Všecko

19. září 2017 v 22:40 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Kráčím Č. ulicí a v uších mi hraje Susanne Sundfør. Přemýšlím, kdy jsem ji začal poslouchat a místo odpovědi nacházím něco jiného. Najednou totiž s jistotou vím, že už nejsem tím, čím jsem byl tehdy, aniž bych ale věděl, čím jsem tehdy býval nebo čím jsem teď. Je to trochu jako potenciál. Jeho absolutní hodnota se totiž nedá měřit, je neznámá, můžeme ale měřit rozdíly potenciálů. A tak i já vidím ten rozdíl, i když nepřevoditelný na jednoduchou číselnou hodnotu. Nedokážu mu vlastně přiřadit vůbec žádnou hodnotu, nedovedu ani říct, jestli je to změna k lepšímu nebo k horšímu.
Ve světě, ve kterém se pohybuji, totiž změna k lepšímu nebo k horšímu nic moc neznamená. Ne že bych snad neměl nějaké morální měřítko (i když víceméně čistě subjektivní, možná kulturní), ale tuším, že v tomhle rozměru se uplatnit vlastně nedá. Vzpomínám na svůj páteční hovor s K. o životě. Vyjasnilo se mi během něj, že se nedá říct, že život je krásný nebo že je hrozný. Jeho krása nebo hrůza je totiž dílem dvou věcí. Jednak našeho přístupu, toho, jak se na svět díváme a jak ho zpracováváme, jednak dílem náhody, prostě toho, co nám život přinese. Ani na tu změnu, kterou jsem před chvílí prožil, nejde aplikovat měřítko "krásný, hrozný", nebo pozměněně "dobrý a zlý" (což je vlastně v jistém smyslu totéž). Z části možná proto, že ta změna je dílem života, z části ale proto, že je prostě nezachytitelná a nepopsatelná a dá se prostě jenom prožít.
Nakonec ale ta změna skoro nic neznamená. Má trochu melancholický nádech, je to takové povzdechnutí o plynutí času, ale s tím, že teď jsem, a že jsem čím jsem, to nic moc nenadělá. Je ale fascinující, jak se člověk dokáže na zlomky vteřiny přenést do minulosti tak působivě, že je to jako by tam téměř fyzicky byl. Cítí se najednou stejně, dýchá stejně - a pak je to pryč.
A pak jsou chvíle jak teď. Kdy je pryč úplně všechno, kdy mám v hlavě prázdno. To je možná jeden z největších posunů od tehdy. Že nic moc necítím. Nehraju roli v žádném šíleném dramatu. Nemůžu tvrdit, že bych přes den neměl žádné emoce. Mívám radost, mívám smutek, mívám od všeho trochu, ale stejně je to jak bych neměl nic.
Taky nemám partnera.
A možná, že ten pocit bytostného rozdílu (který zas tak bytostný není, protože jsem to pořád já), je dán spíš tím, že se bojím toho, jak moc stejný jsem. (Jak moc zoufalý? A z čeho? Kdo ví?)
Zapomněl jsem Adama a Evu a učit se to podruhé je mnohem těžší než učit se to poprvé. (Nic a Všecko jsou tak blízké pojmy, že v sebe pozvolna přechází. Možná proto, že jsou tak abstraktní. Ani nic, ani všecko si nemůžeme představit. A ani jedno nemůžeme mít. Ale stejně mě to pokaždé když Adama a Evu čtu fascinuje.
Co chceš
a ona malá
a duny na luně
úzkostá, slastná zašeptala
Všecko)
Přitom tuším, že chci právě tohle abstraktní tmavomodré všecko. Že po ničem jiném (to je paradox, nic jiného mimo všecko není) ani netoužím. Že se možná nikdy nespokojím jen s něčím. A když už ne všecko, pak aspoň nic. Ani život, ani bytí, prostě nic. (Když jsou to jenom slova, ohání se tím tak snadno, ale myslím to vážně? A mysím vůbec?)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 20. září 2017 v 5:20 | Reagovat

Nevím, jestli je zrovna krásný, ale hrozný je určitě. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama