Letím létem. (Možná spíš svištím). A občas si říkám o tomhle napíšu na blog a pak nic nenapíšu a svištím dál. Jedno z největších potěšení ale je zavřít se v pokoji a celý den číst (ještě pořád) Prousta. Člověk tak dlouho sdílí život s Marcelem, že mu až přiroste k srdci. A pak si musím klást otázku, co budu dělat, až tenhle lítostivý neurotik nebude obohacovat můj volný čas nekonečnými úvahami o lásce a žárlivosti a smrti (a babičkách).
Před nějakým časem se mi zdál sen o tmavovlasém klukovi u nás v kuchyni. (Sen o všem možném, popravdě. Sen o Rackovi, se kterým jsem spal v posteli zároveň s jeho kamarádkou, s kterou takto údajně spávají pravidelně. Pak se mi ale udělalo zle a tak Racek odešel. Tohle probíhalo v našem obýváku, protože mé sny se téměř vždycky odehrávají někde, kde to moc dobře znám, nejčastěji u nás doma. V kuchyni a mém pokoji se naopak odehrávaly orgie, kterých se účastnil i pohledný černovlasý kluk s velkým penisem. Že měl velký penis jsem ale pozoroval až když, potom, co se vyspal s mým kamarádem. Seděl v kuchyni na židli, zatímco já jsem vykonával velkou potřebu v chodbě vedoucí do kuchyně, a svůdně na mě koukal. I já jsem na něj svůdně koukal a pozoroval jsem jeho penis. Proti němu u stolu seděl ten kamarád, který se s ním vyspal.) Od té doby si začínám připomínat chvíle, které jsem strávil s Buznou Xavierem, protože mi toho tmavovlasého hocha připomíná.
Přitom vím, že to není nic jiného než personalizace mých nejčastějších sexuálních sklonů. Totiž tmavovlasý štíhlý, možná mírně vypracovaný, svůdný kluk s velice pohlednými (ale svým způsobem vlastně něčím úplně běžnými) rysy v obličeji. Možná tak jednadvacetiletý. přesně ten typ, ze kterého dovedu být vždycky tak hotový, ale ze kterého vlastně nic nekápne.
Vlastně byl ten vysněný mladík podobný jednomu klukovi, se kterým jsem pár dní před tím snem plaval v bazénu. Ten se zas trochu podobal Buzně X. (Pořád je ve mně kus naivního vola, který sní o nějaké podivné romanci, která se zrodí v těchle neosobních podmínkách; o tom, že někoho poznám v bazénu a bude z toho láska na celý život nebo co).
Jeden známý,můžeme mu říkat třeba Jeden Gentleman z Ameriky, abychom ctili styl, kterým se on vyjadřoval o svých známých, se mě ptal, proč všechny mé avantýry, ať se snažím sebevíc, působí jako bych nadzdvihl lem své zaprášené sukně a ukázal kotník. Možná je to proto, že se rád předvádím v lepším a nevinnějším světle (a nebo naopak jindy, snad abych to vyvážil, naopak ve světle mnohem nemravnějším a úpadkovějším). Možná je to ale proto, že tak mé milostné avantýry, ať se snažím sebevíc, skutečně vypadají. Minimálně v porovnání s těmi Dony Juany a Casanovy, kteří jsou schopní jeden týden naplnit blízkou společností pěti různých lidí.
Můj milostný život je totiž momentálně téměř neexistující a datuje se to přesně k okamžiku, kdy jsem dostal první polibek od Skotského Novozélanďana a uvědomil jsem si, že tyhle stupidně romantické a předvídatelné chvilky (kdo by byl čekal, že mě na Ruském kole, při pohledu na celý krásný, úžasný Edinburgh, v můj poslední den téhle skvělé dovolené, vezme za ruku; kdo by byl čekal, že když se budeme dlouze dívat jeden druhému do očí, zastavení na vrcholu, sami, dva, nikým nevidění, výš, než lidi až na vrcholu Scottova památníku, dáme si nakonec polibek?), tyhle slaďoučké nicotnosti, jsou přesně to, co bych si přál aspoň jednou za čas zažívat. Tentokrát ale ne s pocitem, že všechno pohltí marnost a čas, jakmile se rozloučíme, protože už se nikdy neuvidíme a nikdy (ten drobný omyl zanedbal totiž moje sklony přikládat význam věcem, které význam nemají) k sobě nic nebudeme cítit. Tu jednu avantýrku s dominantním varhaníkem budu ignorovat. Nadzdvihl jsem ale víc než jen lem sukně.
Ta osamělost, kterou začínám znovu pociťovat, a která mi teď, po tak dlouhé době neosamění, přijde zvláštní, mi připomíná (šedým nádechem, jistou dávkou zvonivé lítosti a tlumivé beznaděje, a něčím, co je křišťálově čisté) ten pocit, který mě vedl v osmnácti letech k založení profilu na gay seznamce. Ten pocit toho, že někoho potřebuju vedle sebe, že nechci čelit celému tomu obrovskému světu (který se, s tím, jak ho poznávám, notně zmenšuje) sám. Možná s tím vším ale souvisí to, že jsem účelně pozapomněl na všechny ty věci, které jsem o vztahovém životě zjistil během posledních čtyř let. Jsem teď naprosto neochotný řešit jakékoliv problémy, což je ale něco, co k vztahu patří téměř neodmyslitelně. Netuším, jak se to bude vyvíjet, ale mám na paměti (musím mít, je to nezbytnost), že už si nemůžu dovolit ztratit další roky tím, že se spustím s někým, kdo mě chvilkově ohromí, i když budu vědět, že to nemůže mít dlouhého trvání.
Těch pocitů, které střídavě prožívám, jsou zřejmě stovky. Souvisí (ale ne nutně) s roční dobou, s místem, s časem, s vůní vzduchu, s náladou, teplotou - a možná, že s tímhle vším souvisí mnohem víc než s tím, po kom momentálně toužím, kdo mi momentálně láme srdci či jakou bolístkou právě šíleně trpím. Ten okamžik, kdy jsem psal článek o Maven BlackBriar ze Skyrim si pamatuju mnohem víc jako únorový večer u babičky v obýváku. Nepamatuju si absolutně nic o tom, co jsem tehdy prožíval. Vzpomínám si na tu hloupou aféru (nebo spíš neaféru, když k ničemu nedošlo) s prodavačem, který mě oslnil svými světlými vlasy a homosexuálním vzhledem (a heboučkým svetříkem o kterém ještě hebčeji rozprávěl, zatímco hledal někde ve skladu papír nebo kdo ví co). Ale víc než bolest z odmítnutí tímhle konkrétním člověkem je v tom něco z obecné malichernosti, z ublíženosti a egoismu, které se nemění podle osoby, ale zůstávají víceméně stejné. K tomu si pamatuju jarní nádechy, svěží Prahu, tramvajovou zastávku, ze které jsem koukal směrem k obchodu a slunečné odpoledne.
Co si pak můžu pamatovat ze Střepa? Ty tisíce věcí, které s ním vlastně skoro nesouvisely. Jistě, tu nesnesitelnou touhu být znovu obdivován, ale taky ten den, kdy jsem si uvědomil, že umírám, že můj život končí, protože se vrátí matka z chalupy a začne školní rok (pocit, který se mi pravidelně vrací). A pak je tu celá ta záležitost s baklažánem, který se mi ještě před rokem zdál tak osudový, a který teď jen jemně rozechvívá, spíš prostě díky síle paměti, jisté city. Především ale znovu malichernost - tu touhu být jediný, nejdůležitější, i kdyby v životě někoho, kdo vám může být naprosto ukradený. Ten den, kdy se podívám na fotku a řeknu si, že zas tak pěkný není, už je za mnou. Tenhle konkrétní Lilek ztratil svoje kouzlo i většinu svého jedu (ale moc dobře vím, že jsou lidi, kteří umí být jedovatí vždycky, a jenom tím jedem oživit zbytky citu a bolesti).
A je mi už pětadvacet. Jsem legálně dospělej až za roh, i když si pořád přijdu jako náctiletý dítě, který si sotva dovede utřít zadek. Je mi pětadvacet, jsem dospělej, a řeším stejný věci jako řeší patnáctiletý děcka a stejný věci, jaký řeší spousta lidí i ve čtyřiceti.
Zlomený srdce je něco, co zažil bezmála každej, a stejně to skoro vždycky je jako další konec světa (don't you know it's the end of the world, cause you don't love me anymore). A osamělost není o moc jinej případ.
Když kráska nemá vaginální otvor, je to průser. Ale žes mne nepotkal, to je katastrofa. :)