Červen 2017

V polospánku

20. června 2017 v 0:00 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Mám chuť hromadit slova do nevzhledných hald zatímco se mi klíží oči a vypadává vědomí. Stěžovat si na život a na nespravedlnost, především na tu, která se týká mě. Doufat. Myslet. Zapomínat a vzpomínat.
Že každým tichem trochu trpím. Že každé ne se umí zaříznout.
Ale ano někdy může dělat ještě větší jizvy.
Zaříkám se tím a oním že to a ono a ono nic.
Moje myšlenky jsou všude. Jako chapadla sahají sem, tam. Na místa která znám i která neznám i jinam. Daleko daleko daleko. Píšu poslepu. Píšu ve snu.
Je světlo jako to které mě ráno budí když mě bolí hlava. Moje páteř tančí jako had na zvuk flétny.
Zaříkám se nihilismem, že nic nic neznamená. ("Není nic a nikdo není jenom vlci hladoví jen vlci hladoví jen duté pistole leží leží ruce křížem u maminky na stole" pokud mě paměť nemate).
Chci se učit recitovat, chci se učit nazpaměť věty krásné jako nejčistší smutek jako hladina vody jako čerstvě napadlý sníh jako povodně jako podzimní déšť jako to co jsem v sobě pohřbil a co jsem zapomněl jako naivita jako chuť žít a snít a být smutný.
Slova jsou jako tóny jsou jako voda jsou jako cokoliv čím je chci mít. A neříkají nic.
(Vzpomínky na dobu kdy jsem se snažil opustit strukturu jako něco co už nemá na světě místo, něco čím už víc neřeknu, co mě brzí. Na dobu kdy jsem chtěl dát větám tvar který jsem pro ně sám stvořil a přišel jsem si tak originální).
Nikdy si neodpustím že mě přitahuje to co mě přitahuje, že jsem fascinovaný lacinou krásou. A nikdy si neodpustím že nejsem lacině krásný že nejsem modýlek obletovaný tisícem amantů, že nejsem Adonis.
Nebo že nejsem dost chytrý abych, že nejsem na správném místě abych, že tohle, že tamto. Nikdy si neodpustím, ale nakonec není co odpouštět.

Ten pocit že můžu aspoň na chvíli utéct, že můžu uniknout, prokousat se vrstvou čehosi někam mimo realitu, někam, kde ve středu nedělám zkoušku a kde mě nedrtí povinnosti, ten pocit je tak úžasný, ale nedokážu zapomenout, že až zas otevřu oči, budu furt v tomhle světě, ve světě kde strávím další den učením a další den stresem, kde záleží na malichernostech, vl idském světě který nemá žádný smysl a který neznamená vůbec nic, ve světě který bude vždycky bojovat s entropií a jednou prohraje.
Ta lidská vzdorovitost - ne, ne lidská, vzdorovitost celého života! Bojovat proti všemu, proti nejen smrti, ale proti konečnosti, časovosti, proti nezvratnému návratu do nicoty do neexistence. Je tak fascinující, je tak velkolepá, právě díky svojí marnosti.

Jednou umřu. Jednotlivec je z kosmického pohledu téměř stejně zanedbatelný jako společnost. Státy planeta dobro všechno zmizí až zmizí lidi a až zmizí život.
A já se stejně budu učit na středeční zkoušku a stejně budu snažně žít život který jsem si vybral a budu vždycky myslet na to, že jsem si mohl vybrat jinak, že jsem zavřel cesty, kterými bych možná šel raději, ale které pro mě byly neschůdné.
Pořád jsem úplně nezabil tu touhu psát. Pořád jsem nezlikvidoval tu představu, že bych někdy mohl něco stvořit. Něco možná menšího a možná většího než člověk. (A pořád prakticky stejně zanedbatelného).

Co je děsivější? Že bychom byli v celém vesmíru sami, jediná malinká oáza jevu zvaného život (komplexní chemie uspořádané tak složitě, až vzniklo i něco tak hrozného jako vědomí), nebo že se vesmír hemží životem který jsme ještě neobjevili, že na nás není nic tak vzácného a výjimečného?

Měl bych se znovu učit milovat. Sebe a ostatní a život především. Doufat nebo možná i věřit v lepší zítřky.
Možná už nevěřím v nic. A možná věřím ve víc než tuším.
Slova nemají hromádky, slova jsou guláš.

Počítání představ

16. června 2017 v 0:21 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Už jsem téměř zapomněl, jaké to je, být nezadaný. Ne že bych se rozešel nedávno, je to už devět měsíců, ale až během tohoto týdne se mi vrátil ten typický nezadaný pocit. Ta úplně příšerná touha po pozornosti a vztahu, kdy nedovedu myslet vůbec na nic jiného, v mozku mi pulzuje pořád jenom nekonečný sled nejrůznějších představ na nejrůznější vztahové situace s nejrůznějšími lidmi. O víkendu budu doma zase sám, a zase nebudu mít s kým být. Nebudu mít s kým koukat na film, ke komu se přitulit a komu říkat jízlivý ublížený řeči, který tak rád říkám lidem, na kterých mi záleží.
Dochází mi totiž jedna zásadní věc. Že teď, když už chci vztah, u kterého budu moct mít od začátku pocit, že to má smysl a že to není jen taková zkouška naslepo, budu nezadaný, dokud něco takového nenajdu. A to může být pekelně dlouho. Problém je, že nemám čas. Brzo budu plešatý a pak to bude ještě těžší. Zvlášť s mými sklony pokukovat obzvlášť po pěkných lidech.
Jedna z věcí, které mě na životě fascinují, je pestrost nepříjemných pocitů. Jenom spektrum všemožných úzkostí je tak široké, že by ho člověk mohl vykreslovat celý život. A tenhle pocit je znovu tak důvěrně známý, ale jiný od všech jiných pocitů - třeba od úzkosti z odmítnutí se nesmírně liší. Tady totiž není žádná konkrétní odmítavá osoba, ale spíš nějaké obecné přehlížení. Pocit, že ač bych si pozornost někoho skvělého zasloužil (-aneb když se vyjadřuju ve chvilkách, kdy zrovna nepropadám sebenesnášenlivosti-), nedostávám pozornost skoro nikoho. Zároveň vím, že by mi to jindy ani tolik nevadilo, jenže ve chvílích jako je tahle funguju spíš jako černá díra na pozornost (a vím, že to není fyzikálně správně). Mohl bych jí dostávát přehršel a stejně by se někde po cestě ztratila a já bych z toho nic neměl. Žádný pocit uspokojení.
V noci se mi znovu zdálo o bývalém. Další erotický sen (a nejspíš tuším, co mi chybí - ta jeho úžasná tělesná pozornost; to, jak mi dovedl dát najevo, že o mě stojí, že se mu líbím, že jsem sexy, alespoň pro někoho). Jenže už vím, že pokud budu před spaním někdy v dohlednu brečet, nebude to nejspíš proto, že by mi chyběl, ale proto, že se začínám cítit sám. Z ničeho nic.
Pár dní zpět jsem ještě furt měl pocit, že na vztah nemám. Že bych ho nezvládl. Poslouchám jedinou písničku od Sigur Ros, které jsem zatím přišel na chuť (vtipné, znám ji několik let a v pondělí mi ji poslala Dušička, zrovna tuhle, když jsem se jí náhodou zeptal, co poslouchá), a přemýšlím, co bude dál. Jak splnit všechny ty věci, které od vztahu chci. Jak být takový, jaký chci být já - tím myslím, jak se ve vztahu nechovat znova jako sebestředný idiot a hysterický kokot. Jak si zvyknout na to, že mám střeva. Jak co nejvíc omezit ty nálady, kdy chci umřít. Jak se smířit se svou postavou. Jak se smířit s tím, že ten člověk nebude ideální, jak se připravit na hádky.
Existuje asi miliarda věcí, které bych měl zvládnout, než někoho potkám. A vím, že je nezvládnu. Možná, že bych se i chtěl zamilovat - jenže jakmile to řeknu, zježí se mi chlupy hrůzou, protože si vzpomenu, jak to bylo příšerné naposledy. Jak to hrozně bolelo, jak to bylo celé hloupé a jak z toho nic nebylo a ani nemohlo být. Nakonec nenaplněná zamilovanost má díky tomu nádechu zoufalosti vždycky o trochu plnější chuť než ta naplněná.
Chci zase mít s kým sdílet ty post-rockové nálady (chybí mi ty časy, kdy jsem sdílel s Dušičkou, se Sio, s Xenin).

Když se podívám na svůj život, vidím něco, za co by se člověk nemusel stydět. Mohl bych si říkat, jaký je to vlastně úspěch, že jsem tam, kde jsem, jak jsem dobrej. Možná, že se neumím radovat ze svých úspěchů prostě proto, že pořád moc dobře vím, že je to všechno jenom taková náhražka. Že nejsem tam, kde jsem být chtěl, protože pořád nevím, kde jsem být chtěl. Že jsem prostě dělal něco, protože jsem něco dělat musel. A protože jsem poctivý, tak to neflákám a všichni mají pocit, že to je přesně to, co chci. Občas i já sám.
Fakt je, že prostě jen nevím, co jiného dělat.

Nedovedu si představit, že bych ještě někdy měl vztah. Zatímco dřív jsem míval vždycky nějaké skvěle naivní představy o tom, jak to bude vypadat, teď ve mně zůstává jenom děs. Jako kdyby každý vztah měl být stejný jako ten předchozí, jako kdyby ty problémy, které jsme měli tehdy, měly být i problémy, které budu mít zas.
Štve mě ale ta představa, že spousta lidí, kteří mají mnohem horší povahu, mnohem horší vlastnosti, budou mít vztah dřív - co víc, můžou ho mít kdykoliv lusknou prsty. Vždycky budou mít amanty, vždycky je bude někdo obdivovat. Ty komunitní tvorové, co nežijou jako já (jako vyvrhel) a sledují se na instagramu se stovkami dalších komunitních tvorů. A tak každý, s kým se seznámím, bývá známý někoho, koho už znám.
V úterý jsem se viděl s Gray a ta mi vyprávěla o Pražské buzně. Možná že tím trochu přihnojila ten pocit, že najít si vztah je vlastně nemožný.
Nechci, aby to zas celý končilo v depce, tak jako za starých mizerných časů. Hrozně rád bych to celé nějak shodil, jenže tenhle pocit je vlastně neshoditelný. Je jako nepřehlušitelné bzučení hmyzu uvnitř hlavy. Občas se vám na chvíli podaří mu nevěnovat pozornost, ale stejně tam někde je. Je vlastně trochu jako ten můj tinnitus, který přes den obvykle přehluším hudbou a vším možným, ale večer mě zase přivítá. Tramtadadá. Here I am. Už zase čekám na prince na bílém koni jako před x lety, i když už o tom možná nepíšu pitomé povídečky.
(Vždycky v takových náladách myslím na všechny ty své imaginárlní lásky - co asi dělá letní bouře, co asi dělá střep, co asi dělá kluk z vývojovky, maj už někoho, jsou šťastný, mohlo to vůbec být jinak, cítí se někdy jako já? - a vím že i kdybych znal odpověď, bylo by mi to úplně k ničemu. A pak mi dojde, že stejně nevím, co chci. Stejně si to nedovedu představit, nedovedu si vymyslet, čím by mě vlastně vztah obohatil, kromě toho, že bych neseděl doma sám ale s někym a že bych mohl otevřít pytel brambůrků a nemít blbej pocit, že to všechno sním sám, že bych se na ty pitomý filmy na který teď koukám nemusel dívat osaměle. Na tohle si stejně tak můžu pořídit kočku nebo pozvat kamarádku a především nežrat čipsy.)

Genus: Octopus

12. června 2017 v 2:14 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Někdy člověk prostě musí čekat do noci, aby se dostal do té správně sebelítostivé nálady a mohl něco napsat. A to, co chci napsat, je, že mám právě teď pocit, že si nezasloužím, aby na mě lidi byli hodní.
Došel jsem k cynismu v citech a pak si uvědomím, že kolikrát se ke mně lidé chovají fakt pozorně (jakože se mnou třeba originálně randí) a já to zazdím, mávnu rukou a meh.
Víte jak funguje můj mozek? (pokud sem chodíte pravidelně, tak bohužel ano, a tak vás vůbec nepřekvapím). Funguje tak, že když dostanete 96 bodů ze sta a k tomu jedničku s hvězdičkou, přemýšlíte před usnutím o tom, že jste měli na dosah sto ze sta.
Že jsem šprt mi dělá dobře. Když má někdo nějakou vtipnou poznámku o tom, že to moc hrotím, odvětím pohotově: "Je to jediná věc, která mi jde". A samozřejmě to není zdravé, takhle o sobě smýšlet.
je naprosto úžasný, jak dovedu vypozorovat, které destruktivní vzorce moje chování obsahuje. A pak to amplifikovat, takže je používám ještě víc.
Asi tak dva týdny zpátky jsem sem chtěl psát o tom, jak je život super a jak jsem vyrovnaný, protože běhám a cvičím jógu. Fakt je, že už zase neběhám a necvičím jógu, protože úplně magořim s učenim. Tím myslím, že tři čtyři dny před zkouškou nejsem schopný dělat nic jiného než se učit. kdybych cvičil jogu, byl bych nervní a měl bych úzkost.
A vtipné je, že jsem schopný mít úzkost i z toho, že mám někam jet. Dneska jsem málem nebyl na koncertu Pistolnice, protože mi včera došlo, že to není v Praze. A představa cizích lidí, cizího prostředí a cizího města mě vykolejila tak, že jsem naprosto zpanikařil, pak jsem dostal úzkost a pak jsem měl pocit, že budu brečet. A pak jsem se opil a smál jsem se sám sobě a tomu, jakej kus vola to jsem. Nejspíš jde o to, že se svým stylem života v sobě pěstuju neschopnost stýkat se s lidmi a vlastně celkově neschopnost fungovat jako člověk. Že jsem si zvyknul na to být sám ve svém pokoji a s lidma se bavit přes internet - a to především tak, že jim posílám meme.
Myslím, že před několika měsíci jsem zde zmínil takovou drobnou úvahu o tom, že v sobě přiživuju svoje depresivní nálady tím, že odebírám různé stránky a skupiny, které sdílí "nihilistická" meme, že tím dávám těm špatným pocitům pozitivní zpětnou vazbu. Měl jsem tehdy samozřejmě pravdu, protože mi už přijde úplně normální říkat lidem vtipy o smrti.
Světlá stránka věci je, že spoustu věcí neberu moc vážně. Jistě, někde vevnitř něco vře, škvíří se, pálí se a prská kapky oleje všude okolo (znáte to, jak je pak zasviněná celá kuchyň a nejde to umýt). A čím víc se to škvaří, tím víc hloupých vtipů dělám, dokud to nepřehluším.
Ze všeho nejvíc mám nakonec chuť se opít. Moje polička (ta, na které jsem před x lety míval ty svoje pošahaný oltáře) teď nese čtyři otevřené lahve různě silného alkoholu. Nejslabší je medovina, silnější Jagermeister, ještě silněšjí whisky a nejsilnější Absinth. Šlechtí mě, že nepiju tak často a že čtyři rozpité lahve jsou tam právě proto.
Ostatně kdybych nebyl skrblík, tak už jsou tam možná čtyři vypité lahve.

Před pár dny jsem byl přesvědčený, že už je za mnou to období, kdy mi tak neskonale chybí bývalý přítel. Ale pořád vím, že není. Že když si třeba teď pouštím reckoner od Radiohead, vzpomenu si zrovna na něj a na to, jak jsme to spolu poslouchaji, na to, jak to byla naše písnička a tak dál. Ostatně mi kontaminoval i Björk, kterou začal poslouchat po našem rozchodu. A vlastně It's oh so quiet jsme poslouchali i spolu.
Zároveň s tím steskem, který, když ho vyextrahuju od všech těch ostatních pocitů, je jistým způsobem čistý, se mi ale vybavuje naše poslední setkání a taky to předposlední. Jak jsme si neměli co říct, jak jsme na sebe tak napůl chcíple koukali, a kdybysme mluvili jako ryby, tak bysme si toho neřekli o moc miň. Jako kdyby celé to kouzlo bylo stvořené citem. Nebylo to ani mnou, ani jím, ale jenom a pouze iluzí. A pak se mě zeptá, co můj život a já netuším, co říct, protože se za něj stydím i před ním. Protože říct člověku, který vás ještě pár měsíců zpátky přemlouval, abyste se k němu vrátili, že máte známého, se kterým se občas sejdete a flirtujete, je ještě horší než to říct svým slušným kamarádům.
Pokaždý, když se vidíme, čekám, až zmíní, že už někoho má, abych se konečně mohl propadnout do nové formy sebemrskačství: "on si někoho našel a ty ne" a taky "už se k němu nemůžeš vrátit ani kdybys chtěl" a jelikož nepodceňuji svoji kreativitu co se sebekritických myšlenek týče, určitě bych přišel s něčím dalším. S něčím ještě víc vyšperkovaným. Jenže k čemu je to všechno vědět, když se mu pak podíváte do očí a nevidíte už tu samou osobu? Jako kdyby ten člověk, se kterým jsem byl, ten člověk, na kterého občas myslím a po kterém si sem tam stýskám, byl někdo úplně jiný než ten, kdo sedí naproti mně a vypráví mi o tom, jak se přestěhuje s kamarádkou do Prahy, kde budou společně hulit.
(A v hlavě vám hlodá "spí s ní?")

Mám pocit, že většinu lidí prostě jenom otravuju. Některý mi to trochu dávaj najevo a některý ani moc ne, a tak nevím, jestli si to jen nevymýšlím tak, jako si rád vymýšlím leccos ostatního. Že staré přátele už skoro nemám a nové si netvořím. Zato obtěžuju spoustu lidí nekonečným tokem memů. (Woolfová měla proud vědomí, já mám proud memů. Skvělé, pokrok nezastavíš).
Poslouchám I don't think about you anymore, I don't think about you any less. Tu písničku, která tehdy odstartovala celé to letněbouřné post-rockové období, kdy měl tenhle blog asi největší smysl - ne proto, že bych psal nejlépe a nejsmysluplněji, ale proto, že jsem poznal nejvíc lidí a z některých se stali přátelé (ti, které teď víc či míň otravuju). Vzpomínám na to, jak jsem poslouchal Xenininy příběhy o mácích, naprosto uhranutý, okouzlený, že něco může být tak silné.
Dneska jsem vlčí máky potkal v Dobříši a vzpomněl jsem si na ni a pak na Moneta. Což mi připomíná, že jsem letos měl v pokoji zas kytici pustorylů (vtipné, že tehdy jsem tomu říkal jasmín), které jsou s Letní Bouří spojené ze všeho nejvíc. Jenže místo opojné vůně, vzpomínek a patetických článků si cestu ke mně našla jenom alergie a opadané listí. Letní Bouře (a to jméno je vážně naprosto idiotsky patetický, racek měl pravdu) už neexistuje. Je to teď už skutečně jenom vzpomínka na jistý pocit, který mě v minulosti provázel, a který byl, jak teď vidím, naprosto zbytečný, neopodstatněný, ale který předznamenal ještě několik podobných aférek neaférek. To samé nemůžu říct o střepovi, který, ač už v mém životě nefiguruje, je pořád moc živou vzpomínkou, než abych ho mohl s čistým svědomím nazvat skutečně jen vzpomínkou.
Nebudu ale popírat, že bych chtěl Filipa znova potkat. Nejspíš má partnera a skvělý život, protože patřil k těm lidem, kteří vědí, co chtějí (hádám) a taky to dostanou. Zatímco já patřil k těm lidem... Nevím, k jakým lidem jsem patřil, ale byl jsem šílený idiot. Rozplizlý, rozteklý, zoufalý, takový blátíčko co si hraje na něco vznešenýho, jen aby po pár letech zjistilo, že je úplně stejný jako všichni ostatní (a díky bohu už zas jiná forma blátíčka). Že ty věci, které mi tehdy na Bouři vadily, mi teď přijdou naprosto normální. Myslím, že jsem s ním někdy vedl diskusi o tom, že bych měl mít s někým sex, nebo přinejmenším o tom, že sex je příjemný, což mě neskutečně pohoršilo.
Ostatně jsem vlastními zkušenostmi došel k závěru, že mnohem příjemnější je třeba dobrý čokoládový dort nebo velké množství medoviny a taky tyhle večery, kdy poslouchám (zase!) post-rock (nebo něco tomu podobného) a píšu o svých pocitech a připadám si tak směšně smysluplně. Vždycky myslím na tu nevystihnutelnou tíhu života. Na to, co všichni neseme, a co některým z nás možná nepřijde zas tak těžké, ale jiným to přijde skoro neúnosné. Tíha života se možná neměří tím, kolik hrůz člověk zažil, ale tím, jak má silné nohy, a já je mívám zvlášť někdy po čertech slabé.
Včera, když jsem usrkával whisky, vzpomněl jsem si, jak jsem poprvé pil Johnnieho Walkera, v Chorvatsku a rovnou Black label. Na tu úžasně kouřovou chuť a na to, jak jsem pak poslouchal dokona All is loneliness a opile jsem tančil po pokoji a ještě opileji psal články, ale úplně největší blbosti jsem dělal, když jsem byl střízlivý a zamilovával jsem se tu do toho, tu do onoho. Vtipné. Poslední léto předtím, než jsem potkal přítele, se kterým jsem zůstal tři a půl roku. Léto, během kterého jsem stihl být nadšený z Racka, z Doktora (ze kterého se před měsícem vyklubal kokot), ze Štěstí (a pořád nevím, jak mu vlastně říkat), stihl jsem se sejít s nějakým Čecho-Australanem co má rád divadlo, líbat se s ním na Vyšehradě a ošahávat se, jenom abych se uklidnil po všech těch citových vypjetích, což nepomohlo (a jak jsem se později dozvěděl, z jeho strany šlo jen o to, se mi dostat do kalhot, což se mu, hahaha, nepovedlo).
A tehdy by mě ani v nejdivočejších představách nenapadlo, že budu tam, kde jsem. Že o pět let později (fakt už je to pět let?) půjdu na pracovní večeři, kde si budu dávat Johnnieho Walkera znovu, a budu se relativně dobře bavit, nezadaný a nezamilovaný. Že budu ve fázi, kdy nejspíš ani nejsem schopný mít vztah - už ne proto, že bych byl pořád myšlenkami v tom předchozím, ale proto, že jsem si vědom tolika hrozných vlastnostní a taky že si přijdu celkově nechutný (tím chci říct: že mám střeva a ještě jsem se s tím nesmířil).
Ale ještě před půl rokem bych nevěřil, že touhle dobou budu chtít vztah. Možná je to tím, jak mi Racek občas vypráví o svých kamarádech, a já si říkám, že i "gay život" může být pěkný a že bych vlastně chtěl něco takového. Něco alespoň zdánlivě smysluplného s někým, kdo není jen zdánlivě inteligentní. A pak si uvědomím, v jaké entropii je můj život, jak nedržím pevně nic a všechno nechávám téct, ale ne tím vyrovnaným způsobem. Místo toho máchám rukama nohama a nikdy netuším, kudy co poteče.
Před pár dny se mě známý zeptal, proč tu školu tak hrotím, když stejně budu brát míň než pokladní v Lidlu. A já mu řekl jednu ze dvou pravdivých verzí. Tu, že když už něco dělám, tak to prostě dělám aspoň tak nějak pořádně, i když to vlastně stojí za hovno. Ta druhá část pravdy je, že mít dobré známky je pro mě jedna z forem sebepotvrzení, že mám pak pocit, že můj život není jen čistá marnost (on samozřejmě je, z jistého globálního pohledu, stejně jako každý jiný život, což je nesmírně utěšující myšlenka, ale ne pro katastrofálně pochroumané sebevědomí).
Vrátím se vlastně ještě dál než k Johniemu Walkerovi, k Doktorským kokotům a Letním Bouřím. K té doby, kdy mi bylo devatenáct a podruhé jsem zkoušel vztah, tentokrát s člověkem, který mi, ať už úmyslně nebo nechtěně, drtil sebevědomí na prášek. Což o to, zakomplexovaný jsem byl i předtím, ale myslím, že právě tohle bylo těch pár měsíců, kdy jsem přišel o něco, co mě drželo pohromadě. Právě tohle připravilo půdu pro to, abych se cítil jako kus hovna ještě několik let, při každé, i té nejmíň významné příležitosti.
A tak si vlastně postupně uvědomuju, co je to život. Že to není jenom nějaká šňůra událostí, kterou spojuje to, že se dějí mně, ale že je to zašmodrchaný chomáč všechno možného a že cokoliv co udělám může mít nějaké důsledky v budoucnosti. Učím se to, učím se to pomalu a skoro jsem si jistý, že se to do smrti nenaučím.
V devatenácti jsem si nedovedl představit, že mi někdy bude dvacet pět, a teď je to něco, co mě čeká za necelé dva měsíce. A nedovedu si teď představit, že mi bude třicet, pětatřicet, a tak dál.
Ale jak se to všechno prolíná. Sedím tu, poslouchám něco, co jsem poslouchal už tehdy v Chorvatsku, když jsem tak blouznivě psal patetické pohledy, povídku a četl Nietzscheho a Jméno růže (které neskutečně zajímavě vonělo). Sedím tu, a je úplně stejný typ noci, jako ty noci po návratu z Chorvatska, kdy jsem vyrážel z bytu a procházel se po městě. Vyrážel jsem ve čtyři a vracel jsem se po půlnoci a psal články. A teď mám zase chuť vyjít do tmy a vdechovat chladný voňavý vzduch a mít pocity (ten typ pocitů, které teď nemám, ty živé, které vám dávají pocit, že něco znamenáte, že na vás záleží, pocity hlubokého pohnutí, dojetí, stesku, ale dost abstraktní na to ,aby se do nich dalo zabalit všechno, co zatím znáte ze života).
Když skončilo to léto, o kterém mluvím, to léto, kdy mi bylo devatenáct a pak dvacet, tak jsem sedával venku na lavičce, poslouchal River guard od Smoga a brečel, protože jsem nebyl schopný snést všechny ty věci, co pak přicházely. To, že mám znovu povinnosti, to, že necítím hluboký smysl z vysoké školy, že celý ten sen studovat filosofii byl vlastně jen další vybájená blbost. A především to, že nic nikdy nemělo, nemá a nebude mít smysl. Jako zakončení toho neskutečně živého léta přišel ještě neskutečněji živější smutek, tak živý, že jsem z něho tak troch umřel a tu trochu smrti si nosím pořád u sebe. (Špektu smrti, které nikdy neubyde, a které mě zbaví jenom nicota).

A tak jsem zase tady, u patosu, u pramene. Koukám sám na sebe a děsím se té neschopnosti uchopit život.




Judgemental

8. června 2017 v 11:00 | Grey.t |  Zážitky a události
Někdy si zapnu gay seznamku jen proto, abych se mohl v duchu vysmívat cizím klukům. Mám dokonce kamaráda, se kterým občas uděláme screenshot nějakého fakt bizarního profilu a posíláme si to, abychom se pobavili zároveň. Nejzáživnější ale bývají ty diskuse.
"Po chvilce jsem měl pěknej orgasmus a měl jsem co dělat, abych nevykřikl na celou třídu. Taky máte podobný zážitek?" Ne? Protože jsem se do školy vždycky chodil učit a ne tam honit? Omyl! "Tak jako ve škole snad honil každej..." Obecný kvantifikátor lze vyvrátit tím, že existuje alespoň jedno x, které daný parametr nesplňuje. Zřejmě jsem to osamělé x. Nicméně už žádnou konverzaci nezačnu jinak než "taky jsi honil ve škole při vyučování?". Každopádně slovo "Utahovák" je fakt unikát.
Dotaz jménem Kanadská noc: "Poraďte něco extra, chci aby jednomu klukovi spadnul hřebínek" odpověď: "Udělej mu mooooooc dobře. Myslím sexuálně!" Yes. Tak to dopadne, když si někdo plete pojmy. Chápu, že kanadská noc a porno zní dost podobně, ale... no vlastně ne. Situaci zachránilo "Stáhni gatě a vyser se mu na lavici".
Po delším pobytu na této stránce člověk ovšem dosáhne jistého otupení. Nekonečné dotazy typu "Mám spolužáka, kterej je určitě na holky, ale mně se líbí. Jak se mu mám dostat do kalhot?" už vlastně nejsou nic zajímavého. Tedy, aby to bylo odpovídající "mamspoluzaka a moc se mi liby, poradite co mam delat? chci bych ho vykouryt ale kdyz mu sahnu mezi nohy tak mi nadava ze jsem burezant. prosim poradte mi jsem zoufali!" I já jsem pak zoufalý. Zoufalý z toho, že dávat alespoň trochu pozor během hodin češtiny zřejmě už nikomu nic neříká. Že to přejde, až dostudují? Ale kdepak! "Mám v práci sexy kolegu, kterého bych rád vykouřil. Chodí ale s kundou." Ok. Tak snad ne s kundou z Lán.
Po jisté době vám už dotazy typu "na jaký obor mám jít, kde je hodně gayů?" nepřijdou vlastně vůbec divné. Přeci jediné, na čem v životě záleží, je být obklopen spoustou sličných gayů, kteří jsou ochotní vám nastavit, podržet, nebo alespoň podle všeho udělat dobře rukou během hodin dějepisu. Protože koho zajímá Marie Terezie, když může strkat ruku spolužákům do kalhot?
"Dělali jste to někdy ve křoví na Letné?" Ideální pak je, když na ne úplně debilní dotaz odpovídá někdo, komu je patnáct stylem "Stim mam hodne zkusenosti". Nevím co dělají dnešní děti v době mezi desíti a patnácti, ale zřejmě dělají vztahy. Diskuse pokračuje "jen proto ze jsem mladej neznamena ze nemuzu mit hodne zkusenosti jedinej idiot tu jsi ty" a "vsem kamaradum davam rady moje rady vzdycky funguji".
A pak si vzpomenete, že v patnácti jste byli úplně stejnej vůl - a jste fakt rádi, že už je to o trochu lepší.
Můj odsuzující dýchánek pak pokračuje navštěvováním nových profilů s "fotkou". Pravidla pro profilovou fotku bývají následující: Na fotce musíš být ty, musíš tam být sám a musíš být poznat. No, zřejmě být na fotce podivně nakrčený, zakrývat si rukou tři čtvrtiny tváře a tu zbylou čtvrtinu mít přesvícenou tak, že není poznat vůbec nic, znamená být poznat. Být na fotce zezadu, v dálce nebo třeba v kapuci a slunečních brýlích pak je jen trochu snesitelnější varianta těchto rádoby uměleckých "profilovek". Ale jelikož jsem tolerantní, říkám si, ať si každý má fotku jakou chce.
Dokud nepřečtu popis "bez fotky mi nepiš!" či "Hoši mějte fotky"
Třešničkou na dortu pak je slovo KLUČINA. Člověk až žasne, co všechno se dá slovem klučina označit. Že je to dost podivný výraz sám o sobě teď můžeme nechat stranou, klučina je někdo, komu je patnáct - to je ještě pochopitelné -, ale i někdo, komu je pětadvacet, dokonce i někdo, komu je třicet. A pak navštívíte profil padesátiletého pána, kterému někdo napíše do profilu "moc hezký KLUČINA".
Mládí, zdá se, nikdy nekončí. Čím jsem si ale zasloužil tu čest být součástí téhle veselé společnosti, to opravdu netuším.

Kap kap kap aneb smutný příběh o životě

4. června 2017 v 13:10 | Grey.t |  Zážitky a události
Je zajímavé, jak se vám postupně může měnit pohled na svět. Před pěti lety by mě nejspíš ani nenapadlo, že někdy budu vést takový život, jaký vedu, že někdy budu tam, kde jsem teď. Tehdy jsem se zamilovával do lidí, které jsem sotva znal (ostatně to se zas tak nezměnilo), a byl jsem schopný u toho vydržet klidně několik měsíců, aniž bych s nimi udržoval kontakt. Snil jsem o dokonalém vztahu, o tom, jak bude všechno růžové a razantně jsem odmítal sex mimo vztah.
Ať už to bylo tím šokem po nástupu na VŠ (který moje psycholožka nazvala existenční krizí a já depresivní epizodou) nebo tím, že jsem podstoupil tří a půl letý vztah (fakt netuším, jak se to dělí), něco se změnilo. Asi největší rozdíl je, že ke spoustě věcí přistupuju víc pragmaticky - vztah už není o tom, že se člověk zamiluje, pozná osudového partnera kterému určila nějaká tajemná transcendentní síla, ale obyčejná komplementarita, na které se pracuje. Čím víc si člověk s někým sedne, tím líp, někdy to prostě nejde, ale především to nikdy nejde bez snahy a práce a komunikace. Z celého toho pojetí se mi tak trochu vytrácí ta všerozechvívající láska, která by tomu dávala nějaký mystický nádech nebo přinejmenším hlubší smysl (jiný smysl než prostě nebýt sám, mít se s kým dělit o nájem a mít koho objímat před spaním).
Jak mi sex mimo vztah přišel tehdy pokleslý, tak mi teď přijde naprosto obyčejný. Je to určitě velmi intimní věc, na druhou stranu je to i věc příjemná, kterou nemá cenu občas neprovozovat - i za cenu toho, že se to jednou za čal stane s někým, kdo není vážný partner, ale jen, řekněme, kamarád. Vzhledem k mé hrůzě z pohlavních nemocí a k nedůvěře, jakou k lidem chovám, si tohle potěšení (které pro mě není tak potěšující jako pro jiné, jak jsem zjistil) dávkuju spíš výjimečně.
O to horší je překvapení, když se po půl roce dozvíte, že někdo, s kým jste něco tehdy měli (a s kým to vlastně i na nějaký "vztah" vzdáleně vypadalo - možná ne až tak vzdáleně, ale když si je člověk jistý, že to není člověk, se kterým by vydržel, tak to nakonec moc vážné být nemůže), vám možná jako takový dárek za několik měsíců kontaktu, randění, seznamování a následného jediného intimního večera. Kap kap kap kapavku.
A možná vám ji ani nedal, protože jediná informace kterou o tom máte, je od někoho úplně jiného, kdo s tím vlatně nemá vůbec nic společného, jen vám naznačil, že mu někdo říkal, že jste s někým něco měli, a ten někdo se s něčím někdy léčil. Což se po chvíli vymáhání informací zformovalo do poněkud konkrétnější podoby: Ten člověk, o kterém byla řeč, měl někdy během svého života kapavku, ze které se někdy během svého života vyléčil a pravděpodobně ji už tedy nemá. Je tedy otázka, se kterou částí jeho života se překrývá naše známost (údajně s tou, kdy už byl zdravý).
Tahle krátká životní etuda (která bude zakončená tím, že si zajdu na testy, na kterých se pravděpodobně zjistí, že nic nemám, protože si dávám celkem pozor, což ovšem očividně nemusí být úplně relevantní, protože spolehlivá ochrana je jen nemít s nikým nikdy nic - vůbec nic) mě ošem vede k tomu, že za těch... devět měsíců jsem se změnil ještě víc. Když se člověk totiž začne seznamovat se spoustou nových lidí, s několika lidmi se pokouší i o něco jako randění, vyslechne spoustu příběhů. Před pěti lety by mi ty příběhy přišly neuvěřitelně smutné, pokeslé, nechutné a prostě celkově hrozné. Teď jsou to prostě jen příběhy, které se dějí.
Příběhy o lidech, kteří mají partnery, se kterými se vzájemně podvádí za nejrůznějších předem stanovených podmínek ("můžeš mě podvádět, ale musí to být tak, abych se o tom nikdy nedozvěděl" například), příběhy o lidech, kteří lžou, aby někomu ublížili, o lidech, co si rádi hrají s cizími city, některé příběhy dokonce na vlastní kůži zažité - třeba o lidech, kteří vás nechají jet přes půl republiky, aniž by vám byli schopni přijít alespoň naproti na metro, a pak vás pošlou domů, protože jste si dovolili zmínit jejich netaktnost. Příběhy o tom, že někdo, kdo se vám i třeba líbí, se chystá jít do trojky s někým jiným, koho znáte (a že vaše snahy oslovit ho byly zjevně marné, protože správný postup byl v tomto případě zamávat jim pérem přes ksichtem). Prostě, abych to zkrátil, nejrůznější smutné příběhy o tom, jací lidé vlastně jsou.
Což vede k jednomu jedinému závěru. Že nemůžu věřit vlastně nikomu. Že fungující vztah je, přinejmenším v rámci téhle komunity, něco velmi nepravděpodobného. Pokud tedy za vztah nepovažujete to, že se s někým vzájemně podvádíte a tajíte si to. Jsem přesvědčený, že soužití dvou lidí má být postavené na dohodě, a pokud někomu něco takového vyhovuje, tak proč ne. Mně to ale nevyhovvuje, já netoužím po vztahu, ve kterém si dopředu řekneme, že se můžeme podvádět, přestože ano, taková věc se může za spousty více či méně pochopitelných okolností stát.
Když zjistíte, že je celkově problém najít i člověka, se kterým byste se měli o čem bavit, nezabere už pak moc času si uvědomit, že najít člověka, se kterým byste si mohli i věřit, mít blízký vztah a vydržet s ním je, pokud ne přímo něco, na co se vyplatí rezignovat, pak alespoň úkol na celý život s nejistým výsledkem.

A to je vlastně můj smutný příběh. Příběh o tom, jak se někdo, kdo měl ideály a snažil se být něčím čistým, stal sucharem, který má tyhle pozůstatky vystavené ve vitríně jako vysušené květy do herbáře a občas si připomene jejich rodové a druhové jméno, pokud už je zhola nezapomněl.
Možná to není vyloženě smutný příběh. Je to i příběh růstu, pohybu od bytosti, která se řídila především nějakými bezcennými fragmenty kulturních předsudků ("nemít sex a nemít tělo je skutečná čistota"), k bytosti, která ví, že tělo má a že s ním má nakládat tak, aby pokud možno neubližovala ani sobě, ani ostatním.
Smutné je to spíš proto, že důvěra, jak se ukazuje, je něco, co není nikdy založené na skutečném stavu věcí, a ze všeho nejvíc je to prostě rozhodnutí věřit někomu víc než jiným, i když riskujete, že vás ten člověk ojebe a že toho pak budete litovat.