Říjen 2017

Referování o děsuplném, absinthem zastřeném včerejšku

22. října 2017 v 23:29 | Grey.t |  Zážitky a události
Některé věci dovedou citlivou teplou dušičku vyděsit téměř k smrti. Třeba volební výsledky. A tak někdy člověku nezbyde než jít ven a pít v pražských ulicích absinth jako za mlada. Jo, tehdy to bývala spíš vodka s džusem a já se v životě neopil tolik.
A tak jsem se chladem klepal v Parukářce, opilý úplně na šrot (na sračky) a nevesele zvracel. A nebýt M., nejspíš bych si tam lehnul a umrznul, protože jsem nemohl ani chodit.
A po příchodu domů jsem hystericky brečel a brečel a brečel a došlo mi, že už nebrečím ani tak kvůli volbám jako spíš kvůli tomu, že je na hovno úplně všechno, aniž bych dokázal konkrétně vyjmenovat, co pod toto všechno patří.
Zachytit poetičnost alkoholové nevolnosti je skoro nemožné. Může se ale zdát umělecké, když ze člověka lítají absinthově zelené zvratky. A zatímco máte problém klást nohu před nohu, vyprávíte něco a připadáte si jako levicový intelektuál, přitom nejspíš mluvíte prostě jen jako debil - debil s batmanovskou škraboškou a 3d brýlemi ze Signálu, přes které nic moc nevidíte, protože prší.
A abyste udrželi vědomí, snažíte si zpívat, ale když slyšíte, jak absolutně nezvládáte vydat ze sebe melodii, tak radši zmlknete.
Začal jsem pít někdy v šest a domů jsem došel kolem půlnoci, možná chvíli před, možná chvíli po. Pak si pamatuju, že byly tři, pak že bylo pět a pak jsem konečně usnul. Díky litrům vody jsem ráno neměl zas tak velkou kocovinu a na otázku, jestli už mi je líp, jsem mohl říct ano - a na dodatečnou, jestli i psychicky, říct s bujarým nihilistickým smíchem, že ani náhodou.

Svět je totiž jedna velká černá prdel ve které jenom roste entropie až nás všechny přeroste.
A já jsem ještě větší černější prdel, protože když mi babička vyprávěla, jak čekali, jestli topka přerostě pět procent, musel jsem se otočit a dělat, že koukám z okna.

Vypít moc alkoholu je trochu jako se z části zabít. Prvních několik loků absinthu tak působilo. jako by mě spalovalo zevnitř, žralo mi pusu, dezinfikovalo, a já si říkal, že něco takového potřebuje celej svět, zatímco jsem slastně polykal agonistu GABA receptorů. V určitou chvíli si člověk už ani nevědomuje, že pije. Sahá po lahvi automaticky a pokračuje v zelené dezinfekci, která má za konečný důsledek to, že skončí s poblitýma nohavicema.
Když piju sám doma, nemám problém přestat ve správnou chvíli. Venku je to horší, protože zatímco doma si můžete zalézt do teplých peřinek nebo se koukat na film nebo dělat prostě cokoliv, venku se rozhlédnete po lese či parku okolo a řeknete si a co a vypijete další lok dva tři.
Naposledy jsem se alespoň částečně srovnatelně opil, když jsem byl s bývalým někde ve Vysočanech v parku a pil rum s kolou a nevím co ještě, asi nějakou whisky. Pamatuju si toho fakt málo, jen to ,že to bylo pozoruhodně radostné a že jsme se vozili v nákupním vozíku a já byl ten, komu bylo blbě míň.

Když jsem opilý, jsem na světě jen já. Můj egoismus totiž dosáhne absolutních mezí, rozrostu se do všech stran, nafouknu se sebestředností a jsem moc v prdeli na to, abych byl sebekritický ,sebereflektivní, nebo abych bral nějak výrazně na vědomí okolí. Okolí se stává mou součástí.
A když hystericky brečím, je na světě jen špatně.

Článek, kterému chybí babička

21. října 2017 v 0:43 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Mnohem barevnější mi přijde šedá ulice, když jsem opilý, než zářivě syté barvy vrhané z reflektorů na koncertě Austry. A to byla chvíle, kdy jsem si uvědomil, že mám reálný problém s alkoholem - což ale není nic překvapivého, když alkohol používám k tomu, abych řešil svůj reálný problém se životem a sám se sebou. Je totiž hrozně snadné nepít, když se člověk má dobře, ale mnohem těžší, když ví, že pokud mu je špatně, anxiolytické učinky alkoholu mu mohou pomoci k lepší náladě.
Úzkost patří k životu. To je jedna z nejděsivějších tezí, které se mi ale jeví čím dál tím víc jako pravdivé. Nemusí to nutně být úzkost ze smrti, i když podle některých je každá úzkost ze smrti. Ale i když si občas říkám, že to už nikdy třeba nezažiju a že už nikdy nechci, netrvá dlouho a přiblíží se to. Mám štěstí, že mívám drobňoučké úzkostičky a ne skutečnou poruchu nebo panické ataky. (A napít se skoro vždycky pomůže).
Mám úzkost z odmítnutí, úzkost z jiných gayů, z jiných lidí a jejich krásy, úspěchů, mileneckých a sociálních úspěchů, vztahů, prostě se vším, v čem můžu vyjít hůř. Jistě, že důvod je jasný a kamarád Jakub by mi řekl "měj se rád" a bylo by to vyřešené. Potřebuju obdiv. Konstantní obdiv, protože když obdiv ustane, je to další prohra a s každou prohrou nutně přichází úzkost z toho, že nejsem dost dobrý člověk.
Z toho všeho vyplývá, že lpím na životě, přestože i sám sebě přesvědčuji o tom, že lpím spíš na smrti, ideálně rychlé, bezbolestné (a brzké). Pokud by všechno, co od života chci, byla smrt, nechtěl bych být nejkrásnější, nejchytřejší, vševědoucí, všemi chtěný a všemi obdivovaný hrdina, který dovede svět ke spáse ve všech představitelných směrech.
Místo toho se mi špatně dýchá, když vidím někoho konevnčně krásného, pro koho jsem jen vzduch, když mi známý pošle svou povídku, která je lepší než věci, které jsem patlat dohromady já, když mi někdo sdělí, že bere v práci tolik a tolik, když mi někdo, kdo mě balil, přestane dávat najevo náklonnost. A nejspíš by to i vypadalo, že se musím vážně nesnášet. Protože si skutečně nepřijdu nijak krásný, nijak chytrý, nijak vtipný, nijak zajímavý -a tak dál. Jenže pak mi dojde, že se vlastně rád, aspoň do nějaké míry, mám. Nemám rád, když se mnou někdo nejedná na rovinu - i když tím si možná jen zakrývám to, že mám strach z odmítnutí a z toho, že nejsem pro lidi dost dobrý. Ale říkám si, že si zasloužím, aby se mnou lidi jednali upřímně. A tak dál a taky si vážím toho, že jsem dočetl Hledání. A především to, že si přijdu hrozný, ještě neznamená, že mi většina lidí nepřijde ještě horší.
Mám se rád, ale jsem alkoholik. Neopíjím se do němoty, nemusím pít každý den. Ale když dlouho nepiju, stýská se mi, a když je mi nepříjemně, dostanu chuť na alkohol. Protože být nešťastný a opilý je prostě vždycky lepší než být jenom nešťastný. A protože i neštěstí je prohra a dá se kvůli němu mít další pocit selhání. Hodnotím se totiž jen podle pravidla nabídky a poptávky a neštěstí na poptávce nepřidá.
Ale to všechno vlastně nic neznamená. Tak jako tak vím, že jednou dožiju a pak už to bude jedno. Tím se uklidňuju. Víc než toho, co bude potom, se možná děsím toho, co bude předtím, protože ta příšerná mezera mezi teď a smrtí je docela pustá a prázdná.
Nemyslím, že každá úzkost musí být ze smrti. Trpím úzkostí z existence.
A strachem ze sebe.