Měkké horké vymyšlené

26. dubna 2017 v 13:31 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Zdá se, že nejstrašnější sny jsou ty, ve kterých mě někdo líbá. Když to pak doplním o Idioteque od Radiohead, je z toho naprosto úžasně svíravá nálada. Nevím, kolik jsem za poslední půlrok políbil kluků (kdybych chtěl, dovedl bych to spočítat), ale žádný polibek nebyl cítit takhle. Tak měkce, tak příjemně, tak hřejivě. Vtipné, že zrovna takové sny se mi zdají po schůzce, po které jsem si rezolutně řekl nesmíš se zamilovat, nesmíš být nadšený. Asi mě fakt dohnala jistá forma osamělosti. Ta, kterou už jsem někdy potkal: touha po pozornosti, po pochopení a po lecčem naivním. Rozhodně by stálo za zamyšlení, jestli jsem něco takového měl v minulém vztahu (i o tom se mi zdálo). Možná na tom vážně něco je, možná je fakt jiný spát s někým, koho máte rádi. Možná, že polibky od milované osoby jsou skutečně měkčí a snovější. Ale upřímně tomu nevěřím. Každopádně jsem se probudil s pocitem, jako bych byl několik let nepolíbený.
Jedna z teorií říká, že líbání je chování vyvolané parazity, které má sloužit k tomu, aby se parazitické organismy mohly lépe přenášet. Něco jako profláklá toxoplasma, ale trochu jiné. A jiná teorie tvrdí, že líbání je způsob, jak se očuchat a (na nevědomé úrovni, nejspíš) vyhodnotit, jak moc nám druhý voní. Možná mi ještě nikdo nevoněl dost, kdo ví. Je ale pozoruhodné, že chování, které považujeme za tak nesmírně samozřejmé a úžasně romantické, není dokonce přítomné ani u všech lidských kultur. Pro některé je to dokonce naprosto odporný akt, ke kterému by se dobrovolně neuchýlili.
Všechno je někdy hrozně zvláštní. To, že se někdy dovedu smát od rána do večera nad nihilistickými vtípky, říkat si, že jsem emo a jsem na to hrdej a pak se ptát sám sebe, co se to se mnou stalo. Však víte, takové to "byl jsi tak veselej kluk" a tak dál. Potom mi dojde, že ne, nebyl. Nestalo se vlastně vůbec nic. Možná jsem vyšperkoval realizaci svého emařství a nihilismu (rozdíl? sebelítost). Ale co se vlastně změnilo? V patnácti jsem měl depky, v šestnácti jsem měl depky, v osmnácti jsem měl depky a asi nemusím pokračovat. Je fakt, že ten pocit absolutní nesmyslnosti jsem poprvé zachytil někdy na fildě, takže ve dvaceti. Moje pseudoumělecké deníčky z mých pubertálních let jsou víceméně groteskní variací na bipolaritu a můj ještě víc pseudo- deníček, na který si píšu občas doteď, je snad ještě grotesknější. Je vlastně celkem vtipné, jak se to všechno opakuje a vrací. A že ani když jsem snížil své morální standardy a začal být mnohem víc "slutty", tak to nepomohlo vůbec ničemu. Tahle osamělost nemá nic společného se sexem a dost možná ani se vztahem.
Pak je tu ta drobnost, která mi vrtala ve snech (i ve dnech) do včerejška. O krásňoučkém prodavači kdesi v obchodu, kterého bych mohl oslovit, což, jak se později ukázalo, neudělám. Ale, jak se pak ukázalo ještě později, najdu ho na seznamce a napíšu mu a on nebude mít zájem si psát, protože ho unudím k smrti. Běžný příběh každodenních malicherných marností. A pak je tu ta záležitost s kamarádem, o kterého zřejmě zájem má a se kterým se vyspí a moje rádoby zlomené srdíčko (je zlomené nadvakrát, ale ani jednou ne tímhle, protože už nejspíš zlomit nepůjde, dokud se samo neopraví - a toho, že už je v pořádku, si stejně všimnu zas až ve chvíli, kdy se bude něčím lámat). Abych navázal: a moje rádoby zlomené srdíčko se zachvěje zlomenou malicherností, marnivostí a kdovíčím. Pak se budu ptát pořád dokola, co jsem udělal špatně a proč jsem vlastně tolik nudný, tolik - co vlastně? A nikdy si neodpovím, neodpoví nikdo, protože nikdo neví.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama