Duben 2017

Měkké horké vymyšlené

26. dubna 2017 v 13:31 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Zdá se, že nejstrašnější sny jsou ty, ve kterých mě někdo líbá. Když to pak doplním o Idioteque od Radiohead, je z toho naprosto úžasně svíravá nálada. Nevím, kolik jsem za poslední půlrok políbil kluků (kdybych chtěl, dovedl bych to spočítat), ale žádný polibek nebyl cítit takhle. Tak měkce, tak příjemně, tak hřejivě. Vtipné, že zrovna takové sny se mi zdají po schůzce, po které jsem si rezolutně řekl nesmíš se zamilovat, nesmíš být nadšený. Asi mě fakt dohnala jistá forma osamělosti. Ta, kterou už jsem někdy potkal: touha po pozornosti, po pochopení a po lecčem naivním. Rozhodně by stálo za zamyšlení, jestli jsem něco takového měl v minulém vztahu (i o tom se mi zdálo). Možná na tom vážně něco je, možná je fakt jiný spát s někým, koho máte rádi. Možná, že polibky od milované osoby jsou skutečně měkčí a snovější. Ale upřímně tomu nevěřím. Každopádně jsem se probudil s pocitem, jako bych byl několik let nepolíbený.
Jedna z teorií říká, že líbání je chování vyvolané parazity, které má sloužit k tomu, aby se parazitické organismy mohly lépe přenášet. Něco jako profláklá toxoplasma, ale trochu jiné. A jiná teorie tvrdí, že líbání je způsob, jak se očuchat a (na nevědomé úrovni, nejspíš) vyhodnotit, jak moc nám druhý voní. Možná mi ještě nikdo nevoněl dost, kdo ví. Je ale pozoruhodné, že chování, které považujeme za tak nesmírně samozřejmé a úžasně romantické, není dokonce přítomné ani u všech lidských kultur. Pro některé je to dokonce naprosto odporný akt, ke kterému by se dobrovolně neuchýlili.
Všechno je někdy hrozně zvláštní. To, že se někdy dovedu smát od rána do večera nad nihilistickými vtípky, říkat si, že jsem emo a jsem na to hrdej a pak se ptát sám sebe, co se to se mnou stalo. Však víte, takové to "byl jsi tak veselej kluk" a tak dál. Potom mi dojde, že ne, nebyl. Nestalo se vlastně vůbec nic. Možná jsem vyšperkoval realizaci svého emařství a nihilismu (rozdíl? sebelítost). Ale co se vlastně změnilo? V patnácti jsem měl depky, v šestnácti jsem měl depky, v osmnácti jsem měl depky a asi nemusím pokračovat. Je fakt, že ten pocit absolutní nesmyslnosti jsem poprvé zachytil někdy na fildě, takže ve dvaceti. Moje pseudoumělecké deníčky z mých pubertálních let jsou víceméně groteskní variací na bipolaritu a můj ještě víc pseudo- deníček, na který si píšu občas doteď, je snad ještě grotesknější. Je vlastně celkem vtipné, jak se to všechno opakuje a vrací. A že ani když jsem snížil své morální standardy a začal být mnohem víc "slutty", tak to nepomohlo vůbec ničemu. Tahle osamělost nemá nic společného se sexem a dost možná ani se vztahem.
Pak je tu ta drobnost, která mi vrtala ve snech (i ve dnech) do včerejška. O krásňoučkém prodavači kdesi v obchodu, kterého bych mohl oslovit, což, jak se později ukázalo, neudělám. Ale, jak se pak ukázalo ještě později, najdu ho na seznamce a napíšu mu a on nebude mít zájem si psát, protože ho unudím k smrti. Běžný příběh každodenních malicherných marností. A pak je tu ta záležitost s kamarádem, o kterého zřejmě zájem má a se kterým se vyspí a moje rádoby zlomené srdíčko (je zlomené nadvakrát, ale ani jednou ne tímhle, protože už nejspíš zlomit nepůjde, dokud se samo neopraví - a toho, že už je v pořádku, si stejně všimnu zas až ve chvíli, kdy se bude něčím lámat). Abych navázal: a moje rádoby zlomené srdíčko se zachvěje zlomenou malicherností, marnivostí a kdovíčím. Pak se budu ptát pořád dokola, co jsem udělal špatně a proč jsem vlastně tolik nudný, tolik - co vlastně? A nikdy si neodpovím, neodpoví nikdo, protože nikdo neví.

První chuť

23. dubna 2017 v 22:55 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Převaluju v puse lítost. Chutnám ji jako whisky. Jsem zabalený do deky jako do kokonu a pořád přemítám. Ta chuť je přesně to, co bych chtěl vyjádřit, ale netuším, za jaký konec se chutě pojímají a vlastně ani netuším, kterým okamžikem začít. Je mnohem těžší psát, když se věci zamotají tak, že už pro ně linearita neexistuje. Tím chci říct, že už není jasné, kde má co příčinu, co je následek a kvůli čemu bývám smutný.
Minulý víkend jsem se probudil brekem a pak jsem se procházel po místech, která neznám, jen abych tenhle víkend zjistil, že je znám, jen jsem k nim došel jiným směrem, než jsem čekal.
Slova a věty mi dnes nejdou.
Je vlastně těžký vůbec vnímat tyhle věci, když se na ně zaměřím. Najednou se rozplynou, včetně toho pocitu a chuti a já zírám do prázdna a nedovedu popsat, co jsem se snažil vidět.
Největší problém je nejspíš v tom, že kdykoliv mi něco už přijde na mysl, zjistím, že to nestojí za napsání. Všechno je to totiž převážně o ničem.
Možná jsem chtěl napsat jen abych nevynechal tenhle měsíc.
Nebo možná proto, že mě napadla spousta věcí, když jsem viděl dva páry cestou z mé schůzky, na které jsem vyprávěl asi hodinu o literatuře. Rozsáhle. A ani jedna z těch dvou představ vztahu - vztah, kde můžu druhému vyprávět o literatuře, ani vztah, kdy můžu partnera nosit na ramenou a v noci se venku smát - neodpovídá tomu, jaký vztah jsem měl. A přitom právě myšlenky na to, co jsem měl, mi připadají nejsmutnější.
Nedovedu o tom napsat tak, aby to neznělo jako obyčejný, i když pro mě to obyčejný není. Možná o tom prostě neumím psát a možná už neumím psát o ničem. Mám zas ten příšerný pocit, že to, co chci skutečně vyjádřit, ze mě nemůže vyjít. To nutkání do něčeho praštit, i když to nepomůže.
Je mi zima a každou noc před spaním myslím na to, jaké to bylo, když mě mohl přítel obejmout, jak jsme se navzájem hřáli a on mi pak kradl peřiny. Rána jsou lepší, protože myslet nemám čas. Taky myslívám na tu poslední noc, kdy tu přespal, už po rozchodu, ale stejně jsme se probudili v objetí. A pak si říkám, jaký by to asi bylo, kdybych se tehdy nepřekonal a nevstal. Kdybych tehdy udělal to, co jsem měl nutkání udělat. Prostě zůstal ležet a řekl, že nikam nepůjdu.
Zapomínám, že tehdy jsem věřil, že to je všechno ten nejlepší nápad.

To je kus té chuti. Jeden tón, nebo tak něco. Ta neustále se vracející hořkost, že něco bylo a už není, ale klidně by mohlo být.