Březen 2017

Andělská trumpeta

28. března 2017 v 21:58 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Nikdy jsem neviděl kvést hlaváček a nikdy jsem neviděl kvést durman. Přinejmenším si to alespoň nepamatuji. Před očima mi v nepravidelných intervalech vykvétají úplně jiné věci. Látky obsažené v durmanu, skopolamin, atropin a hyoscyamin, jsou zodpovědné za rozvoj různých fyziologických reakcí, které se mohou velmi lišit v závislosti na dávce. Zatímco při nízkých dávkách mohou snižovat srdeční frekvenci, při zvýšení dávek ji naopak mohou zvyšovat až k tachykardii. Od určitých dávek, jak známo, jsou tyto látky obsažené v durmanu smrtící. Mají ovšem i jiný zajímavý efekt, a to je jejich schopnost vyvolávat velice specifické halucinace.
Změněný stav vědomí vyvolaný durmanem se liší od stavů, které jsou vyvolané jinými, více konvenčními halucinogeny, jako je LSD či psilocybin obsažený v lysohlávkách. Durman vede k halucinacím, které jsou něčím podobné snění. Dochází totiž k tomu, že intoxikovaný ztratí schopnost rozeznat, co je realita a co halucinace. Je celkem dobře možné, že budete naprosto přesvědčení, že čekáte na vlak, zatímco stojíte nahatí v koupelně, a budete o tom přesvědčovat nejen nevěřícně přihlížející členy rodiny, ale také své kamarády, kteří u vás v koupelně samozřejmě vůbec nejsou. Budete si dokonce naprosto jistí, že vlak dřív nebo později přijede.
Podobně jako durman fungují jistá hnutí mysli, která nejsou vyvolaná žádnými pozřenými látkami, ale myslí samotnou (striktně řečeno změnami v neurochemii mozku). I tato hnutí vás mohou přimět naprosto nekriticky převzít nejrůznější tvrzení. Obvykle jsou to však tvrzení, která jste už v mysli někdy pronesli. Například to, že nestojíte vůbec za nic. Je to právě přesvědčivost, s jakou se zjevují, co jim dává sílu. Rozum, kdyby v tu chvíli byl schopný nezaujatě fungovat, by vám nejspíš řekl, že to není pravda, mohli byste ho dokonce donutit, aby vám ukázal něco, co jste dovedli docela dobře, aby vám připomněl lidi, kteří vás mají rádi a tak podobně. Jenže on nefunguje, nebo přinejmenším ne nezaujatě (až moc záporů v jedné větě).
Tragédie této situace spočívá tedy v tom samém, v čem spočívá nebezpečí otravy durmanem. Člověk není schopný myslet mimo tento stav, ale právě jen uvnitř něj, s přejatými axiomy. Tentokrát to ovšem není čekání na vlak, který dozajista přijede, ale přijetí marnosti vlastního života.
Rozdíl mezi nihilismem a depresí spočívá ve vztahu. Zatímco nihilismus ukazuje, jak marné je veškeré bytí (jak se celý vesmír díky zákonům termodynamiky řítí do stavu nejvyšší entropie, která je se životem naprosto neslučitelná, například), deprese se tváří, že marné je především vaše bytí. A ne jen marné, ale taky naprosto příšerné. Je prázdné, ale ne jako sud, který můžete kdykoliv naplnit. Je prázdné bolestivě, příšerně, tak moc příšerně, že byste si radši přáli cokoliv jiného - i nepříjemnou smrt.
A tak se mi stalo, že jsem po pátém neúspěšném pokusu naměřit buňku vyhrabal odněkud všechny ty věci z posledních dní. Věci, které jsem v sobě tehdy pečlivě uschoval, aniž bych o tom věděl, k pozdějšímu zneužití. Jak jsem spolužačce odvětil "já ne", jako kdyby mi na tom nezáleželo, ale ve skutečnosti jsem vevnitř právě zažíval příšerné zklamání z toho, že já, na rozdíl od ní, nevím a nikdy jsem nevěděl, jak se mění cholesterol na glukokortikoidy. A o pár hodin později šok, že všichni kolegové mají červený diplom. Šok ne ani tak proto, že já bych ho mít nemohl, ale právě proto, že zatím existuje šance, že bych ho mít mohl. Pokud by čtyřka na první nebo druhé zkoušce nic neznamenala (jen to, že nebudu mít šanci na červený diplom a nebudu se muset tolik bát u dalších zkoušek), tak u poslední a předposlední už byla naprosto děsná (protože po semestru plném jedniček by bylo naprosto příšerné to zvorat). A pak, když člověk ví, že tenhle jeho hloupý výmysl s diplomem je něčím, čeho by měl dosáhnout, je to ještě horší. Další věcí, kterou jsem si vytáhl k podnícení toho neblahého stavu, byla ta věta, kterou prohodila kolegyně "což si myslím, že je základ, který by měl umět každý od nás". Hádejte, kdo to neumí. A tak jsem se propadl do beznadějné paniky ohledně svých studijních schopností a toho, že nemám čas to dohánět.
Tahle otrava ale pokračovala dál a velice zručně vyhmátla další vzpomínku. Jak jsem ležel v pátek v noci v posteli a najednou jsem zjistil, že už je to měsíc, co jsem si naposledy psal s bývalým. Že on už pravděpodobně vede nějaký jiný život, zatímco já nejsem schopný vést vůbec žádný život. A především vyhmátla to, jak se se mnou najednou začal točit celý svět, tu závrať, ze které mi bylo na zvracení a musel jsem se pevně držet peřiny a se slzami v očích doufat, že jednou přestane. A ten absurdní sobotní nápad, že se to možná teď bude dít pokaždé, když budu ležet v posteli.
Fakt, který mě naprosto děsí: Že ani po rozchodu a odloučení nejsem schopný nemilovat svého bývalého partnera, co hůř fakt, že stále silněji nevěřím, že by na světě existoval někdo, s kým bych dovedl být šťastný, nebo alespoň o trochu šťastnější než nešťastný. A že moje poslední nadšení, jakkoliv hloupé, marnivé a bezvýznamné, ve mně nakonec zanechalo jen živnou půdu pro hořkost, která je čím dál větší.
Nakonec jsem tupě zíral do obrazovky na buňku, kterou bych měl naměřit a nepřál jsem si nic, než aby tohle skončilo. A přestože jsem věděl, že dřív nebo později tenhle stav pomine (jen aby se zase znovu vrátil, samozřejmě), chtěl jsem ho ukončit hned a byl jsem si téměř jistý, že až přijedu domů, nakoupím si tři lahve absinthu, seberu veškerý lexaurin, který máme doma, a možná taky jiné léky, a půjdu někam do lesa se opít. A pro jistotu si dám na hlavu igelitový pytel, aby to všechno bylo jistější.
Bylo to možná poprvé, co jsem se na kolegy v laborce neusmál, když jsem se s nimi míjel na chodbě - nejen, že jsem se usmát nechtěl, ani jsem se usmát nemohl, možná jen tak bezděčně a prázdně, spíš ze zvyku, a ani to se nestalo. A když jsem přišel domů, nalil jsem si skleničku absinthu a nasypal jsem do ní spoustu cukru a naředil to vodou a pak jsem si pomalu otevíral ionotropní GABA receptory, dokud se mi aspoň trochu nezlepšila nálada.
Nejhorší je ale fakt, že to není poprvé a ani naposledy. Že Vánoce takové byly celé, a dny před nima taky, a jediný důvod, proč takové nebylo i celé zkouškové, byl ten, že na to nebyl skoro vůbec čas a že strach ze selhání je pořád o malinkou trošičku silnější. Důvod, proč taková není většina posledních dní je ten, že jsou utopené ve Skyrimu. Ale těžko bych mohl popřít, že každý týden brečím třiktát a že vážně nevidím jediný kousek smyslu v tom všem. Nevidím smysl v sobě a nevidím ani žádný přínos, který bych poskytoval - neviděl bych dokonce ani smysl a přínos toho přínosu, kdyby nějaký existoval. Ta poslední věc, kterou vzdoruji marnosti úplně všeho, je moje vegetariánství. To, že jsem si navykl, dokud jsem ještě mohl, dělat alespoň něco, co by mohlo nějak prospět něčemu. Přestože snažit se o zachování životního prostředí nebo pomíjivých životů zvířat, nemá, když odstoupíme trochu dál, stejně žádný smysl. Život, stejně jako cokoliv jiného, jednou zanikne - a jednou bude úplně všechno jedno. Nakonec mě ale stejně netrápí to, že bych nedělal nic přínosného, ale prostě to, že si nedovedu ani představit, že bych někdy mohl být šťastný a spokojený se svým životem.
Nakonec je to celé o tom, že některé dny jsem schopný tomu vzdorovat líp, některé dny hůř; balancuje to na ostří nože a stačí vždycky tak nepředvídatelně malinko, aby to sklouzlo do té durmanové halucinace, která nakonec ani není tak daleko od pravdy, ale zanechá člověka bez veškerých obranných mechanismů. Pak si říkám co kdybych k tomu psychiatrovi přeci jen zašel, ale stejně vím, že nevěřím, že by to pomohlo a že víc než být v pořádku si přeju nebýt.
Nikdy jsem neviděl kvést hlaváček jarní ani žádný jiný a až tak mě to netrápí. Zato rozkvetlý durman bych viděl tuze rád.

Krosis

22. března 2017 v 22:58 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Přemýšlím, jak co nejlépe vystihnout, jak se cítím. Možná úplně nejtrefnější, rozhodně výstižnější než to, co se chystám psát, by bylo prostě jen hodně hodně dlouho držet klávesu A. Můj život v posledních dnech se skládá - ale houby. Neskládá se a vlastně ani žádný život nemám. Nejpříjemnější stavy zažívám, když jsem rozptýlený, odtržený od sebe. Například když se plně ponořím do Skyrimu a sžiju se se svou postavou.
Pak jsou tu ale ty chvíle, kdy se musím vynořit a podívat se znovu na svůj život. Před půl rokem (ó ano, už je to půl roku - a tohle ó ano čtěte prosím jako sebeironizující a úmyslně teátrální zvolání) bych určitě ani neposmyslel, že mi touhle dobou bude takhle. Nebo možná i pomyslel. Vlastně to byla jedna z věcí, kterých jsem se bál. Že za půl roku - v mých předrozchodových proroctvích dokonce padlo něco i o celém roku - budu mít pocit, že to všechno byla šílená chyba, a pořád budu milovat bývalého. A hle! Je to tak. Směšné je, že to byla jedna z mála racionálně opravdu sprácných věcí. Rozejít se se člověkem, kterému jsem ubližoval, se člověkem, kterého jsem sice miloval, ale se kterým jsem nikdy nebyl úplně spokojený (otázka je - jsem vůbec schopný být s někým spokojený?), se kterým jsem neměl skoro nic společného a tak dál. Zní to velice rozumně, zvlášť když o tom člověk přemýšlí několik měsíců. Že to bylo rozumné rozhodnutí vidím i teď. A stejně se stává, že přibližně dvakrát nebo třikrát za týden brečím, protože se mi stýská, protože mi to všechno chybí. Když si teď vzpomenu na ten pocit a srovnám ho s tím, jak mi zní slovo "brečet", přijde mi, že jsou to úplně jiné věci. Cítím se v těch chvílích bezmocný, ztracený a zoufalý. Bolí to.
Nepřijde mi, že by bylo ještě k něčemu psát. Myslím sem (psaní v nějakém tvůrčím smyslu jsem vzdal už před delší dobou). Nepomáhá mi to a představa, že by to dávalo něco někomu dalšímu je směšná. Držím se toho jenom kvůli komentáři od skkans. Netuším, kdo to je, ale vždycky si vzpomenu, že mi napsal něco, co mi dalo pocit, že pro někoho tohle moje psaní smysl může mít.
Za poslední měsíce se nestalo vůbec nic. Až na ten můj jeden předjarní rozpuk, který skončil tím, že jsem tenhle rozpuk našel na iboys, kde mě začal ignorovat. Samozřejmě, že prvotní rozpukové nadšení se vytratilo s prvním pokusem převést to celé nějak do reality. Z toho si odnáším ponaučení, že nemá smysl se nadchávat pro lidi. Je to úplně k ničemu. Vlastně mi začíná připadat, že vůbec nemá smysl se snažit kohokoliv najít a o cokoliv se snažit, protože je to všechno úplně duté. Ale ne duté jako sud, na který můžete zaťukat a on bude dunět. Duté tak nějak mrtvě, prázdně, jako něco, do čeho zaklepete a ono to neudělá vůbec nic. Nebudete z toho mít ani žádný počitek, bude to vlastně jako byste ani nezaklepali. Nepochybuju, že pokud by se náhodou někdo našel (mám tendenci posílat lidi do háje, kdykoliv se pokusí o nějaké romantičtější gesto), pokud by se snad nějakým zázrakem líbil mně a zároveň já jemu, vzpomněl bych si na bývalého o to silněji a stejně bych nebyl schopný k tomu člověku cítit nějaký hlubší cit.
Už delší dobu mám pocit, že to, co se stalo před půl rokem (ale taky před rokem) mě po téhle stránce jednoduše zdevastovalo.
Je zajímavé, že čím déle se znáte s některými lidmi, tím míň si s nimi máte co říct, ale zároveň existují lidé, se kterými si máte co říct tím víc, čím víc se bavíte. Jako byste s těmi prvními postupně vyčerpali nějakou předem danou zásobu mluvení, ale s těmi druhými se spíš postupně ladíte na stejnou vlnu, až se nakonec množství slov a témat stává téměř neomezené. Aby to snad neznělo tak krásně, musím dodat, že to má pokračování. Pak se totiž něco stane, těžko říct co, a tahle zásobě se najednou stává nepřístupnou. Jako by se ty vaše vyladěné vlny postupně zase začaly rozlaďovat, vzájemná kontakt klesá a nakonec můžete jen nostalgicky vzpomínat na ty věci, které byly, na to, že někde v nedosažitelných dálkách si pluje tenhle rezervoár společných témat, ale vy už na něj nedosáhnete.

Při lézi části mozku nazývané amygdala dochází k tomu, že člověk má mnohem víc příjemných pocitů a mnohem míň těch negativních. Stálo by za zamyšlení, proč se takový zákrok neprovádí na vyžádání.

Krosis znamená ve fiktivní řeči draků ze světa Elder Scrolls hluboký zármutek, lítost. A tak si myslím, že je to slovo, které se k nedávné minulosti (a pravděpodobně i k blízké budoucnosti) hodí naprosto skvěle. Tuhle svoji lítost, kterou tu tak marně popisuju, totiž utápím co to jde ve Skyrim.

Je mi zima, a možná je to proto, že mám chladno někde uvnitř, protože se nemůžu zahřát. A jestli se nějak cítím, tak především unavený.