím vážně nesnášet. Protože si skutečně nepřijdu nijak krásný, nijak chytrý, nijak vtipný, nijak zajímavý -a tak dál. Jenže pak mi dojde, že se vlastně rád, aspoň do nějaké míry, mám. Nemám rád, když se mnou někdo nejedná na rovinu - i když tím si možná jen zakrývám to, že mám strach z odmítnutí a z toho, že nejsem pro lidi dost dobrý. Ale říkám si, že si zasloužím, aby se mnou lidi jednali upřímně. A tak dál a taky si vážím toho, že jsem dočetl Hledání. A především to, že si přijdu hrozný, ještě neznamená, že mi většina lidí nepřijde ještě horší.
Mám se rád, ale jsem alkoholik. Neopíjím se do němoty, nemusím pít každý den. Ale když dlouho nepiju, stýská se mi, a když je mi nepříjemně, dostanu chuť na alkohol. Protože být nešťastný a opilý je prostě vždycky lepší než být jenom nešťastný. A protože i neštěstí je prohra a dá se kvůli němu mít další pocit selhání. Hodnotím se totiž jen podle pravidla nabídky a poptávky a neštěstí na poptávce nepřidá.
Ale to všechno vlastně nic neznamená. Tak jako tak vím, že jednou dožiju a pak už to bude jedno. Tím se uklidňuju. Víc než toho, co bude potom, se možná děsím toho, co bude předtím, protože ta příšerná mezera mezi teď a smrtí je docela pustá a prázdná.
Nemyslím, že každá úzkost musí být ze smrti. Trpím úzkostí z existence.
A strachem ze sebe.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama