Vždy když je řeč o nešťastné lásce, zamilovanosti a podobných věcech, vzpomenu si na Annu Kareninu. Ne na to, jak skočila pod vlak nebo jak se trápila s Vronským, ale na to, jak odjela, když Vronského poprvé poznala, a rozhodla se, že o tom nebude mluvit, protože to nic neznamenalo - mluvit o tom by znamenalo připisovat tomu význam.
Musím pak myslet na to, jestli zamilovanost, a ostatně jakýkoliv pocit důležitosti, není spíš produktem toho, že něčemu věnujeme myšlenky. Časem a myšlenkami hnojíme půdu, ze které něco roste a pak už se toho těžko zbavuje. I když pokácíte vzrostlý strom, zůstane po něm pařez, který bude ještě pěkných pár let vyhnívat. Tak to bývá i s láskou. Když v nás něco vyroste, když to nevytrhneme včas i s kořeny, náš boj se značně protáhne.
Jak by asi vypadala Karenina, kdyby Vronský nepřišel za Kareninou po jejím rozhodnutí odjet, kdyby o něm prostě nemluvila a pak na něj zapomněla? Zůstala by Kitty s Vronským? Konstantin Levin by se bez manželky nešťastně věnoval svému zemědělství. Serjoža by vyrůstal v úplné rodině. A Daria Alexandrovna by stále vypadala jako kvočna.
Stejně jako Anna Karenina ve vlaku, na útěku od Kitty a Vronského, i já se snažím o některých věcech nemluvit. Nemyslet na ně a nepřikládat jim význam. Tu a tam stejně zmínky proklouznou. Ale ženu se létem jako zběsilý a snažím se na všechno zapomínat.
Jednou mě ale stejně zastaví realita. Jednou si budu muset říct, co se svým životem.
Vždycky jsem tvrdil, že je to forma nádoru, který si sami pěstujeme. :) Než nějakou náplň mít musíme. Sama příroda nás nabádá k činnosti. ;)