V polospánku

20. června 2017 v 0:00 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Mám chuť hromadit slova do nevzhledných hald zatímco se mi klíží oči a vypadává vědomí. Stěžovat si na život a na nespravedlnost, především na tu, která se týká mě. Doufat. Myslet. Zapomínat a vzpomínat.
Že každým tichem trochu trpím. Že každé ne se umí zaříznout.
Ale ano někdy může dělat ještě větší jizvy.
Zaříkám se tím a oním že to a ono a ono nic.
Moje myšlenky jsou všude. Jako chapadla sahají sem, tam. Na místa která znám i která neznám i jinam. Daleko daleko daleko. Píšu poslepu. Píšu ve snu.
Je světlo jako to které mě ráno budí když mě bolí hlava. Moje páteř tančí jako had na zvuk flétny.
Zaříkám se nihilismem, že nic nic neznamená. ("Není nic a nikdo není jenom vlci hladoví jen vlci hladoví jen duté pistole leží leží ruce křížem u maminky na stole" pokud mě paměť nemate).
Chci se učit recitovat, chci se učit nazpaměť věty krásné jako nejčistší smutek jako hladina vody jako čerstvě napadlý sníh jako povodně jako podzimní déšť jako to co jsem v sobě pohřbil a co jsem zapomněl jako naivita jako chuť žít a snít a být smutný.
Slova jsou jako tóny jsou jako voda jsou jako cokoliv čím je chci mít. A neříkají nic.
(Vzpomínky na dobu kdy jsem se snažil opustit strukturu jako něco co už nemá na světě místo, něco čím už víc neřeknu, co mě brzí. Na dobu kdy jsem chtěl dát větám tvar který jsem pro ně sám stvořil a přišel jsem si tak originální).
Nikdy si neodpustím že mě přitahuje to co mě přitahuje, že jsem fascinovaný lacinou krásou. A nikdy si neodpustím že nejsem lacině krásný že nejsem modýlek obletovaný tisícem amantů, že nejsem Adonis.
Nebo že nejsem dost chytrý abych, že nejsem na správném místě abych, že tohle, že tamto. Nikdy si neodpustím, ale nakonec není co odpouštět.

Ten pocit že můžu aspoň na chvíli utéct, že můžu uniknout, prokousat se vrstvou čehosi někam mimo realitu, někam, kde ve středu nedělám zkoušku a kde mě nedrtí povinnosti, ten pocit je tak úžasný, ale nedokážu zapomenout, že až zas otevřu oči, budu furt v tomhle světě, ve světě kde strávím další den učením a další den stresem, kde záleží na malichernostech, vl idském světě který nemá žádný smysl a který neznamená vůbec nic, ve světě který bude vždycky bojovat s entropií a jednou prohraje.
Ta lidská vzdorovitost - ne, ne lidská, vzdorovitost celého života! Bojovat proti všemu, proti nejen smrti, ale proti konečnosti, časovosti, proti nezvratnému návratu do nicoty do neexistence. Je tak fascinující, je tak velkolepá, právě díky svojí marnosti.

Jednou umřu. Jednotlivec je z kosmického pohledu téměř stejně zanedbatelný jako společnost. Státy planeta dobro všechno zmizí až zmizí lidi a až zmizí život.
A já se stejně budu učit na středeční zkoušku a stejně budu snažně žít život který jsem si vybral a budu vždycky myslet na to, že jsem si mohl vybrat jinak, že jsem zavřel cesty, kterými bych možná šel raději, ale které pro mě byly neschůdné.
Pořád jsem úplně nezabil tu touhu psát. Pořád jsem nezlikvidoval tu představu, že bych někdy mohl něco stvořit. Něco možná menšího a možná většího než člověk. (A pořád prakticky stejně zanedbatelného).

Co je děsivější? Že bychom byli v celém vesmíru sami, jediná malinká oáza jevu zvaného život (komplexní chemie uspořádané tak složitě, až vzniklo i něco tak hrozného jako vědomí), nebo že se vesmír hemží životem který jsme ještě neobjevili, že na nás není nic tak vzácného a výjimečného?

Měl bych se znovu učit milovat. Sebe a ostatní a život především. Doufat nebo možná i věřit v lepší zítřky.
Možná už nevěřím v nic. A možná věřím ve víc než tuším.
Slova nemají hromádky, slova jsou guláš.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama