Září 2017

Všecko

Úterý v 22:40 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Kráčím Č. ulicí a v uších mi hraje Susanne Sundfør. Přemýšlím, kdy jsem ji začal poslouchat a místo odpovědi nacházím něco jiného. Najednou totiž s jistotou vím, že už nejsem tím, čím jsem byl tehdy, aniž bych ale věděl, čím jsem tehdy býval nebo čím jsem teď. Je to trochu jako potenciál. Jeho absolutní hodnota se totiž nedá měřit, je neznámá, můžeme ale měřit rozdíly potenciálů. A tak i já vidím ten rozdíl, i když nepřevoditelný na jednoduchou číselnou hodnotu. Nedokážu mu vlastně přiřadit vůbec žádnou hodnotu, nedovedu ani říct, jestli je to změna k lepšímu nebo k horšímu.
Ve světě, ve kterém se pohybuji, totiž změna k lepšímu nebo k horšímu nic moc neznamená. Ne že bych snad neměl nějaké morální měřítko (i když víceméně čistě subjektivní, možná kulturní), ale tuším, že v tomhle rozměru se uplatnit vlastně nedá. Vzpomínám na svůj páteční hovor s K. o životě. Vyjasnilo se mi během něj, že se nedá říct, že život je krásný nebo že je hrozný. Jeho krása nebo hrůza je totiž dílem dvou věcí. Jednak našeho přístupu, toho, jak se na svět díváme a jak ho zpracováváme, jednak dílem náhody, prostě toho, co nám život přinese. Ani na tu změnu, kterou jsem před chvílí prožil, nejde aplikovat měřítko "krásný, hrozný", nebo pozměněně "dobrý a zlý" (což je vlastně v jistém smyslu totéž). Z části možná proto, že ta změna je dílem života, z části ale proto, že je prostě nezachytitelná a nepopsatelná a dá se prostě jenom prožít.
Nakonec ale ta změna skoro nic neznamená. Má trochu melancholický nádech, je to takové povzdechnutí o plynutí času, ale s tím, že teď jsem, a že jsem čím jsem, to nic moc nenadělá. Je ale fascinující, jak se člověk dokáže na zlomky vteřiny přenést do minulosti tak působivě, že je to jako by tam téměř fyzicky byl. Cítí se najednou stejně, dýchá stejně - a pak je to pryč.
A pak jsou chvíle jak teď. Kdy je pryč úplně všechno, kdy mám v hlavě prázdno. To je možná jeden z největších posunů od tehdy. Že nic moc necítím. Nehraju roli v žádném šíleném dramatu. Nemůžu tvrdit, že bych přes den neměl žádné emoce. Mívám radost, mívám smutek, mívám od všeho trochu, ale stejně je to jak bych neměl nic.
Taky nemám partnera.
A možná, že ten pocit bytostného rozdílu (který zas tak bytostný není, protože jsem to pořád já), je dán spíš tím, že se bojím toho, jak moc stejný jsem. (Jak moc zoufalý? A z čeho? Kdo ví?)
Zapomněl jsem Adama a Evu a učit se to podruhé je mnohem těžší než učit se to poprvé. (Nic a Všecko jsou tak blízké pojmy, že v sebe pozvolna přechází. Možná proto, že jsou tak abstraktní. Ani nic, ani všecko si nemůžeme představit. A ani jedno nemůžeme mít. Ale stejně mě to pokaždé když Adama a Evu čtu fascinuje.
Co chceš
a ona malá
a duny na luně
úzkostá, slastná zašeptala
Všecko)
Přitom tuším, že chci právě tohle abstraktní tmavomodré všecko. Že po ničem jiném (to je paradox, nic jiného mimo všecko není) ani netoužím. Že se možná nikdy nespokojím jen s něčím. A když už ne všecko, pak aspoň nic. Ani život, ani bytí, prostě nic. (Když jsou to jenom slova, ohání se tím tak snadno, ale myslím to vážně? A mysím vůbec?)

Ztrácení Nalezeného času

5. září 2017 v 23:24 | Grey.t |  Hudba, knihy, filmy
Po roce Hledání se mi konečně podařilo nalézt Proustův Ztracený čas. Možná by bylo vhodnější mu na tomto místě už tykat, protože během toho ohromného množství společného času se mezi mnou a jím vyvinula jistá intimita (i když jen jednosměrná). Možná jsem čekal, že budu cítit větší hrdost, nějaký pocit vítězství nebo velkoleposti - fakt ale je, že spíš cítím jisté nadšení. Ne z toho, že jsem to konečně dočetl, jako spíš z toho, že jsem byl svědkem něčeho tak úžasného, tak propracovaného (i když nedopracovaného, jak je vidět v posledních třech dílech, v tom posledním především).
Celou noc jsem snil o tom, jak pomoci vévodkyni de Guermantes získat zpět společenské postavení, o které pomalu přichází, aniž by si toho byla vědoma. Jak ukázat lidem její duchaplnost (výraz, který má Proust velmi rád), její vtip a její šarm. A pak, když jsem jel autobusem do práce, jsem se někdy za Nemocnicí Krč věnoval vzpomínkám na Albertinu a na tu silnou a děsivou věc, jakou je láska. Na to, že všechny ty úzkosti se zdají být tak jedinečné, i když se vlastně pořád opakují, ale přesto jsou možná něčím jako živnou půdou. Že se vlastně i chci znovu zamilovat (že zamilovanost je jen poblouznění hormonů a neodráží kvality objektu, je to jen jakési vnitřní nastavení, jistý proces, který něco spustilo, na něco se to pak upne, ale to je tak všechno), a zažívat i tu bolest, protože to je přece život.
Zároveň ale cítím - a to mě od včerejšího večera naplňuje strachem - jak se něco Proustovského ze mě už takhle brzy po přečtení vytrácí. Přitom mám ovšem pocit jistého posunu, vnitřní proměny. Zanechalo to ve mně něco, o čem bych rád tvrdil, že je to nesmazatelné (i když není, a těžko říct, jeslti něco skutečně nesmazatelné je. Nic totiž není navždycky). Tu schopnost občas, v nějaké situaci, mít v hlavě najednou myšlenku, která není tak úplně moje, která je totiž úžasně Proustovská. Jako by - přesně asi, jak Marcel chtěl - ta kniha umožnila mně číst sám v sobě, objevit v sobě nové věci, zakusit chutě, které ve mně jsou, ale ke kterým jsem zatím nenašel přístup. Největší potěšení ale nečiní tenhle postřeh sám, ale spíš to, že si můžu vychutnávat, že i ve mně je teď něco Proustovského. Na jak dlouho ale?
Poslední stránky Hledání mě přesvědčily, že si to chci přečíst ještě alespoň jednou - ale kdy? Po dočtení jsem chtěl začít hned, nebo alespoň co nejdřív. Ideálně hned druhý den utíkat do knihkupectví a koupit si celou edici, všech sedm dílů, a bohatě si v nich záložkovat, označovat a možná i podtrhávat. Nořit se hlouběji a především vnímat to dílo v kontextu sebe samotného, protože celé Hledání je také výpovědí o smyslu a tvorbě Hledání. A když se člověk tohle dozví, mohl by najednou vidět všechny ty věci - Swanna, Albertinu, Saint-Loupa či barona de Charlus - v jiném světle. Možná by to bylo jako vzpomínat na život, na mládí, na něco, co už není, ale zároveň s jistým pochopením, které je možné právě až s odstupem, se zkušeností stáří nebo tak něco.
Když se k Hledání vrátím (ale vrátím se k němu opravdu?) až po nějaké době, možná v něm najdu spoustu nových věcí, protože sám budu trochu jiný. Nevytratí se ze mě ale ten pocit, který jsem měl včera (a který ve mně možná už pomalu mizí), ten pocit, se kterým jsem chtěl celé Hledání procházet znovu a objevovat v něm věci ,které mi unikly?
To, co mi teď protéká mezi prsty, co má šanci mi uniknout, je možná to nejcennější, co ve mně kdy bylo (ať to má trochu dramatu, trochu patosu, že?). Zároveň ale mám najednou chuť psát, nejspíš proto, že mi Proust připomněl, že i já jednou skončím a že i předtím než budu skonečený už můžu být naprosto neschopný tvořit. Chci ale tvořit? Mám v mysli určitou představu, něco, co bych vyjádřil hrozně rád, a často se k tomu vracím. Těžko bych se mohl srovnávat s Proustem a s jeho pokusem zachytit něco, co by se mohlo blížit nějakým obecným zákonům života. Jakkoliv by se dalo polemizovat o tom, jestli se to Proustovi porařilo (ale kolikrát jsem si říkal: to znám!), můj cíl by byl mnohem skromnější. Zachytit nihilismus. Ne nějaký hluboký filosofický nihilismus, ale nihilismus žitý. To, že nevíme, co se životem, že nás náhoda někam vrhne a my si nějak žijeme, že svůj život možná nemáme ani rádi a bylo by nám úplně jedno, kdybychom měli žít jakýkoliv jiný život - jediné, co by nám stálo v cestě by byl zvyk - a že nás občas zdánlivě vykolejí Láska, která ale pak vede jen k jinému, novému pocitu téhož, totiž marnosti.
Fakt je, že jakkoliv se teď snažím přiblížit se těm včerejším a ranním pocitům, k tomu doznívání Hledání ztraceného času ve mně, zjišťuju, že pomalu vyprchává, zmenšuje se a je hůř a hůř postižitelný. Že si vlastně ani jasně nepamatuju na to, co jsem to ráno nebo včera cítil.
Bylo mi ovšem nakonec nesmírnou ctí. Jakkoliv jsem byl ze začátku rozpačitý, cítím se teď, jako bych se loučil s dobrým přítelem.