Předjarní rozpuky

24. února 2017 v 23:43 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Někde leží náměstí a u toho náměstí jezdí tramvaje. U zastávky tramvaje je papírnictví a v něm sličný mladík, u kterého jsem dnes platil tři sešity, abych měl do čeho psát ve škole. Možná je to tím, že jsem ráno měl úzkost a vzal jsem si lexaurin, možná je to tím, že přecházím do interglaciálního období, ale rozproudila se ve mně krev, probudilo se nadšení. A já hrozně moc chci - vážně moc - zkusit toho kluka oslovit.
Fakt je, že nevím, jak se to dělá. Místo toho poslouchám cocorosie a dýchám noční vzduch a je mi - z nějakého nepochopitelného důvodu - báječně. Cítím se skutečně jako kdysi, jako v té době, ve které mi všechno připadá, alespoň s tím několikaletým odstupem, naprosto živé a okouzlující. V době, kdy jsem si vykládal karty a cítil jsem se tak nějak dřevěně a přírodně, přirozeně a živě (možná kvůli vůni run a země?). A tak si říkám, že bych si mohl vytáhnout z balíčku tři karty a podívat se, co bych měl dělat.
Celé si to idealizuju - a ano, už jsem stihl dojít (za to jedno absurdní odpoledne) do stavu, kdy si představuju, jak už jsme seznámení a jak se smějeme tomu, jak neobratně jsem se ho snažil oslovit - idealizuju si to, totiž tak, že myslím na způsob, jakým mi markoval sešit, na dotaz "třikrát?" a na to, jak jsem mu, celý rozklepaný, vytrhl kreditní kartu, zatímco se mi skoro motala hlava. Červenal jsem se?
A pak si říkám - proboha, je mi 24, jsem dospělej chlap, a sedím tu na koberci a jako puberťačka se řehtám a skládám hlavu do kolen a vzdychám a dělám všechny ty uhozenosti. Kdy se mi to naposledy stalo? Byl to ten den, kdy jsem se hezky oblékl a potkal Kluka z vývojovky - ten úžasně skvělý čtvrtek (myslím), kdy jsem měl modré triko s límcem do V a přes něj hnědý svetr a přišlo mi to jako geniální kombinace. Spíš než o čemkoliv jiném jako by to bylo o tom, co je ve vzduchu. Jako bych celý ten patos netvořil, ale vdechoval, sjížděl se pachy jara a probouzel v sobě tyhle zásoby života, které mi jindy připadají naprosto vyčerpané.
Netuším, co jim umožní vyloupnout se na světlo světa zrovna v tyhle dny, jak to s čím souvisí - netuším vůbec nic. Moje vzpomínka, vizuální obraz toho jinocha v mé mysli, už bledne. Nevypadal vůbec tak, jak si ho pamatuju, ale mnohem líp, zajímavěji. Měl na sobě něco, čemu bych se vysmál (nejspíš, vzhledem k mé tendenci vysmívat se módě). A světlé vlasy. Neměl jsem ani odvahu se mu kouknout do očí.
Cocorosie tuhle atmosféru ještě podtrhávají, všechno je podivně pěkné. Vážně pěkné. V naprostém kontrastu se včerejškem, kdy jsem měl pocit, že kdyby život v tu chvíli skončil, nebylo by vůbec nic, co by mi mohlo chybět (snad až na pár výjimek). Cítí se takhle lidé každý den? Je tohle pocit štěstí?
Tuším, že začínám další destruktivní imaginární lásku, že se zas pouštím do něčeho, co je nesmírně zhovadilé, ale možná, že to má cenu dopustit. Pro ten pocit života.
První, co jsem chtěl udělat po příchodu do školy udělat, bylo odchytit spolužačku K. (říkám tak už někomu?) a říct jí, že v papírnictví tam a tam je ták krásnej prodavač. Místo toho jsem mlčel a teď přemýšlím, co bych tak ještě mohl potřebovat v papírnictví?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama