Genus: Octopus

12. června 2017 v 2:14 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Někdy člověk prostě musí čekat do noci, aby se dostal do té správně sebelítostivé nálady a mohl něco napsat. A to, co chci napsat, je, že mám právě teď pocit, že si nezasloužím, aby na mě lidi byli hodní.
Došel jsem k cynismu v citech a pak si uvědomím, že kolikrát se ke mně lidé chovají fakt pozorně (jakože se mnou třeba originálně randí) a já to zazdím, mávnu rukou a meh.
Víte jak funguje můj mozek? (pokud sem chodíte pravidelně, tak bohužel ano, a tak vás vůbec nepřekvapím). Funguje tak, že když dostanete 96 bodů ze sta a k tomu jedničku s hvězdičkou, přemýšlíte před usnutím o tom, že jste měli na dosah sto ze sta.
Že jsem šprt mi dělá dobře. Když má někdo nějakou vtipnou poznámku o tom, že to moc hrotím, odvětím pohotově: "Je to jediná věc, která mi jde". A samozřejmě to není zdravé, takhle o sobě smýšlet.
je naprosto úžasný, jak dovedu vypozorovat, které destruktivní vzorce moje chování obsahuje. A pak to amplifikovat, takže je používám ještě víc.
Asi tak dva týdny zpátky jsem sem chtěl psát o tom, jak je život super a jak jsem vyrovnaný, protože běhám a cvičím jógu. Fakt je, že už zase neběhám a necvičím jógu, protože úplně magořim s učenim. Tím myslím, že tři čtyři dny před zkouškou nejsem schopný dělat nic jiného než se učit. kdybych cvičil jogu, byl bych nervní a měl bych úzkost.
A vtipné je, že jsem schopný mít úzkost i z toho, že mám někam jet. Dneska jsem málem nebyl na koncertu Pistolnice, protože mi včera došlo, že to není v Praze. A představa cizích lidí, cizího prostředí a cizího města mě vykolejila tak, že jsem naprosto zpanikařil, pak jsem dostal úzkost a pak jsem měl pocit, že budu brečet. A pak jsem se opil a smál jsem se sám sobě a tomu, jakej kus vola to jsem. Nejspíš jde o to, že se svým stylem života v sobě pěstuju neschopnost stýkat se s lidmi a vlastně celkově neschopnost fungovat jako člověk. Že jsem si zvyknul na to být sám ve svém pokoji a s lidma se bavit přes internet - a to především tak, že jim posílám meme.
Myslím, že před několika měsíci jsem zde zmínil takovou drobnou úvahu o tom, že v sobě přiživuju svoje depresivní nálady tím, že odebírám různé stránky a skupiny, které sdílí "nihilistická" meme, že tím dávám těm špatným pocitům pozitivní zpětnou vazbu. Měl jsem tehdy samozřejmě pravdu, protože mi už přijde úplně normální říkat lidem vtipy o smrti.
Světlá stránka věci je, že spoustu věcí neberu moc vážně. Jistě, někde vevnitř něco vře, škvíří se, pálí se a prská kapky oleje všude okolo (znáte to, jak je pak zasviněná celá kuchyň a nejde to umýt). A čím víc se to škvaří, tím víc hloupých vtipů dělám, dokud to nepřehluším.
Ze všeho nejvíc mám nakonec chuť se opít. Moje polička (ta, na které jsem před x lety míval ty svoje pošahaný oltáře) teď nese čtyři otevřené lahve různě silného alkoholu. Nejslabší je medovina, silnější Jagermeister, ještě silněšjí whisky a nejsilnější Absinth. Šlechtí mě, že nepiju tak často a že čtyři rozpité lahve jsou tam právě proto.
Ostatně kdybych nebyl skrblík, tak už jsou tam možná čtyři vypité lahve.

Před pár dny jsem byl přesvědčený, že už je za mnou to období, kdy mi tak neskonale chybí bývalý přítel. Ale pořád vím, že není. Že když si třeba teď pouštím reckoner od Radiohead, vzpomenu si zrovna na něj a na to, jak jsme to spolu poslouchaji, na to, jak to byla naše písnička a tak dál. Ostatně mi kontaminoval i Björk, kterou začal poslouchat po našem rozchodu. A vlastně It's oh so quiet jsme poslouchali i spolu.
Zároveň s tím steskem, který, když ho vyextrahuju od všech těch ostatních pocitů, je jistým způsobem čistý, se mi ale vybavuje naše poslední setkání a taky to předposlední. Jak jsme si neměli co říct, jak jsme na sebe tak napůl chcíple koukali, a kdybysme mluvili jako ryby, tak bysme si toho neřekli o moc miň. Jako kdyby celé to kouzlo bylo stvořené citem. Nebylo to ani mnou, ani jím, ale jenom a pouze iluzí. A pak se mě zeptá, co můj život a já netuším, co říct, protože se za něj stydím i před ním. Protože říct člověku, který vás ještě pár měsíců zpátky přemlouval, abyste se k němu vrátili, že máte známého, se kterým se občas sejdete a flirtujete, je ještě horší než to říct svým slušným kamarádům.
Pokaždý, když se vidíme, čekám, až zmíní, že už někoho má, abych se konečně mohl propadnout do nové formy sebemrskačství: "on si někoho našel a ty ne" a taky "už se k němu nemůžeš vrátit ani kdybys chtěl" a jelikož nepodceňuji svoji kreativitu co se sebekritických myšlenek týče, určitě bych přišel s něčím dalším. S něčím ještě víc vyšperkovaným. Jenže k čemu je to všechno vědět, když se mu pak podíváte do očí a nevidíte už tu samou osobu? Jako kdyby ten člověk, se kterým jsem byl, ten člověk, na kterého občas myslím a po kterém si sem tam stýskám, byl někdo úplně jiný než ten, kdo sedí naproti mně a vypráví mi o tom, jak se přestěhuje s kamarádkou do Prahy, kde budou společně hulit.
(A v hlavě vám hlodá "spí s ní?")

Mám pocit, že většinu lidí prostě jenom otravuju. Některý mi to trochu dávaj najevo a některý ani moc ne, a tak nevím, jestli si to jen nevymýšlím tak, jako si rád vymýšlím leccos ostatního. Že staré přátele už skoro nemám a nové si netvořím. Zato obtěžuju spoustu lidí nekonečným tokem memů. (Woolfová měla proud vědomí, já mám proud memů. Skvělé, pokrok nezastavíš).
Poslouchám I don't think about you anymore, I don't think about you any less. Tu písničku, která tehdy odstartovala celé to letněbouřné post-rockové období, kdy měl tenhle blog asi největší smysl - ne proto, že bych psal nejlépe a nejsmysluplněji, ale proto, že jsem poznal nejvíc lidí a z některých se stali přátelé (ti, které teď víc či míň otravuju). Vzpomínám na to, jak jsem poslouchal Xenininy příběhy o mácích, naprosto uhranutý, okouzlený, že něco může být tak silné.
Dneska jsem vlčí máky potkal v Dobříši a vzpomněl jsem si na ni a pak na Moneta. Což mi připomíná, že jsem letos měl v pokoji zas kytici pustorylů (vtipné, že tehdy jsem tomu říkal jasmín), které jsou s Letní Bouří spojené ze všeho nejvíc. Jenže místo opojné vůně, vzpomínek a patetických článků si cestu ke mně našla jenom alergie a opadané listí. Letní Bouře (a to jméno je vážně naprosto idiotsky patetický, racek měl pravdu) už neexistuje. Je to teď už skutečně jenom vzpomínka na jistý pocit, který mě v minulosti provázel, a který byl, jak teď vidím, naprosto zbytečný, neopodstatněný, ale který předznamenal ještě několik podobných aférek neaférek. To samé nemůžu říct o střepovi, který, ač už v mém životě nefiguruje, je pořád moc živou vzpomínkou, než abych ho mohl s čistým svědomím nazvat skutečně jen vzpomínkou.
Nebudu ale popírat, že bych chtěl Filipa znova potkat. Nejspíš má partnera a skvělý život, protože patřil k těm lidem, kteří vědí, co chtějí (hádám) a taky to dostanou. Zatímco já patřil k těm lidem... Nevím, k jakým lidem jsem patřil, ale byl jsem šílený idiot. Rozplizlý, rozteklý, zoufalý, takový blátíčko co si hraje na něco vznešenýho, jen aby po pár letech zjistilo, že je úplně stejný jako všichni ostatní (a díky bohu už zas jiná forma blátíčka). Že ty věci, které mi tehdy na Bouři vadily, mi teď přijdou naprosto normální. Myslím, že jsem s ním někdy vedl diskusi o tom, že bych měl mít s někým sex, nebo přinejmenším o tom, že sex je příjemný, což mě neskutečně pohoršilo.
Ostatně jsem vlastními zkušenostmi došel k závěru, že mnohem příjemnější je třeba dobrý čokoládový dort nebo velké množství medoviny a taky tyhle večery, kdy poslouchám (zase!) post-rock (nebo něco tomu podobného) a píšu o svých pocitech a připadám si tak směšně smysluplně. Vždycky myslím na tu nevystihnutelnou tíhu života. Na to, co všichni neseme, a co některým z nás možná nepřijde zas tak těžké, ale jiným to přijde skoro neúnosné. Tíha života se možná neměří tím, kolik hrůz člověk zažil, ale tím, jak má silné nohy, a já je mívám zvlášť někdy po čertech slabé.
Včera, když jsem usrkával whisky, vzpomněl jsem si, jak jsem poprvé pil Johnnieho Walkera, v Chorvatsku a rovnou Black label. Na tu úžasně kouřovou chuť a na to, jak jsem pak poslouchal dokona All is loneliness a opile jsem tančil po pokoji a ještě opileji psal články, ale úplně největší blbosti jsem dělal, když jsem byl střízlivý a zamilovával jsem se tu do toho, tu do onoho. Vtipné. Poslední léto předtím, než jsem potkal přítele, se kterým jsem zůstal tři a půl roku. Léto, během kterého jsem stihl být nadšený z Racka, z Doktora (ze kterého se před měsícem vyklubal kokot), ze Štěstí (a pořád nevím, jak mu vlastně říkat), stihl jsem se sejít s nějakým Čecho-Australanem co má rád divadlo, líbat se s ním na Vyšehradě a ošahávat se, jenom abych se uklidnil po všech těch citových vypjetích, což nepomohlo (a jak jsem se později dozvěděl, z jeho strany šlo jen o to, se mi dostat do kalhot, což se mu, hahaha, nepovedlo).
A tehdy by mě ani v nejdivočejších představách nenapadlo, že budu tam, kde jsem. Že o pět let později (fakt už je to pět let?) půjdu na pracovní večeři, kde si budu dávat Johnnieho Walkera znovu, a budu se relativně dobře bavit, nezadaný a nezamilovaný. Že budu ve fázi, kdy nejspíš ani nejsem schopný mít vztah - už ne proto, že bych byl pořád myšlenkami v tom předchozím, ale proto, že jsem si vědom tolika hrozných vlastnostní a taky že si přijdu celkově nechutný (tím chci říct: že mám střeva a ještě jsem se s tím nesmířil).
Ale ještě před půl rokem bych nevěřil, že touhle dobou budu chtít vztah. Možná je to tím, jak mi Racek občas vypráví o svých kamarádech, a já si říkám, že i "gay život" může být pěkný a že bych vlastně chtěl něco takového. Něco alespoň zdánlivě smysluplného s někým, kdo není jen zdánlivě inteligentní. A pak si uvědomím, v jaké entropii je můj život, jak nedržím pevně nic a všechno nechávám téct, ale ne tím vyrovnaným způsobem. Místo toho máchám rukama nohama a nikdy netuším, kudy co poteče.
Před pár dny se mě známý zeptal, proč tu školu tak hrotím, když stejně budu brát míň než pokladní v Lidlu. A já mu řekl jednu ze dvou pravdivých verzí. Tu, že když už něco dělám, tak to prostě dělám aspoň tak nějak pořádně, i když to vlastně stojí za hovno. Ta druhá část pravdy je, že mít dobré známky je pro mě jedna z forem sebepotvrzení, že mám pak pocit, že můj život není jen čistá marnost (on samozřejmě je, z jistého globálního pohledu, stejně jako každý jiný život, což je nesmírně utěšující myšlenka, ale ne pro katastrofálně pochroumané sebevědomí).
Vrátím se vlastně ještě dál než k Johniemu Walkerovi, k Doktorským kokotům a Letním Bouřím. K té doby, kdy mi bylo devatenáct a podruhé jsem zkoušel vztah, tentokrát s člověkem, který mi, ať už úmyslně nebo nechtěně, drtil sebevědomí na prášek. Což o to, zakomplexovaný jsem byl i předtím, ale myslím, že právě tohle bylo těch pár měsíců, kdy jsem přišel o něco, co mě drželo pohromadě. Právě tohle připravilo půdu pro to, abych se cítil jako kus hovna ještě několik let, při každé, i té nejmíň významné příležitosti.
A tak si vlastně postupně uvědomuju, co je to život. Že to není jenom nějaká šňůra událostí, kterou spojuje to, že se dějí mně, ale že je to zašmodrchaný chomáč všechno možného a že cokoliv co udělám může mít nějaké důsledky v budoucnosti. Učím se to, učím se to pomalu a skoro jsem si jistý, že se to do smrti nenaučím.
V devatenácti jsem si nedovedl představit, že mi někdy bude dvacet pět, a teď je to něco, co mě čeká za necelé dva měsíce. A nedovedu si teď představit, že mi bude třicet, pětatřicet, a tak dál.
Ale jak se to všechno prolíná. Sedím tu, poslouchám něco, co jsem poslouchal už tehdy v Chorvatsku, když jsem tak blouznivě psal patetické pohledy, povídku a četl Nietzscheho a Jméno růže (které neskutečně zajímavě vonělo). Sedím tu, a je úplně stejný typ noci, jako ty noci po návratu z Chorvatska, kdy jsem vyrážel z bytu a procházel se po městě. Vyrážel jsem ve čtyři a vracel jsem se po půlnoci a psal články. A teď mám zase chuť vyjít do tmy a vdechovat chladný voňavý vzduch a mít pocity (ten typ pocitů, které teď nemám, ty živé, které vám dávají pocit, že něco znamenáte, že na vás záleží, pocity hlubokého pohnutí, dojetí, stesku, ale dost abstraktní na to ,aby se do nich dalo zabalit všechno, co zatím znáte ze života).
Když skončilo to léto, o kterém mluvím, to léto, kdy mi bylo devatenáct a pak dvacet, tak jsem sedával venku na lavičce, poslouchal River guard od Smoga a brečel, protože jsem nebyl schopný snést všechny ty věci, co pak přicházely. To, že mám znovu povinnosti, to, že necítím hluboký smysl z vysoké školy, že celý ten sen studovat filosofii byl vlastně jen další vybájená blbost. A především to, že nic nikdy nemělo, nemá a nebude mít smysl. Jako zakončení toho neskutečně živého léta přišel ještě neskutečněji živější smutek, tak živý, že jsem z něho tak troch umřel a tu trochu smrti si nosím pořád u sebe. (Špektu smrti, které nikdy neubyde, a které mě zbaví jenom nicota).

A tak jsem zase tady, u patosu, u pramene. Koukám sám na sebe a děsím se té neschopnosti uchopit život.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 M. M. | Web | 12. června 2017 v 15:42 | Reagovat

Pod Tvoje slova, že studovat filosofii, byla jen vybájená blbost bych se mohla podepsat. Lezla jsem tam s jakýmsi očekáváním a teď po pár letech, kdy jsem toho nechala, bych si nejraději nafackovala. :D

2 grey.t grey.t | 16. června 2017 v 0:24 | Reagovat

[1]: To je ale super, že jsi tam pár let vydržela! Já odešel hned po roce (a občas toho zpětně lituju, pokud si zrovna nemůžu vzpomenout proč).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama