close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Hnijící baklažány na kari

23. února 2017 v 11:59 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Tak nějak tuším, že to, co bylo před rokem, se už nikdy nebude opakovat. Už nikdy nejspíš nepřijde ten pocit zvláštní volnosti. Ta svoboda, že nemusím do školy, že můžu sedět doma a psát si bakalářku podle toho, jak se mi to hodí. Ten zvláštní pocit volnosti, který teď nemám. Doufám, že příští rok bude aspoň zdánlivě podobný, že psát diplomku a nechodit téměř vůbec do školy bude zase tak volné, ale tak nějak tuším, že budu o to víc trávit čas v laborce a žádné volné dny se konat nebudou, alespoň ne v tak masivním množství.
Můj rozum mi samozřejmě říká, že je dobře, že chodím do školy, že chodím do práce, že se doma musím učit. Nemám totiž čas myslet na blbosti a především nemám čas vyvádět stejné koniny jako před rokem. Což ovšem neznamená, že pateticky - jak už je mým zvykem - nevzpomínám na dobu před rokem. Na další tehdy, které je znovu tak hořké, ale se zvláštní sladkou příchutí, která mě nenechává v klidu.
Ten slad je možná jen dochuť hniloby, toho, jak v sobě nechávám všechno tohle zrát, kvasit, jak nechávám bakterie v mé mysli vytvořit z baklažánu, který jsem měl dávno vyhodit, udělat odporně nasládlou šťávu, jejíž pach štípe do nosu. Nezvedá se mi žaludek, jen mi přeskakuje srdce při pomyšlení na to, co tehdy bylo. Na to, že mi to tedhy přišlo tak skvěle krásné.
Brzy to bude rok od té doby, co jsem potkal na koncertu Mariny Střepa a nějakého jeho úžasného amanta. A pár dní poté jsem se mu ozval a on mi popisoval, jak na koncertu potkal nejkrásnějšího člověka, jakého kdy viděl (pochopitelně tím nemyslel mě, patetickou bramboru). Tehdy jsem se svěřil Lilkovi a Lilek byl smutný - alespoň pokud můžu věřit vůbec něčemu, co řekl - a o nějakou dobu později mi přiznal, že chtěl, abych mluvil o něm.
Ve vzduchu je zvláštní svěžest, která mi to připomíná. Pomáhá tomu hnijícímu hnusu, aby se znovu vynořil, úplně znetvořený od toho, čím byl před rokem. Ale s jistým uspokojením můžu říct, že jsem to nebyl já, kdo umožnil tohle netvoření. Nebyl jsem to já, kdo kolem sebe rozhazoval sítě lží a pletich, marnivosti a manipulací. Možná bych si to měl přiznat: že jsem se tehdy vážně zamiloval. A snad bych to neměl brát jako nějakou prohru. Vzpomínám na ty hezké chvíle, které jsou dochucené tím, že se to celé zhroutilo ne proto, že to bylo objektivně neuskutečnitelné a hloupé, ale proto, že jeden z nás lhal a hrál si.
(Je naprosto zdrcující, když si s vámi hraje někdo, kdo je o deset let mladší, když mu to sežerete a pak se necháte rozmáznout po chodníku jako kus hovna)
Často se říká, že máme lidem odpouštět. Ale já začínám tušit, že tohle odpustit nesmím. Už nikdy nesmím uvěřit, že jsem pro tenhle rozblemcaný hnijící lilek něco znamenal. A musím si přiznat, že ani v té době, kdy jsem uvěřil celému tomu (předstíranému?) nadšení, byly už v tomhle kusu baklažánu patrné náznaky hniloby.
Připomíná mi to, jak na podzim u babičky vyoráváme brambory. Některé z nich jsou shnilé, čehož si ale člověk všimne až ve chvíli, kdy je vezme do ruky. Skrz rukavici prosákne něco naprosto odporně páchnoucího, rozleze se vám to po celé ruce a občas vám to vyprskne do ksichtu. A toho smradu se pak zbavujete pěkně dlouho. I já se tohohle smradu zbavuju dlouho, ale pro začátek by se hodilo zahodit tenhle humus někam do háje. Místo toho si ho smažím na kari a doufám, že přebiju tu pachuť kořením.

Co se tehdy vlastně stalo a proč to ve mně pořád vězí? Je to jarem? Tím, že na jaře ve mně vždycky něco ožije - něco, co bych rád nazýval hormony, ale co je možná mnohem víc než to hibernující sebenenávist a přizabité sebevědomí? Pamatuju si, jak jsem v letním semestru sedával na Albertovských schodech a poslouchal zvonkohru z Vyšehradu, jak jsem se pokaždé za poslední tři či čtyři roky zamiloval více či méně imaginárně.
Jak jsem vždycky doufal, že něco rozzáří můj život - ale víc než o lásce a o vztahu to bylo prostě o tom, aby si mě někdo, kdo v mých očích vypadal naprosto perfektně, projevil zájem.
V prváku to byl kolega Adonis vernalis, nádherný spolužák, se kterým jsem měl cvičení z výpočetní techniky a kterého jsem vždycky se zatajeným dechem obdivoval a tajně nad ním slintal. Tehdy jsem poslouchal Florence and the machine a přišlo mi to hrozně plné. Všiml si mě. Ve chvíli, kdy jsem složil zápočet a on chtěl vědět, co jsem věděl a na co se učitel ptal. Zakoktal jsem se, protože měl úžasně zelené oči a protože na mě promluvil. A pak už jsem ho nikdy neviděl.
Ve druháku to byl Kluk z vývojovky, magisterský student, který, jak jsem později zjistil, byl dobrým kamarádem mého bývalého. A který si mě možná všiml a možná se pak rozhodl, že mu nestojím ani za pohled. Našel jsem ho na grindru a chvíli si s ním psal, pak jsem ho unudil k smrti.
A potom se po něm slehla zem - možná že šel na PhD a možná že odešel pracovat, kdo ví.
Minulý rok - konečně - to byl Lilek. Člověk, se kterým jsem sdílel všemožné sexuální úchylky - ale jenom virtuálně. Krásný blonďatý andílek - teď už debílek (ano, parafrázuji Daniela Landu), který si mě omotal pomocí hromady sladkých řečí, které mi tehdy přišly tak roztomilé, ale které s odstupem musím považovat za lži. Někdo, pro koho jsem měl naprosto nepochopitelnou slabost a netoužil jsem po ničem víc než po tom, abych byl naprosto jeho a aby si ze mě udělal svou loutčičku, panenku na hraní, kdo ví. A možná taky člověk, který mě za celý můj život vzrušoval ze všech nejvíc.
Možná, že to celé zašlo tak daleko proto, že jsem si tehdy skutečně přál ztratit rozum - a vážně jsem se ho snažil zbavit a nechat se tím celým strhnout. Všechno zatímco jsem doma smolil řádky bakalářky. Možná, že právě proto se na to tak těžko zapomíná - protože jsem tomu dovolil, aby mi to zalezlo pod kůži. A místo hnijícího lilku mám zánět, kterému jsem dovolil, aby se mi systémově rozšířil.

A z toho všeho mi zbylo jediné. Zbyl jsem si já sám, což je teda, povím vám, ohromná výhra. A pak mi teda zbylo to přesvědčení, že se nesmím za žádných okolností znovu zamilovat ještě aspoň půl roku, že nesmím dovolit, abych byl s tímhle člověkem znovu v kontaktu a hlavně, že na něj nesmím myslet po večerech, kdy se cítím osamělý a cloumají se mnou hormony.
A že i přesto, že ho mám ještě pořád trochu rád, je mnohem zdravější se snažit ho nesnášet a přestat doufat, že najde způsob, jak se mi ozvat.
A přestat smažit zkažené lilky na kari. I na čemkoliv jiném.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 23. února 2017 v 12:08 | Reagovat

Já taky neumím odpoštět, tedy něco jo, ale přes něco prostě vlak nejede....

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 23. února 2017 v 12:18 | Reagovat

[1]: Já bohužel občas mám tendenci naopak odpouštět i věci, přes které by vlak jet neměl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama