Když se otevřely dveře do stodoly a já tam stál a zíral na špalek, došlo mi, že se necítím nijak. Necítím žádnou tíhu, žádnou bolest, že svět je otevřené místo, ve kterém můžu zažívat spoustu věcí, dokonce spoustu radostí. A pak jsem si řekl, že právě v takovou chvíli bych všechen ten prostor zaplnil nějakým sladkobolným vzpomínáním na utrápené tehdy. Že přesně ty věčně vzpomínky vyplňovaly každou chvilku, kterou jsem nevěnoval bolístkám aktuálním - a tak jsem o tom i psal. Těžko říct, co to vlastně znamená, nebo co to o mně vypovídá. Nebo o tom, jestli a jak jsem se změnil.
Píšu minimálně, protože není o čem psát. Můj patos není zmáčený od nejrůznějších představ šedých řek a věčného utrpení. Čímž nechci říct, že bych si nic nenašel. Mohl bych stokrát dokola naříkat, jak se mi občas zasteskne nad tím, že už se mnou není bývalý partner a že se nemám ke komu v noci stočit do klubíčka a že nemám na koho pak být ráno, až mě budou bolet záda, být protivný. Mohl bych vybrušovat ten osten, který mě vždycky bodne, když si všimnu dalších fotek své skotsko-novozélandské jednodenní romance. Mohl bych naříkat, jak mě trápí, že jsem sám. Ale vždycky když k tomu mám příležitost, vždycky, když mi hlavou bleskne nějaký z těch pocitů, o kterých by se dalo mluvit, zaduní mnou: Ale tohle je život.
Co k tomu potom může člověk dodat? Vůbec nic. Protože přesně tohle je život. Lidi, jedno jestli dobré nebo špatné, protože životu je úplně jedno, jestli je člověk dobrý nebo špatný nebo slušný nebo kurva, tyhle všechny lidi stíhají víc nebo míň špatný věci. Skoro každý měl někdy zlomené srdce. Skoro každého někdy někdo nějak podvedl, zradil. Skoro každý už moc dobře ví, proč se říká "nevěř nikomu", ať už se tím sám rozhodl řídit nebo ne. Špatná zkušenost a bolest patří k životu. Což nemění nic na tom, že to bolí a někdy to bolí jako peklo. (A peklo nejspíš bude právě bolest, protože co je na světě horšího?)
Fakt ale je, že najednou necítím potřebu o tom mluvit. Možná se pro mě život stal natolik zajímavý (nebo naopak natolik nezajímavý), že se k psaní vůbec nedostanu.
Opakoval bych se a vzpomínal bych a pořád dokola.
Přesto ale jedno tehdy zmíním. Tehdy, které mi přijde krásné. Když na to teď vzpomínám, byl to možná jeden z nejhezčích dnů minulého roku. Když jsem s Pistolnicí a jejím kamarádem vyjel někam za Prahu do lesa, pálil oheň a poslouchal ji, jak hraje na kytaru svoje úžasné písničky.
Což je vlastně asi jediné, co o tom teď dovedu říct. Ale byl jsem venku a bylo to něco úžasně jiného. Když se teď koukám zpět na články na svém blogu, zjišťuju, že se mi (nejspíš) noc před tím výletem zdálo o Střepovi. Je dost možné, že právě tenhle sen přispěl velkým dílem k tomu, jaký jsem ten den měl pocit. Je ale tak úžasně naplňující sbírat dřevo, aby ohýnek neuhasnul. Být venku, uprostřed zeleně, poslouchat hudbu a smrdět kouřem. Pít čaj z termosky (jako když jsem byl malý a jezdili jsme pomáhat čistit paseky), jíst jídlo udělané na ohni...
Mohl bych si stěžovat na to, jak je život nefér, ale život prostě nefér je a nic s tim nenadělám a někdy si kurvy najdou partnera dřív ať chceme nebo ne. Ostatně já do kurvy taky daleko nemám (a zlatovlásko, krásko, kdo ví, co bude dál). Místo toho jsem našel svůj tajný blog, který jsem si psal s velkou vášní někdy na přelomu 2012/2013 a kde jsem razantně prohlašoval výroky o nehynoucí lásce, po které je teďka úplná veta a možná jen trochu zůstává obava, aby někdy tyhle naprosto se nehodící pocity zase nevyklíčily. Myslím u toho na Prousta a na to, jak celý šestý díl Hledání ukazuje, jak jsou nám najednou nějaké věci úplně ukradené, když přestaneme milovat. V mém případě taky zjišťuju, do jaké hloubky se lišily moje soudy o počestnosti druhých lidí a tak dál - a kdo by byl tušil, že za rozvolněním mých mravů stál stejný člověk, který mě letos nevědomě inspiroval k tomu, abych lehkých mravů nebyl.
Život je jedna velká ironie - a v mém podání dokonce patetická. (A tohle je Patos znovu nalezený).
Žal je jediné peklo na světě. :)