Andělská trumpeta

28. března 2017 v 21:58 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Nikdy jsem neviděl kvést hlaváček a nikdy jsem neviděl kvést durman. Přinejmenším si to alespoň nepamatuji. Před očima mi v nepravidelných intervalech vykvétají úplně jiné věci. Látky obsažené v durmanu, skopolamin, atropin a hyoscyamin, jsou zodpovědné za rozvoj různých fyziologických reakcí, které se mohou velmi lišit v závislosti na dávce. Zatímco při nízkých dávkách mohou snižovat srdeční frekvenci, při zvýšení dávek ji naopak mohou zvyšovat až k tachykardii. Od určitých dávek, jak známo, jsou tyto látky obsažené v durmanu smrtící. Mají ovšem i jiný zajímavý efekt, a to je jejich schopnost vyvolávat velice specifické halucinace.
Změněný stav vědomí vyvolaný durmanem se liší od stavů, které jsou vyvolané jinými, více konvenčními halucinogeny, jako je LSD či psilocybin obsažený v lysohlávkách. Durman vede k halucinacím, které jsou něčím podobné snění. Dochází totiž k tomu, že intoxikovaný ztratí schopnost rozeznat, co je realita a co halucinace. Je celkem dobře možné, že budete naprosto přesvědčení, že čekáte na vlak, zatímco stojíte nahatí v koupelně, a budete o tom přesvědčovat nejen nevěřícně přihlížející členy rodiny, ale také své kamarády, kteří u vás v koupelně samozřejmě vůbec nejsou. Budete si dokonce naprosto jistí, že vlak dřív nebo později přijede.
Podobně jako durman fungují jistá hnutí mysli, která nejsou vyvolaná žádnými pozřenými látkami, ale myslí samotnou (striktně řečeno změnami v neurochemii mozku). I tato hnutí vás mohou přimět naprosto nekriticky převzít nejrůznější tvrzení. Obvykle jsou to však tvrzení, která jste už v mysli někdy pronesli. Například to, že nestojíte vůbec za nic. Je to právě přesvědčivost, s jakou se zjevují, co jim dává sílu. Rozum, kdyby v tu chvíli byl schopný nezaujatě fungovat, by vám nejspíš řekl, že to není pravda, mohli byste ho dokonce donutit, aby vám ukázal něco, co jste dovedli docela dobře, aby vám připomněl lidi, kteří vás mají rádi a tak podobně. Jenže on nefunguje, nebo přinejmenším ne nezaujatě (až moc záporů v jedné větě).
Tragédie této situace spočívá tedy v tom samém, v čem spočívá nebezpečí otravy durmanem. Člověk není schopný myslet mimo tento stav, ale právě jen uvnitř něj, s přejatými axiomy. Tentokrát to ovšem není čekání na vlak, který dozajista přijede, ale přijetí marnosti vlastního života.
Rozdíl mezi nihilismem a depresí spočívá ve vztahu. Zatímco nihilismus ukazuje, jak marné je veškeré bytí (jak se celý vesmír díky zákonům termodynamiky řítí do stavu nejvyšší entropie, která je se životem naprosto neslučitelná, například), deprese se tváří, že marné je především vaše bytí. A ne jen marné, ale taky naprosto příšerné. Je prázdné, ale ne jako sud, který můžete kdykoliv naplnit. Je prázdné bolestivě, příšerně, tak moc příšerně, že byste si radši přáli cokoliv jiného - i nepříjemnou smrt.
A tak se mi stalo, že jsem po pátém neúspěšném pokusu naměřit buňku vyhrabal odněkud všechny ty věci z posledních dní. Věci, které jsem v sobě tehdy pečlivě uschoval, aniž bych o tom věděl, k pozdějšímu zneužití. Jak jsem spolužačce odvětil "já ne", jako kdyby mi na tom nezáleželo, ale ve skutečnosti jsem vevnitř právě zažíval příšerné zklamání z toho, že já, na rozdíl od ní, nevím a nikdy jsem nevěděl, jak se mění cholesterol na glukokortikoidy. A o pár hodin později šok, že všichni kolegové mají červený diplom. Šok ne ani tak proto, že já bych ho mít nemohl, ale právě proto, že zatím existuje šance, že bych ho mít mohl. Pokud by čtyřka na první nebo druhé zkoušce nic neznamenala (jen to, že nebudu mít šanci na červený diplom a nebudu se muset tolik bát u dalších zkoušek), tak u poslední a předposlední už byla naprosto děsná (protože po semestru plném jedniček by bylo naprosto příšerné to zvorat). A pak, když člověk ví, že tenhle jeho hloupý výmysl s diplomem je něčím, čeho by měl dosáhnout, je to ještě horší. Další věcí, kterou jsem si vytáhl k podnícení toho neblahého stavu, byla ta věta, kterou prohodila kolegyně "což si myslím, že je základ, který by měl umět každý od nás". Hádejte, kdo to neumí. A tak jsem se propadl do beznadějné paniky ohledně svých studijních schopností a toho, že nemám čas to dohánět.
Tahle otrava ale pokračovala dál a velice zručně vyhmátla další vzpomínku. Jak jsem ležel v pátek v noci v posteli a najednou jsem zjistil, že už je to měsíc, co jsem si naposledy psal s bývalým. Že on už pravděpodobně vede nějaký jiný život, zatímco já nejsem schopný vést vůbec žádný život. A především vyhmátla to, jak se se mnou najednou začal točit celý svět, tu závrať, ze které mi bylo na zvracení a musel jsem se pevně držet peřiny a se slzami v očích doufat, že jednou přestane. A ten absurdní sobotní nápad, že se to možná teď bude dít pokaždé, když budu ležet v posteli.
Fakt, který mě naprosto děsí: Že ani po rozchodu a odloučení nejsem schopný nemilovat svého bývalého partnera, co hůř fakt, že stále silněji nevěřím, že by na světě existoval někdo, s kým bych dovedl být šťastný, nebo alespoň o trochu šťastnější než nešťastný. A že moje poslední nadšení, jakkoliv hloupé, marnivé a bezvýznamné, ve mně nakonec zanechalo jen živnou půdu pro hořkost, která je čím dál větší.
Nakonec jsem tupě zíral do obrazovky na buňku, kterou bych měl naměřit a nepřál jsem si nic, než aby tohle skončilo. A přestože jsem věděl, že dřív nebo později tenhle stav pomine (jen aby se zase znovu vrátil, samozřejmě), chtěl jsem ho ukončit hned a byl jsem si téměř jistý, že až přijedu domů, nakoupím si tři lahve absinthu, seberu veškerý lexaurin, který máme doma, a možná taky jiné léky, a půjdu někam do lesa se opít. A pro jistotu si dám na hlavu igelitový pytel, aby to všechno bylo jistější.
Bylo to možná poprvé, co jsem se na kolegy v laborce neusmál, když jsem se s nimi míjel na chodbě - nejen, že jsem se usmát nechtěl, ani jsem se usmát nemohl, možná jen tak bezděčně a prázdně, spíš ze zvyku, a ani to se nestalo. A když jsem přišel domů, nalil jsem si skleničku absinthu a nasypal jsem do ní spoustu cukru a naředil to vodou a pak jsem si pomalu otevíral ionotropní GABA receptory, dokud se mi aspoň trochu nezlepšila nálada.
Nejhorší je ale fakt, že to není poprvé a ani naposledy. Že Vánoce takové byly celé, a dny před nima taky, a jediný důvod, proč takové nebylo i celé zkouškové, byl ten, že na to nebyl skoro vůbec čas a že strach ze selhání je pořád o malinkou trošičku silnější. Důvod, proč taková není většina posledních dní je ten, že jsou utopené ve Skyrimu. Ale těžko bych mohl popřít, že každý týden brečím třiktát a že vážně nevidím jediný kousek smyslu v tom všem. Nevidím smysl v sobě a nevidím ani žádný přínos, který bych poskytoval - neviděl bych dokonce ani smysl a přínos toho přínosu, kdyby nějaký existoval. Ta poslední věc, kterou vzdoruji marnosti úplně všeho, je moje vegetariánství. To, že jsem si navykl, dokud jsem ještě mohl, dělat alespoň něco, co by mohlo nějak prospět něčemu. Přestože snažit se o zachování životního prostředí nebo pomíjivých životů zvířat, nemá, když odstoupíme trochu dál, stejně žádný smysl. Život, stejně jako cokoliv jiného, jednou zanikne - a jednou bude úplně všechno jedno. Nakonec mě ale stejně netrápí to, že bych nedělal nic přínosného, ale prostě to, že si nedovedu ani představit, že bych někdy mohl být šťastný a spokojený se svým životem.
Nakonec je to celé o tom, že některé dny jsem schopný tomu vzdorovat líp, některé dny hůř; balancuje to na ostří nože a stačí vždycky tak nepředvídatelně malinko, aby to sklouzlo do té durmanové halucinace, která nakonec ani není tak daleko od pravdy, ale zanechá člověka bez veškerých obranných mechanismů. Pak si říkám co kdybych k tomu psychiatrovi přeci jen zašel, ale stejně vím, že nevěřím, že by to pomohlo a že víc než být v pořádku si přeju nebýt.
Nikdy jsem neviděl kvést hlaváček jarní ani žádný jiný a až tak mě to netrápí. Zato rozkvetlý durman bych viděl tuze rád.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama