Ztrácení Nalezeného času

5. září 2017 v 23:24 | Grey.t |  Hudba, knihy, filmy
Po roce Hledání se mi konečně podařilo nalézt Proustův Ztracený čas. Možná by bylo vhodnější mu na tomto místě už tykat, protože během toho ohromného množství společného času se mezi mnou a jím vyvinula jistá intimita (i když jen jednosměrná). Možná jsem čekal, že budu cítit větší hrdost, nějaký pocit vítězství nebo velkoleposti - fakt ale je, že spíš cítím jisté nadšení. Ne z toho, že jsem to konečně dočetl, jako spíš z toho, že jsem byl svědkem něčeho tak úžasného, tak propracovaného (i když nedopracovaného, jak je vidět v posledních třech dílech, v tom posledním především).
Celou noc jsem snil o tom, jak pomoci vévodkyni de Guermantes získat zpět společenské postavení, o které pomalu přichází, aniž by si toho byla vědoma. Jak ukázat lidem její duchaplnost (výraz, který má Proust velmi rád), její vtip a její šarm. A pak, když jsem jel autobusem do práce, jsem se někdy za Nemocnicí Krč věnoval vzpomínkám na Albertinu a na tu silnou a děsivou věc, jakou je láska. Na to, že všechny ty úzkosti se zdají být tak jedinečné, i když se vlastně pořád opakují, ale přesto jsou možná něčím jako živnou půdou. Že se vlastně i chci znovu zamilovat (že zamilovanost je jen poblouznění hormonů a neodráží kvality objektu, je to jen jakési vnitřní nastavení, jistý proces, který něco spustilo, na něco se to pak upne, ale to je tak všechno), a zažívat i tu bolest, protože to je přece život.
Zároveň ale cítím - a to mě od včerejšího večera naplňuje strachem - jak se něco Proustovského ze mě už takhle brzy po přečtení vytrácí. Přitom mám ovšem pocit jistého posunu, vnitřní proměny. Zanechalo to ve mně něco, o čem bych rád tvrdil, že je to nesmazatelné (i když není, a těžko říct, jeslti něco skutečně nesmazatelné je. Nic totiž není navždycky). Tu schopnost občas, v nějaké situaci, mít v hlavě najednou myšlenku, která není tak úplně moje, která je totiž úžasně Proustovská. Jako by - přesně asi, jak Marcel chtěl - ta kniha umožnila mně číst sám v sobě, objevit v sobě nové věci, zakusit chutě, které ve mně jsou, ale ke kterým jsem zatím nenašel přístup. Největší potěšení ale nečiní tenhle postřeh sám, ale spíš to, že si můžu vychutnávat, že i ve mně je teď něco Proustovského. Na jak dlouho ale?
Poslední stránky Hledání mě přesvědčily, že si to chci přečíst ještě alespoň jednou - ale kdy? Po dočtení jsem chtěl začít hned, nebo alespoň co nejdřív. Ideálně hned druhý den utíkat do knihkupectví a koupit si celou edici, všech sedm dílů, a bohatě si v nich záložkovat, označovat a možná i podtrhávat. Nořit se hlouběji a především vnímat to dílo v kontextu sebe samotného, protože celé Hledání je také výpovědí o smyslu a tvorbě Hledání. A když se člověk tohle dozví, mohl by najednou vidět všechny ty věci - Swanna, Albertinu, Saint-Loupa či barona de Charlus - v jiném světle. Možná by to bylo jako vzpomínat na život, na mládí, na něco, co už není, ale zároveň s jistým pochopením, které je možné právě až s odstupem, se zkušeností stáří nebo tak něco.
Když se k Hledání vrátím (ale vrátím se k němu opravdu?) až po nějaké době, možná v něm najdu spoustu nových věcí, protože sám budu trochu jiný. Nevytratí se ze mě ale ten pocit, který jsem měl včera (a který ve mně možná už pomalu mizí), ten pocit, se kterým jsem chtěl celé Hledání procházet znovu a objevovat v něm věci ,které mi unikly?
To, co mi teď protéká mezi prsty, co má šanci mi uniknout, je možná to nejcennější, co ve mně kdy bylo (ať to má trochu dramatu, trochu patosu, že?). Zároveň ale mám najednou chuť psát, nejspíš proto, že mi Proust připomněl, že i já jednou skončím a že i předtím než budu skonečený už můžu být naprosto neschopný tvořit. Chci ale tvořit? Mám v mysli určitou představu, něco, co bych vyjádřil hrozně rád, a často se k tomu vracím. Těžko bych se mohl srovnávat s Proustem a s jeho pokusem zachytit něco, co by se mohlo blížit nějakým obecným zákonům života. Jakkoliv by se dalo polemizovat o tom, jestli se to Proustovi porařilo (ale kolikrát jsem si říkal: to znám!), můj cíl by byl mnohem skromnější. Zachytit nihilismus. Ne nějaký hluboký filosofický nihilismus, ale nihilismus žitý. To, že nevíme, co se životem, že nás náhoda někam vrhne a my si nějak žijeme, že svůj život možná nemáme ani rádi a bylo by nám úplně jedno, kdybychom měli žít jakýkoliv jiný život - jediné, co by nám stálo v cestě by byl zvyk - a že nás občas zdánlivě vykolejí Láska, která ale pak vede jen k jinému, novému pocitu téhož, totiž marnosti.
Fakt je, že jakkoliv se teď snažím přiblížit se těm včerejším a ranním pocitům, k tomu doznívání Hledání ztraceného času ve mně, zjišťuju, že pomalu vyprchává, zmenšuje se a je hůř a hůř postižitelný. Že si vlastně ani jasně nepamatuju na to, co jsem to ráno nebo včera cítil.
Bylo mi ovšem nakonec nesmírnou ctí. Jakkoliv jsem byl ze začátku rozpačitý, cítím se teď, jako bych se loučil s dobrým přítelem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 6. září 2017 v 2:03 | Reagovat

Normální lidí ví, co se životem, psal bys jen pro blázny. :)

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 7. září 2017 v 9:24 | Reagovat

[1]: A kolik znáš normálních lidí? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama