Hold you in my arms

16. července 2017 v 1:33 | Grey.t |  Zážitky a události
Ze svého tolik obávaného výlezu na konferenci do Edinburghu jsem se vrátil ve čtvrtek a už během cesty letadlem jsem celou tu situaci několikrát obrečel, jak se sluší a patří na patetickou buznu. Před odletem jsem ze stresu nemohl spát a bál jsem se, že to celé bude šíleně špatné. Poprvé sám ve velkém cizím světě, daleko a především - nejtěžší aspekt pro mou skrblickou povahu - za peníze.
Ve chvíli příjezdu mě ale pojala úplně jiná nálada. Dobrodružnost. Cizí město, ale jako odrazový můstek společnost kolegů, které aspoň trochu znám. Zázemí. Je naprosto skvělý pocit pustit se do objevování něčeho nového a neznámého. Ať už jsou to místnosti královny Marie, královny skotské, Arturovo sedlo, nebo ochutnávka whisky v největší sbírce skotské whisky na světě, člověk na chvíli zapomíná na svůj život, na své trable a může začínat jakoby nanovo. Všude je tolik věcí, které je třeba zpracovat, tolik věcí, které je snadné vnímat. Dvoupatrové autobusy, jízda v jiném směru, jiné semafory, jiní lidé, jiné obchody se suvenýry. Svěží vzduch je ve Skotsku mnohem svěžejší než v Česku a déšť je mnohem zajímavější.
Tohle přesycení podněty, cizí prostředí a izolace má blahodárný účinek. Člověk je dál od svého života, ale možná blíž u něčeho vnitřního ze sebe. U něčeho, co je čisté a má prostor objevovat a zpracovávat věci. Můj život byl odložený stranou i se všemi těmi malichernými problémy, zároveň byl ale otevřený novým věcem a novým zážitkům. A paradoxně se to netýkalo jen objevování Edinburghských památek, ale i plánování toho, jak si rozšířím obzory ve svém oboru.
Kromě tohohle vzdálení se od reality všedních dní jsem se ale taky přesvědčil, že trávit čas s kolegy může být super zážitek i mimo laborku. že jejich společnost je mi příjemná. Byli to oni, kdo mi tam v cizině poskytl pocit domova, i když to nejspíš sami nevěděli. A když jsme se pak rozdělili po skončení konference, popadla mě lítost a nostalgie za pačesy (a já ji rychle zahnal prohlídkou galerie a Scottova památníku, na jehož vrchol vedou fakt šílené točité schody) a pak tím, že jsem si na další den domluvil rande. A to přesto, že jsem věděl, že domlouvat si rande někde, kde jsem dočasně, je naprostá blbost.
A tak jsem měl rande. Nebo "rande". Nebo schůzku, nebo whatever. A splnil se mi můj maličký romantický sen, dostat pusu na vrcholu ruského kola. S výhledem na Edinburgh. A s držením za ruce.
Možná, že bych si v tu chvíli mohl říct "stop, pozor", ale místo toho jsem si řekl "a proč sakra, kolikrát ještě budu mít možnost dát pusu sličnému Novozélanďanovi". Ve skutečnosti jsem si samozřejmě neřekl vůbec nic, ale byl jsem nadšený z toho, že má někdo tak skvělé rty a že kdykoliv se naše rty přiblíží, tak dělá "hmmm hmmm" a zní to trochu jako když přede kočka. Že má krásné (vyžehlené) hnědé vlasy, příjemné (zelené?) oči, příjemný anglicky mluvící hlas a že je celkově fakt hezký a drží mě za ruku a říká mi, že jsem cute.
To napůl slastné hmm hmmm, jehož význam mi zůstane navždycky skrytý, neslo ale největší kouzlo okamžiku (a vůbec největší kouzlo celého společného času). Kromě dalších střípků typu "look how cute you are" nebo "you should move to New Zealand". Celé to tvořilo rozkošnou mozaiku něčeho moc příjemného, něčeho, co bych hrozně rád chtěl zažít i doma, ale co jsem po návratu doma začal toužit zažít právě jen s tímhle člověkem (který dost možná touhle dobou vodí po Edinburghu za ruku někoho jiného) a tak se zrodila po dlouhé době další drobná letní láska čeřící poslední dobou dost zahnilé nihilistické vody.
Když to všechno skončí a vy čekáte pět hodin na letišti na letadlo a máte spoustu času o všem přemýšlet, může se to pak rozležet v téměř dokonalý zážitek. Můžete si dokola vybavovat, jak jste koukali ze Skotského národního monumentu na západ slunce, tiskli si ruce, dělili jste se o gumové medvídky a prostě jen tak existovali.
Nebo na to, jak jste v Holyrood palace stáli často za ním, abyste si ho mohli nepozorovaně prohlížet. I když touhle pozicí jsem se připravil o to nejlepší - o pohled na perfektní rty (je tak neskutečně krásné, když má někdo decentní rty, ale stejně velké nahoře i dole) a skvělý zbytek obličeje. Mohl jsem si prohlížet, jak se mu na jednom místě začínají vlnit vlasy (a taky jsem mu to mohl oznámit a decentně se ho v tom místě dotknout) a jak si drží audioprůvodce uchem. Jak má tenké nohy.
Nebo se na něj nenápadně koukat, když jsme vedle sebe leželi v Princes gardens. (A nebo prostě v hlavě převalovat jeho "you're so cute").
Když jsem seděl v letadle, rozbrečel jsem se. Několikrát. Samozřejmě velice diskrétně, aby si nikdo ničeho nevšiml. A nebylo to jen tím, že odjíždím po tak pěkné schůzce (která by dost možná nebyla tak pěkná, kdybychom se měli dál vídat), ale celkově tím, že odjíždím po tak skvělém odpočinku. Že se vracím ke svému životu z místa, které ve mně vzbuzovalo pocit domova. Brečel jsem i po návratu ve své posteli a někdy během toho jsem napsal patetickou zprávu své letní lásce z nového zélandu, která ji s okouzlující elegancí odpálkovala (snad aby mi došlo, že to vážně nic, nic, vůbec nic neznamenalo - ale držet v ruce cizí dlaň a cítit jak hřeje postupně víc a víc, cítit, jak vám někdo mačká paži, když se k sobě tulíte, opírat si hlavu o hlavu, to jsou věci, které nedokážete popřít, nechcete zapomenout, a které by byly mnohem hezčí, kdyby to všechno něco, alespoň rozkošné malinké něco znamenalo). A brečel bych i teď nad tou konečností všech věcí. Nad tím, že i kdybych se iracionálně rozhodl, že zůstanu o den nebo dva nebo tři déle, že si zaplatím jinou letenku ze svého, že nějak vyřeším ubytování, i kdyby i všechny další dny byly tak skvělé, přišlo by pak loučení a fakt, že už se neuvidíme, že nikdy nepojedu na Nový Zéland (a že i kdybych jel, nebude to ono, protože you should move to New Zealand je prostě jen směšná frázička a nikdo tam na mě celý natěšený a radostí bez sebe čekat nebude) a že si dřív nebo později během svých cest po Evropě najde nejspíš jinou společnost.
A především bych brečel nad tím návratem. Nad tím, že jsem se zabalil do peřin a nechtěl jsem vstát a nechtěl jsem si s nikým psát o ničem jiném než o skotsku a novém zélandu, protože jsem nechtěl ztratit byť jediný kousek vzpomínek. Nad tím, že to, co bylo ve Skotsku se najednou stalo jen jakousi fází, jen nevšedním zážitkem a ne náplní dalších dní. Neprobudím se a nepůjdu kolem Usher hall do centra, nebudu se znovu, už posté nebo podvousté koukat na hrad opět z jiného úhlu a nebudu znovu nadšený z toho, jak na vyhaslém vulkánu roste zelená tráva.
Ani nebudu silou objímat křehké hřejivé tělo kluka z nového zélandu.
Budu se probouzet ve svém pokoji a bude mě čekat můj život, moje škola, moje rodina.
Je fascinující, že nedovedu ty dvě věci oddělit. Nedovedu říct, jestli chci do Edinburghu a nebo na Nový Zéland. Jestli chci prostě jen pryč od sebe a od toho, co tu mám, jestli chci na místo, které mi přišlo skvělé a plné atmosféry, nebo jeslti chci za člověkem, který se ke mně choval hezky.
(Rozhodně bych znovu tak rád slyšel to hmm hmm, které mi připomínalo něco mezi vrněním mého bývalého přítele a pobrukováním mého mrtvého dědečka, hm hm které znělo jako svolení, pozvání, nadšení a cokoliv, co chtěl člověk slyšet).
Ať udělám cokoliv, všechno to poteče dál, všechno bude dál plynout a nic z toho není v mých rukou, protože to vzal čas. Jediná možnost, kterou mám, není jet na Nový Zéland, ale přijmout to jako krásnou vzpomínku na něco nádherného a nenechat se tím trápit. Nechat odejít ty střípky minulého štěstí do minulosti, kam patří, a být patetický zas kvůli něčemu jinému.

(A od návratu si zpívám Starlight od Muse, protože jsem to slyšel v hostelu, kde jsem měl schovanou tašku s věcmi, když jsme tam pro ni s klukem z nového zélandu přišli a protože je rozkošeně zamilovaná).
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama