Kap kap kap aneb smutný příběh o životě

4. června 2017 v 13:10 | Grey.t |  Zážitky a události
Je zajímavé, jak se vám postupně může měnit pohled na svět. Před pěti lety by mě nejspíš ani nenapadlo, že někdy budu vést takový život, jaký vedu, že někdy budu tam, kde jsem teď. Tehdy jsem se zamilovával do lidí, které jsem sotva znal (ostatně to se zas tak nezměnilo), a byl jsem schopný u toho vydržet klidně několik měsíců, aniž bych s nimi udržoval kontakt. Snil jsem o dokonalém vztahu, o tom, jak bude všechno růžové a razantně jsem odmítal sex mimo vztah.
Ať už to bylo tím šokem po nástupu na VŠ (který moje psycholožka nazvala existenční krizí a já depresivní epizodou) nebo tím, že jsem podstoupil tří a půl letý vztah (fakt netuším, jak se to dělí), něco se změnilo. Asi největší rozdíl je, že ke spoustě věcí přistupuju víc pragmaticky - vztah už není o tom, že se člověk zamiluje, pozná osudového partnera kterému určila nějaká tajemná transcendentní síla, ale obyčejná komplementarita, na které se pracuje. Čím víc si člověk s někým sedne, tím líp, někdy to prostě nejde, ale především to nikdy nejde bez snahy a práce a komunikace. Z celého toho pojetí se mi tak trochu vytrácí ta všerozechvívající láska, která by tomu dávala nějaký mystický nádech nebo přinejmenším hlubší smysl (jiný smysl než prostě nebýt sám, mít se s kým dělit o nájem a mít koho objímat před spaním).
Jak mi sex mimo vztah přišel tehdy pokleslý, tak mi teď přijde naprosto obyčejný. Je to určitě velmi intimní věc, na druhou stranu je to i věc příjemná, kterou nemá cenu občas neprovozovat - i za cenu toho, že se to jednou za čal stane s někým, kdo není vážný partner, ale jen, řekněme, kamarád. Vzhledem k mé hrůzě z pohlavních nemocí a k nedůvěře, jakou k lidem chovám, si tohle potěšení (které pro mě není tak potěšující jako pro jiné, jak jsem zjistil) dávkuju spíš výjimečně.
O to horší je překvapení, když se po půl roce dozvíte, že někdo, s kým jste něco tehdy měli (a s kým to vlastně i na nějaký "vztah" vzdáleně vypadalo - možná ne až tak vzdáleně, ale když si je člověk jistý, že to není člověk, se kterým by vydržel, tak to nakonec moc vážné být nemůže), vám možná jako takový dárek za několik měsíců kontaktu, randění, seznamování a následného jediného intimního večera. Kap kap kap kapavku.
A možná vám ji ani nedal, protože jediná informace kterou o tom máte, je od někoho úplně jiného, kdo s tím vlatně nemá vůbec nic společného, jen vám naznačil, že mu někdo říkal, že jste s někým něco měli, a ten někdo se s něčím někdy léčil. Což se po chvíli vymáhání informací zformovalo do poněkud konkrétnější podoby: Ten člověk, o kterém byla řeč, měl někdy během svého života kapavku, ze které se někdy během svého života vyléčil a pravděpodobně ji už tedy nemá. Je tedy otázka, se kterou částí jeho života se překrývá naše známost (údajně s tou, kdy už byl zdravý).
Tahle krátká životní etuda (která bude zakončená tím, že si zajdu na testy, na kterých se pravděpodobně zjistí, že nic nemám, protože si dávám celkem pozor, což ovšem očividně nemusí být úplně relevantní, protože spolehlivá ochrana je jen nemít s nikým nikdy nic - vůbec nic) mě ošem vede k tomu, že za těch... devět měsíců jsem se změnil ještě víc. Když se člověk totiž začne seznamovat se spoustou nových lidí, s několika lidmi se pokouší i o něco jako randění, vyslechne spoustu příběhů. Před pěti lety by mi ty příběhy přišly neuvěřitelně smutné, pokeslé, nechutné a prostě celkově hrozné. Teď jsou to prostě jen příběhy, které se dějí.
Příběhy o lidech, kteří mají partnery, se kterými se vzájemně podvádí za nejrůznějších předem stanovených podmínek ("můžeš mě podvádět, ale musí to být tak, abych se o tom nikdy nedozvěděl" například), příběhy o lidech, kteří lžou, aby někomu ublížili, o lidech, co si rádi hrají s cizími city, některé příběhy dokonce na vlastní kůži zažité - třeba o lidech, kteří vás nechají jet přes půl republiky, aniž by vám byli schopni přijít alespoň naproti na metro, a pak vás pošlou domů, protože jste si dovolili zmínit jejich netaktnost. Příběhy o tom, že někdo, kdo se vám i třeba líbí, se chystá jít do trojky s někým jiným, koho znáte (a že vaše snahy oslovit ho byly zjevně marné, protože správný postup byl v tomto případě zamávat jim pérem přes ksichtem). Prostě, abych to zkrátil, nejrůznější smutné příběhy o tom, jací lidé vlastně jsou.
Což vede k jednomu jedinému závěru. Že nemůžu věřit vlastně nikomu. Že fungující vztah je, přinejmenším v rámci téhle komunity, něco velmi nepravděpodobného. Pokud tedy za vztah nepovažujete to, že se s někým vzájemně podvádíte a tajíte si to. Jsem přesvědčený, že soužití dvou lidí má být postavené na dohodě, a pokud někomu něco takového vyhovuje, tak proč ne. Mně to ale nevyhovvuje, já netoužím po vztahu, ve kterém si dopředu řekneme, že se můžeme podvádět, přestože ano, taková věc se může za spousty více či méně pochopitelných okolností stát.
Když zjistíte, že je celkově problém najít i člověka, se kterým byste se měli o čem bavit, nezabere už pak moc času si uvědomit, že najít člověka, se kterým byste si mohli i věřit, mít blízký vztah a vydržet s ním je, pokud ne přímo něco, na co se vyplatí rezignovat, pak alespoň úkol na celý život s nejistým výsledkem.

A to je vlastně můj smutný příběh. Příběh o tom, jak se někdo, kdo měl ideály a snažil se být něčím čistým, stal sucharem, který má tyhle pozůstatky vystavené ve vitríně jako vysušené květy do herbáře a občas si připomene jejich rodové a druhové jméno, pokud už je zhola nezapomněl.
Možná to není vyloženě smutný příběh. Je to i příběh růstu, pohybu od bytosti, která se řídila především nějakými bezcennými fragmenty kulturních předsudků ("nemít sex a nemít tělo je skutečná čistota"), k bytosti, která ví, že tělo má a že s ním má nakládat tak, aby pokud možno neubližovala ani sobě, ani ostatním.
Smutné je to spíš proto, že důvěra, jak se ukazuje, je něco, co není nikdy založené na skutečném stavu věcí, a ze všeho nejvíc je to prostě rozhodnutí věřit někomu víc než jiným, i když riskujete, že vás ten člověk ojebe a že toho pak budete litovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 7. června 2017 v 13:11 | Reagovat

Já měl kapavek a nedělám z toho vědu. Jen zajímavé zpestření. :)

2 Asterius Asterius | E-mail | Web | 8. června 2017 v 9:06 | Reagovat

Hm, u gayů asi nic zvláštního. Jejich život je jen o přízemním chtíči a jeho ukájení, chvilkové potěšení, ale zbytek času je neštěstí.
Ale je to každého volba. Vždycky je možnost skončit s takovým způsobem života, který pravé štěstí a naplnění nepřináší.

3 grey.t grey.t | 8. června 2017 v 20:45 | Reagovat

[2]: Ó děkuji! Konečně vím o čem je můj život. Hned je den o něco krásnější.

4 Asterius Asterius | E-mail | Web | 8. června 2017 v 21:57 | Reagovat

[3]: Áha.
No, já ti děkuji, že aspoň ukazuješ, co je takový život zač.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama