close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Maven

19. února 2017 v 0:06 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Z nějakého důvodu jsem si někdy při vyvážení páteho kolečka králičího hnoje vzpomněl na Maven Blackbriar, na Riften a na celou tu atmosféru kolem Skyrimu. A přestože na tu hru myslím často, zrovna tohle konkrétní jméno (kdo ví proč) ve mně vyvolalo touhu se do toho světa zase ponořit, připomnělo mi, jak jsem před rokem (vážně už před rokem?) žil tou atmosférou a vůbec vším.
Před rokem bylo tolik věcí jinak. Neznal jsem Baklažán a chodil jsem do školy na dva předměty týdně. A zbytek týdne jsem se válel doma a smolil bakalářku a utápěl se v pomalu (tak pomalu, že to uteklo mé pozornosti) se zvyšující intenzitě zakoukanosti do někoho - tohle nechám bez komentáře.
Říkám si je únor; únor, ještě to není rok. A pak se zhrozím, že už to je skoro rok. Skoro rok, od těch neskutečně živých chvil (nemá cenu říkat, že byly krásné, i když mi tak tehdy připadaly), kdy jsme si volali, skypovali. Kdy jsem stál tady u babičky na vsi zavřený ve stodole a volal si místo štípání třísek.
Za chvíli to bude rok a pak to bude víc než rok, vůbec si toho nevšimnu, protože tenhle semestr se nebudu flákat a nebudu mít čas si každý den říkat, co bylo tehdy. Místo toho se budu každé druhé nebo třetí ráno budit s tím, že se mi zdálo o bývalém. Proč mi ve snu připadá tak sexy, proč jsem vždycky tak vzrušený, když mě už skoro nevrzušoval?
Musím si víc a víc připomínat, proč se to vlastně celé stalo. Proč jsem se rozhodl, že nemá cenu být s někým, koho miluju. Stejně jako se musím přesvědčovat, že pořád existuje nějaká pravděpodobnost, že poznám někoho, s kým bych chtěl trávit čas. Protože mi dochází, že jsem moc pohodlný na to, abych se s někým scházel, seznamoval nebo praktikoval soulož.
Místo toho skáču v králičím a koňském hnoji a myslím na Maven Blackbriar (na Riften a taky na její medovinu). A ačkoliv dovádění v hnoji implikuje radost, necítím radost ani trochu. Každý den narážím na témata, ke kterým bych se chtěl vyjádřit - a v mojí hlavě to vypadá tak smysluplně: Napiš o eutanázii a depresi, napiš o klimatických změnách. Ale kdybych začal psát, najednou to nebude mít smysl. Protože to klíčové, co chci o eutanázii říct, se dá shrnout v pěti větách a cokoliv navíc bude matoucí.
Když mi na hlavu padaly chomáče pavučin (v chlívu pro králíky se neuklízelo několik let), přemýšlel jsem, že bych se vrátil k rannímu psaní; představoval jsem si, jaké by to bylo, psát prostě něco, automaticky, každý den. Jaké absurdity by vznikaly? Lepil bych na sebe různé žánry, styly a nápady a vznikla by možná fascinující chiméra. A pak jsem přešel k psaní deníků (protože Woolfová si je taky psala, protože kamarádka říkala, že deníky jí zlepšily paměť, protože by bylo fajn vědět, co jsem dělal který den). Jaké by to bylo psát deníky - kolik bych toho napsal - vydržel bych to?
Ne. Samozřejmě, že ne.
Za poslední rok jsem napsal nejmíň článků za celou existenci tohohle blogu. Možná je to prostě tím, že už není o čem psát - že nemá smysl psát o Maven Blackbriar a o králičim hnoji, nebo možná tím, že místo abych prožíval svoje imaginární lásky a psal o nich patetické výlevy, snažím se je umlátit lopatou, zadupat do země a popírat jejich existenci, dokud zas nevyklíčí.
A nakonec je to možná i tím, že pomalu usychám. Zapomínám, jak se mluví s lidma, protože mezi žádné lidi nechodím (Stuprum mě varoval před Proustem, že to byl emerita, že se izoloval od světa, ale mám k tomu já nějak daleko?).
V pondělí mi začíná semestr a já mam zase ten pocit, že je to smrt, že všechno neodvolatelně končí. A pak mi dojde, že za dva roky touhle dobou budu pracovat. Nebude nic jako dám si po zkouškách týden volno, když to stihnu nebo ve středu budu oknčit až v půl pátý, to je hrozný, ale ve čtvrtek mám volno. Za dva roky bude každý den úplně stejný, bude začínat v sedm hodin a končit někdy kolem jedenáctý a z toho možná pět hodin zvládnu utrhnout pro sebe.
A nejlepší na tom je, že až budu mít PhD, budu brát stejný plat jako pokladní v Lidlu.

A nakonec se místo čehokoliv jiného utápím v podivné hudbě, která se dá označit asi jako psychedelický post-rock, a přemýšlím o tarotových kartách a o tom, co je na tom vlastně psychedelického - a taky o tom, jestli by mi přece jen něco pořádně psychedelického nepomohlo mít pocit, že alespoň něco v tomhle světě má skutečný smysl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lilien Lilien | 19. února 2017 v 15:54 | Reagovat

Včera to byl rok od okamžiku, kdy jsme se rozešli. Pravděpodobně to ani nezaznamenal, protože si nikdy ani nepamatoval přesné datum mých narozenin. Pořád jsem si opakovala důvody. „Nemiloval tě.“ „Podváděl tě a lhal ti.“ „I když jsi pro něj obětovala skoro všechno, on ani nebyl připravený s tebou bydlet.“ „Zradil tě a opustil.“ Ale jako by všechno tohle nedokázalo pořádně obstát tváří tvář skutečnosti, jak moc jsem ho milovala. Nějak se z toho stavu nedokážu dostat. Myslím, že ve chvíli, kdy mi můj několikaměsíční crush dal znovu najevo, že u něj nemám šanci, vzdala jsem boj o udržení na hladině.

2 Kit Kit | Web | 19. února 2017 v 18:23 | Reagovat

Docela chápu tvoji situaci. Láska je dost bolestivá záležitost. Ve všech ohledech. Já třeba zase byla zamilovaná dvakrát v životě a pokaždý to bylo do člověka, kterej o mě nestál. A trvalo to několik let. Vlastně trvá, ale pomalu to zalepuju.  Hodně štěstí. Nějak to půjde. Musí.

3 Klára Klára | 10. března 2017 v 1:22 | Reagovat

Měla jsem v životě jeden vztah a s dotyčnou jsem se rozešla taky i přestože jsem ji milovala (miluju). A nemůžu se z toho dostat, pořád se mi o ní zdá, pořád na ni myslím, chci ji mít u sebe... Už je to víc než rok. Achjo, láska je na nic.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama