Počítání představ

16. června 2017 v 0:21 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Už jsem téměř zapomněl, jaké to je, být nezadaný. Ne že bych se rozešel nedávno, je to už devět měsíců, ale až během tohoto týdne se mi vrátil ten typický nezadaný pocit. Ta úplně příšerná touha po pozornosti a vztahu, kdy nedovedu myslet vůbec na nic jiného, v mozku mi pulzuje pořád jenom nekonečný sled nejrůznějších představ na nejrůznější vztahové situace s nejrůznějšími lidmi. O víkendu budu doma zase sám, a zase nebudu mít s kým být. Nebudu mít s kým koukat na film, ke komu se přitulit a komu říkat jízlivý ublížený řeči, který tak rád říkám lidem, na kterých mi záleží.
Dochází mi totiž jedna zásadní věc. Že teď, když už chci vztah, u kterého budu moct mít od začátku pocit, že to má smysl a že to není jen taková zkouška naslepo, budu nezadaný, dokud něco takového nenajdu. A to může být pekelně dlouho. Problém je, že nemám čas. Brzo budu plešatý a pak to bude ještě těžší. Zvlášť s mými sklony pokukovat obzvlášť po pěkných lidech.
Jedna z věcí, které mě na životě fascinují, je pestrost nepříjemných pocitů. Jenom spektrum všemožných úzkostí je tak široké, že by ho člověk mohl vykreslovat celý život. A tenhle pocit je znovu tak důvěrně známý, ale jiný od všech jiných pocitů - třeba od úzkosti z odmítnutí se nesmírně liší. Tady totiž není žádná konkrétní odmítavá osoba, ale spíš nějaké obecné přehlížení. Pocit, že ač bych si pozornost někoho skvělého zasloužil (-aneb když se vyjadřuju ve chvilkách, kdy zrovna nepropadám sebenesnášenlivosti-), nedostávám pozornost skoro nikoho. Zároveň vím, že by mi to jindy ani tolik nevadilo, jenže ve chvílích jako je tahle funguju spíš jako černá díra na pozornost (a vím, že to není fyzikálně správně). Mohl bych jí dostávát přehršel a stejně by se někde po cestě ztratila a já bych z toho nic neměl. Žádný pocit uspokojení.
V noci se mi znovu zdálo o bývalém. Další erotický sen (a nejspíš tuším, co mi chybí - ta jeho úžasná tělesná pozornost; to, jak mi dovedl dát najevo, že o mě stojí, že se mu líbím, že jsem sexy, alespoň pro někoho). Jenže už vím, že pokud budu před spaním někdy v dohlednu brečet, nebude to nejspíš proto, že by mi chyběl, ale proto, že se začínám cítit sám. Z ničeho nic.
Pár dní zpět jsem ještě furt měl pocit, že na vztah nemám. Že bych ho nezvládl. Poslouchám jedinou písničku od Sigur Ros, které jsem zatím přišel na chuť (vtipné, znám ji několik let a v pondělí mi ji poslala Dušička, zrovna tuhle, když jsem se jí náhodou zeptal, co poslouchá), a přemýšlím, co bude dál. Jak splnit všechny ty věci, které od vztahu chci. Jak být takový, jaký chci být já - tím myslím, jak se ve vztahu nechovat znova jako sebestředný idiot a hysterický kokot. Jak si zvyknout na to, že mám střeva. Jak co nejvíc omezit ty nálady, kdy chci umřít. Jak se smířit se svou postavou. Jak se smířit s tím, že ten člověk nebude ideální, jak se připravit na hádky.
Existuje asi miliarda věcí, které bych měl zvládnout, než někoho potkám. A vím, že je nezvládnu. Možná, že bych se i chtěl zamilovat - jenže jakmile to řeknu, zježí se mi chlupy hrůzou, protože si vzpomenu, jak to bylo příšerné naposledy. Jak to hrozně bolelo, jak to bylo celé hloupé a jak z toho nic nebylo a ani nemohlo být. Nakonec nenaplněná zamilovanost má díky tomu nádechu zoufalosti vždycky o trochu plnější chuť než ta naplněná.
Chci zase mít s kým sdílet ty post-rockové nálady (chybí mi ty časy, kdy jsem sdílel s Dušičkou, se Sio, s Xenin).

Když se podívám na svůj život, vidím něco, za co by se člověk nemusel stydět. Mohl bych si říkat, jaký je to vlastně úspěch, že jsem tam, kde jsem, jak jsem dobrej. Možná, že se neumím radovat ze svých úspěchů prostě proto, že pořád moc dobře vím, že je to všechno jenom taková náhražka. Že nejsem tam, kde jsem být chtěl, protože pořád nevím, kde jsem být chtěl. Že jsem prostě dělal něco, protože jsem něco dělat musel. A protože jsem poctivý, tak to neflákám a všichni mají pocit, že to je přesně to, co chci. Občas i já sám.
Fakt je, že prostě jen nevím, co jiného dělat.

Nedovedu si představit, že bych ještě někdy měl vztah. Zatímco dřív jsem míval vždycky nějaké skvěle naivní představy o tom, jak to bude vypadat, teď ve mně zůstává jenom děs. Jako kdyby každý vztah měl být stejný jako ten předchozí, jako kdyby ty problémy, které jsme měli tehdy, měly být i problémy, které budu mít zas.
Štve mě ale ta představa, že spousta lidí, kteří mají mnohem horší povahu, mnohem horší vlastnosti, budou mít vztah dřív - co víc, můžou ho mít kdykoliv lusknou prsty. Vždycky budou mít amanty, vždycky je bude někdo obdivovat. Ty komunitní tvorové, co nežijou jako já (jako vyvrhel) a sledují se na instagramu se stovkami dalších komunitních tvorů. A tak každý, s kým se seznámím, bývá známý někoho, koho už znám.
V úterý jsem se viděl s Gray a ta mi vyprávěla o Pražské buzně. Možná že tím trochu přihnojila ten pocit, že najít si vztah je vlastně nemožný.
Nechci, aby to zas celý končilo v depce, tak jako za starých mizerných časů. Hrozně rád bych to celé nějak shodil, jenže tenhle pocit je vlastně neshoditelný. Je jako nepřehlušitelné bzučení hmyzu uvnitř hlavy. Občas se vám na chvíli podaří mu nevěnovat pozornost, ale stejně tam někde je. Je vlastně trochu jako ten můj tinnitus, který přes den obvykle přehluším hudbou a vším možným, ale večer mě zase přivítá. Tramtadadá. Here I am. Už zase čekám na prince na bílém koni jako před x lety, i když už o tom možná nepíšu pitomé povídečky.
(Vždycky v takových náladách myslím na všechny ty své imaginárlní lásky - co asi dělá letní bouře, co asi dělá střep, co asi dělá kluk z vývojovky, maj už někoho, jsou šťastný, mohlo to vůbec být jinak, cítí se někdy jako já? - a vím že i kdybych znal odpověď, bylo by mi to úplně k ničemu. A pak mi dojde, že stejně nevím, co chci. Stejně si to nedovedu představit, nedovedu si vymyslet, čím by mě vlastně vztah obohatil, kromě toho, že bych neseděl doma sám ale s někym a že bych mohl otevřít pytel brambůrků a nemít blbej pocit, že to všechno sním sám, že bych se na ty pitomý filmy na který teď koukám nemusel dívat osaměle. Na tohle si stejně tak můžu pořídit kočku nebo pozvat kamarádku a především nežrat čipsy.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama