Smells like Anna Karenina

26. července 2017 v 11:08 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Vždy když je řeč o nešťastné lásce, zamilovanosti a podobných věcech, vzpomenu si na Annu Kareninu. Ne na to, jak skočila pod vlak nebo jak se trápila s Vronským, ale na to, jak odjela, když Vronského poprvé poznala, a rozhodla se, že o tom nebude mluvit, protože to nic neznamenalo - mluvit o tom by znamenalo připisovat tomu význam.
Musím pak myslet na to, jestli zamilovanost, a ostatně jakýkoliv pocit důležitosti, není spíš produktem toho, že něčemu věnujeme myšlenky. Časem a myšlenkami hnojíme půdu, ze které něco roste a pak už se toho těžko zbavuje. I když pokácíte vzrostlý strom, zůstane po něm pařez, který bude ještě pěkných pár let vyhnívat. Tak to bývá i s láskou. Když v nás něco vyroste, když to nevytrhneme včas i s kořeny, náš boj se značně protáhne.
Jak by asi vypadala Karenina, kdyby Vronský nepřišel za Kareninou po jejím rozhodnutí odjet, kdyby o něm prostě nemluvila a pak na něj zapomněla? Zůstala by Kitty s Vronským? Konstantin Levin by se bez manželky nešťastně věnoval svému zemědělství. Serjoža by vyrůstal v úplné rodině. A Daria Alexandrovna by stále vypadala jako kvočna.
Stejně jako Anna Karenina ve vlaku, na útěku od Kitty a Vronského, i já se snažím o některých věcech nemluvit. Nemyslet na ně a nepřikládat jim význam. Tu a tam stejně zmínky proklouznou. Ale ženu se létem jako zběsilý a snažím se na všechno zapomínat.
Jednou mě ale stejně zastaví realita. Jednou si budu muset říct, co se svým životem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 27. července 2017 v 5:31 | Reagovat

Vždycky jsem tvrdil, že je to forma nádoru, který si sami pěstujeme. :) Než nějakou náplň mít musíme. Sama příroda nás nabádá k činnosti. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama