Únor 2017

Předjarní rozpuky

24. února 2017 v 23:43 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Někde leží náměstí a u toho náměstí jezdí tramvaje. U zastávky tramvaje je papírnictví a v něm sličný mladík, u kterého jsem dnes platil tři sešity, abych měl do čeho psát ve škole. Možná je to tím, že jsem ráno měl úzkost a vzal jsem si lexaurin, možná je to tím, že přecházím do interglaciálního období, ale rozproudila se ve mně krev, probudilo se nadšení. A já hrozně moc chci - vážně moc - zkusit toho kluka oslovit.
Fakt je, že nevím, jak se to dělá. Místo toho poslouchám cocorosie a dýchám noční vzduch a je mi - z nějakého nepochopitelného důvodu - báječně. Cítím se skutečně jako kdysi, jako v té době, ve které mi všechno připadá, alespoň s tím několikaletým odstupem, naprosto živé a okouzlující. V době, kdy jsem si vykládal karty a cítil jsem se tak nějak dřevěně a přírodně, přirozeně a živě (možná kvůli vůni run a země?). A tak si říkám, že bych si mohl vytáhnout z balíčku tři karty a podívat se, co bych měl dělat.
Celé si to idealizuju - a ano, už jsem stihl dojít (za to jedno absurdní odpoledne) do stavu, kdy si představuju, jak už jsme seznámení a jak se smějeme tomu, jak neobratně jsem se ho snažil oslovit - idealizuju si to, totiž tak, že myslím na způsob, jakým mi markoval sešit, na dotaz "třikrát?" a na to, jak jsem mu, celý rozklepaný, vytrhl kreditní kartu, zatímco se mi skoro motala hlava. Červenal jsem se?
A pak si říkám - proboha, je mi 24, jsem dospělej chlap, a sedím tu na koberci a jako puberťačka se řehtám a skládám hlavu do kolen a vzdychám a dělám všechny ty uhozenosti. Kdy se mi to naposledy stalo? Byl to ten den, kdy jsem se hezky oblékl a potkal Kluka z vývojovky - ten úžasně skvělý čtvrtek (myslím), kdy jsem měl modré triko s límcem do V a přes něj hnědý svetr a přišlo mi to jako geniální kombinace. Spíš než o čemkoliv jiném jako by to bylo o tom, co je ve vzduchu. Jako bych celý ten patos netvořil, ale vdechoval, sjížděl se pachy jara a probouzel v sobě tyhle zásoby života, které mi jindy připadají naprosto vyčerpané.
Netuším, co jim umožní vyloupnout se na světlo světa zrovna v tyhle dny, jak to s čím souvisí - netuším vůbec nic. Moje vzpomínka, vizuální obraz toho jinocha v mé mysli, už bledne. Nevypadal vůbec tak, jak si ho pamatuju, ale mnohem líp, zajímavěji. Měl na sobě něco, čemu bych se vysmál (nejspíš, vzhledem k mé tendenci vysmívat se módě). A světlé vlasy. Neměl jsem ani odvahu se mu kouknout do očí.
Cocorosie tuhle atmosféru ještě podtrhávají, všechno je podivně pěkné. Vážně pěkné. V naprostém kontrastu se včerejškem, kdy jsem měl pocit, že kdyby život v tu chvíli skončil, nebylo by vůbec nic, co by mi mohlo chybět (snad až na pár výjimek). Cítí se takhle lidé každý den? Je tohle pocit štěstí?
Tuším, že začínám další destruktivní imaginární lásku, že se zas pouštím do něčeho, co je nesmírně zhovadilé, ale možná, že to má cenu dopustit. Pro ten pocit života.
První, co jsem chtěl udělat po příchodu do školy udělat, bylo odchytit spolužačku K. (říkám tak už někomu?) a říct jí, že v papírnictví tam a tam je ták krásnej prodavač. Místo toho jsem mlčel a teď přemýšlím, co bych tak ještě mohl potřebovat v papírnictví?

Hnijící baklažány na kari

23. února 2017 v 11:59 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Tak nějak tuším, že to, co bylo před rokem, se už nikdy nebude opakovat. Už nikdy nejspíš nepřijde ten pocit zvláštní volnosti. Ta svoboda, že nemusím do školy, že můžu sedět doma a psát si bakalářku podle toho, jak se mi to hodí. Ten zvláštní pocit volnosti, který teď nemám. Doufám, že příští rok bude aspoň zdánlivě podobný, že psát diplomku a nechodit téměř vůbec do školy bude zase tak volné, ale tak nějak tuším, že budu o to víc trávit čas v laborce a žádné volné dny se konat nebudou, alespoň ne v tak masivním množství.
Můj rozum mi samozřejmě říká, že je dobře, že chodím do školy, že chodím do práce, že se doma musím učit. Nemám totiž čas myslet na blbosti a především nemám čas vyvádět stejné koniny jako před rokem. Což ovšem neznamená, že pateticky - jak už je mým zvykem - nevzpomínám na dobu před rokem. Na další tehdy, které je znovu tak hořké, ale se zvláštní sladkou příchutí, která mě nenechává v klidu.
Ten slad je možná jen dochuť hniloby, toho, jak v sobě nechávám všechno tohle zrát, kvasit, jak nechávám bakterie v mé mysli vytvořit z baklažánu, který jsem měl dávno vyhodit, udělat odporně nasládlou šťávu, jejíž pach štípe do nosu. Nezvedá se mi žaludek, jen mi přeskakuje srdce při pomyšlení na to, co tehdy bylo. Na to, že mi to tedhy přišlo tak skvěle krásné.
Brzy to bude rok od té doby, co jsem potkal na koncertu Mariny Střepa a nějakého jeho úžasného amanta. A pár dní poté jsem se mu ozval a on mi popisoval, jak na koncertu potkal nejkrásnějšího člověka, jakého kdy viděl (pochopitelně tím nemyslel mě, patetickou bramboru). Tehdy jsem se svěřil Lilkovi a Lilek byl smutný - alespoň pokud můžu věřit vůbec něčemu, co řekl - a o nějakou dobu později mi přiznal, že chtěl, abych mluvil o něm.
Ve vzduchu je zvláštní svěžest, která mi to připomíná. Pomáhá tomu hnijícímu hnusu, aby se znovu vynořil, úplně znetvořený od toho, čím byl před rokem. Ale s jistým uspokojením můžu říct, že jsem to nebyl já, kdo umožnil tohle netvoření. Nebyl jsem to já, kdo kolem sebe rozhazoval sítě lží a pletich, marnivosti a manipulací. Možná bych si to měl přiznat: že jsem se tehdy vážně zamiloval. A snad bych to neměl brát jako nějakou prohru. Vzpomínám na ty hezké chvíle, které jsou dochucené tím, že se to celé zhroutilo ne proto, že to bylo objektivně neuskutečnitelné a hloupé, ale proto, že jeden z nás lhal a hrál si.
(Je naprosto zdrcující, když si s vámi hraje někdo, kdo je o deset let mladší, když mu to sežerete a pak se necháte rozmáznout po chodníku jako kus hovna)
Často se říká, že máme lidem odpouštět. Ale já začínám tušit, že tohle odpustit nesmím. Už nikdy nesmím uvěřit, že jsem pro tenhle rozblemcaný hnijící lilek něco znamenal. A musím si přiznat, že ani v té době, kdy jsem uvěřil celému tomu (předstíranému?) nadšení, byly už v tomhle kusu baklažánu patrné náznaky hniloby.
Připomíná mi to, jak na podzim u babičky vyoráváme brambory. Některé z nich jsou shnilé, čehož si ale člověk všimne až ve chvíli, kdy je vezme do ruky. Skrz rukavici prosákne něco naprosto odporně páchnoucího, rozleze se vám to po celé ruce a občas vám to vyprskne do ksichtu. A toho smradu se pak zbavujete pěkně dlouho. I já se tohohle smradu zbavuju dlouho, ale pro začátek by se hodilo zahodit tenhle humus někam do háje. Místo toho si ho smažím na kari a doufám, že přebiju tu pachuť kořením.

Co se tehdy vlastně stalo a proč to ve mně pořád vězí? Je to jarem? Tím, že na jaře ve mně vždycky něco ožije - něco, co bych rád nazýval hormony, ale co je možná mnohem víc než to hibernující sebenenávist a přizabité sebevědomí? Pamatuju si, jak jsem v letním semestru sedával na Albertovských schodech a poslouchal zvonkohru z Vyšehradu, jak jsem se pokaždé za poslední tři či čtyři roky zamiloval více či méně imaginárně.
Jak jsem vždycky doufal, že něco rozzáří můj život - ale víc než o lásce a o vztahu to bylo prostě o tom, aby si mě někdo, kdo v mých očích vypadal naprosto perfektně, projevil zájem.
V prváku to byl kolega Adonis vernalis, nádherný spolužák, se kterým jsem měl cvičení z výpočetní techniky a kterého jsem vždycky se zatajeným dechem obdivoval a tajně nad ním slintal. Tehdy jsem poslouchal Florence and the machine a přišlo mi to hrozně plné. Všiml si mě. Ve chvíli, kdy jsem složil zápočet a on chtěl vědět, co jsem věděl a na co se učitel ptal. Zakoktal jsem se, protože měl úžasně zelené oči a protože na mě promluvil. A pak už jsem ho nikdy neviděl.
Ve druháku to byl Kluk z vývojovky, magisterský student, který, jak jsem později zjistil, byl dobrým kamarádem mého bývalého. A který si mě možná všiml a možná se pak rozhodl, že mu nestojím ani za pohled. Našel jsem ho na grindru a chvíli si s ním psal, pak jsem ho unudil k smrti.
A potom se po něm slehla zem - možná že šel na PhD a možná že odešel pracovat, kdo ví.
Minulý rok - konečně - to byl Lilek. Člověk, se kterým jsem sdílel všemožné sexuální úchylky - ale jenom virtuálně. Krásný blonďatý andílek - teď už debílek (ano, parafrázuji Daniela Landu), který si mě omotal pomocí hromady sladkých řečí, které mi tehdy přišly tak roztomilé, ale které s odstupem musím považovat za lži. Někdo, pro koho jsem měl naprosto nepochopitelnou slabost a netoužil jsem po ničem víc než po tom, abych byl naprosto jeho a aby si ze mě udělal svou loutčičku, panenku na hraní, kdo ví. A možná taky člověk, který mě za celý můj život vzrušoval ze všech nejvíc.
Možná, že to celé zašlo tak daleko proto, že jsem si tehdy skutečně přál ztratit rozum - a vážně jsem se ho snažil zbavit a nechat se tím celým strhnout. Všechno zatímco jsem doma smolil řádky bakalářky. Možná, že právě proto se na to tak těžko zapomíná - protože jsem tomu dovolil, aby mi to zalezlo pod kůži. A místo hnijícího lilku mám zánět, kterému jsem dovolil, aby se mi systémově rozšířil.

A z toho všeho mi zbylo jediné. Zbyl jsem si já sám, což je teda, povím vám, ohromná výhra. A pak mi teda zbylo to přesvědčení, že se nesmím za žádných okolností znovu zamilovat ještě aspoň půl roku, že nesmím dovolit, abych byl s tímhle člověkem znovu v kontaktu a hlavně, že na něj nesmím myslet po večerech, kdy se cítím osamělý a cloumají se mnou hormony.
A že i přesto, že ho mám ještě pořád trochu rád, je mnohem zdravější se snažit ho nesnášet a přestat doufat, že najde způsob, jak se mi ozvat.
A přestat smažit zkažené lilky na kari. I na čemkoliv jiném.

Maven

19. února 2017 v 0:06 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Z nějakého důvodu jsem si někdy při vyvážení páteho kolečka králičího hnoje vzpomněl na Maven Blackbriar, na Riften a na celou tu atmosféru kolem Skyrimu. A přestože na tu hru myslím často, zrovna tohle konkrétní jméno (kdo ví proč) ve mně vyvolalo touhu se do toho světa zase ponořit, připomnělo mi, jak jsem před rokem (vážně už před rokem?) žil tou atmosférou a vůbec vším.
Před rokem bylo tolik věcí jinak. Neznal jsem Baklažán a chodil jsem do školy na dva předměty týdně. A zbytek týdne jsem se válel doma a smolil bakalářku a utápěl se v pomalu (tak pomalu, že to uteklo mé pozornosti) se zvyšující intenzitě zakoukanosti do někoho - tohle nechám bez komentáře.
Říkám si je únor; únor, ještě to není rok. A pak se zhrozím, že už to je skoro rok. Skoro rok, od těch neskutečně živých chvil (nemá cenu říkat, že byly krásné, i když mi tak tehdy připadaly), kdy jsme si volali, skypovali. Kdy jsem stál tady u babičky na vsi zavřený ve stodole a volal si místo štípání třísek.
Za chvíli to bude rok a pak to bude víc než rok, vůbec si toho nevšimnu, protože tenhle semestr se nebudu flákat a nebudu mít čas si každý den říkat, co bylo tehdy. Místo toho se budu každé druhé nebo třetí ráno budit s tím, že se mi zdálo o bývalém. Proč mi ve snu připadá tak sexy, proč jsem vždycky tak vzrušený, když mě už skoro nevrzušoval?
Musím si víc a víc připomínat, proč se to vlastně celé stalo. Proč jsem se rozhodl, že nemá cenu být s někým, koho miluju. Stejně jako se musím přesvědčovat, že pořád existuje nějaká pravděpodobnost, že poznám někoho, s kým bych chtěl trávit čas. Protože mi dochází, že jsem moc pohodlný na to, abych se s někým scházel, seznamoval nebo praktikoval soulož.
Místo toho skáču v králičím a koňském hnoji a myslím na Maven Blackbriar (na Riften a taky na její medovinu). A ačkoliv dovádění v hnoji implikuje radost, necítím radost ani trochu. Každý den narážím na témata, ke kterým bych se chtěl vyjádřit - a v mojí hlavě to vypadá tak smysluplně: Napiš o eutanázii a depresi, napiš o klimatických změnách. Ale kdybych začal psát, najednou to nebude mít smysl. Protože to klíčové, co chci o eutanázii říct, se dá shrnout v pěti větách a cokoliv navíc bude matoucí.
Když mi na hlavu padaly chomáče pavučin (v chlívu pro králíky se neuklízelo několik let), přemýšlel jsem, že bych se vrátil k rannímu psaní; představoval jsem si, jaké by to bylo, psát prostě něco, automaticky, každý den. Jaké absurdity by vznikaly? Lepil bych na sebe různé žánry, styly a nápady a vznikla by možná fascinující chiméra. A pak jsem přešel k psaní deníků (protože Woolfová si je taky psala, protože kamarádka říkala, že deníky jí zlepšily paměť, protože by bylo fajn vědět, co jsem dělal který den). Jaké by to bylo psát deníky - kolik bych toho napsal - vydržel bych to?
Ne. Samozřejmě, že ne.
Za poslední rok jsem napsal nejmíň článků za celou existenci tohohle blogu. Možná je to prostě tím, že už není o čem psát - že nemá smysl psát o Maven Blackbriar a o králičim hnoji, nebo možná tím, že místo abych prožíval svoje imaginární lásky a psal o nich patetické výlevy, snažím se je umlátit lopatou, zadupat do země a popírat jejich existenci, dokud zas nevyklíčí.
A nakonec je to možná i tím, že pomalu usychám. Zapomínám, jak se mluví s lidma, protože mezi žádné lidi nechodím (Stuprum mě varoval před Proustem, že to byl emerita, že se izoloval od světa, ale mám k tomu já nějak daleko?).
V pondělí mi začíná semestr a já mam zase ten pocit, že je to smrt, že všechno neodvolatelně končí. A pak mi dojde, že za dva roky touhle dobou budu pracovat. Nebude nic jako dám si po zkouškách týden volno, když to stihnu nebo ve středu budu oknčit až v půl pátý, to je hrozný, ale ve čtvrtek mám volno. Za dva roky bude každý den úplně stejný, bude začínat v sedm hodin a končit někdy kolem jedenáctý a z toho možná pět hodin zvládnu utrhnout pro sebe.
A nejlepší na tom je, že až budu mít PhD, budu brát stejný plat jako pokladní v Lidlu.

A nakonec se místo čehokoliv jiného utápím v podivné hudbě, která se dá označit asi jako psychedelický post-rock, a přemýšlím o tarotových kartách a o tom, co je na tom vlastně psychedelického - a taky o tom, jestli by mi přece jen něco pořádně psychedelického nepomohlo mít pocit, že alespoň něco v tomhle světě má skutečný smysl.

One day

6. února 2017 v 22:37 | Grey.t |  Zážitky a události
Možná, že jsem před čtyřmi lety tušil, že one day, baby, we'll be old, ale ne společně. A teď, když jsme oba o čtyři roky starší, už nestárneme společně. Němůžu si vzpomenout na jiné výročí, než na to, při kterém mi zvracel do postele a já se učil biologii buňky. A pak jsme společně koukali na MTV nebo něco podobného a poslouchali písničky a já se o něj staral, aby mu bylo dobře.
Bylo to pár týdnů potom, co jsme se pohádali (tehdy jsem pil švédský čaj a poslouchal Reginu Spektor a všechno bylo modré a četl jsem Úvod do evoluční biologie). Je ve mně duto a nevím, co o tom říct. Napůl se mi chce brečet a napůl vlastně ani ne. Možná proto, že nakonec nezáleží na výročích, na dnech a na datech, ale jenom na citech. Byly by to čtyři roky, ale co to vlastně znamená?
Je šestého února. A já si nemůžu vzpomenout, co jsme dělali před rokem, nebo před dvěma lety. Možná jsme nedělali nic zvláštního, protože jsme nedělali nic zvláštního skoro nikdy. Možná jsme prostě leželi v posteli a koukali na seriály - a já se pravděpodobně učil, protože bylo zkouškové.
Přijde mi, jako by dnešek měl být nějak klíčový. První výročí po rozchodu - nemá to být nějak zlomové? Nemá člověk brečet? Na druhou stranu jsem brečel v pátek a trochu taky v neděli a vlastně jsem tehdy ani nevěděl, že se blíží naše výročí. A stejně ve mně "byly by to čtyři roky" zní nějak dunivě a zvonivě a osudově. Jako něco hrozného a velkého, co odděluje minulost od současnosti a to, co by být mohlo od toho, co je.
Je to, že nejsme spolu. A že mi je pořád ještě smutno.


Kurz (meta)fyziky

1. února 2017 v 0:29 | Grey.t |  Myšlenky a pseudofilosofie
Svět prý tvoří atomy a prázdno. A při současném fyzikálním poznání můžeme říct, že i atomy tvoří převážně prázdno. V tomhle téměř prázdném světě my se pohybujeme, řízení zákonitostmi, které si nedovedeme představit (zvláštní síly působící na dálku, síly působící, že můžeme stát nohama na zemi a že nám v žilách proudí krev). Dotýkáme se věcí - ale dotýkáme se jich vlastně? Diferenciálním počtem jsme možná překonali paradoxy Elejské školy, ale co to prázdno, které tam zůstává? To prázdno v atomech našeho těla a prázdno v dotýkaném tělesu. Dotýkáme se to troškou hmoty, co v sobě máme? A co je to hmota? Kolik hmoty, kolik těch věcí, které tak skálopevně považujeme za hmotné, není jen prázdno?
Vesmír je izolovaný termodynamický systém a entropie v něm pouze stoupá. A tak se všichni, ať už cheme, pohybujeme směrem k marnosti, k rozpadu, k neuspářadanosti. V našem mikrokosmu - v našem mikročase - se nám možná zdá, že se uspořádanost světa zvyšuje. Nebo že fluktuuje. V našem zorném poli se lidé rodí a umírají. V našem zorném poli existuje život, který ale možná vůbec nic neznamená, protože, jakožto součást systému, podlehne entropii.
Ale jsme tu my, přesvědčení, že něco znamenáme. Že něco znamenáme v našich drobných otevřených systémech, že na nás záleží, a že když něco uděláme dobře nebo špatně, má to nějaký dopad.
Možná je ve mně skutečně hlavně prázdno a možná proto se někdy tak prázdně cítím. Tak, že vy ve mně zvuky měly dunět, jak se odráží v tom prázdnu od mých (imaginárně) pevných okrajů. Když se dotýkám, dotýkám se skutečně, nebo se elektrony na povrchu mé ruky odpuzují s elektrony na povrchu objektu? Dotýkáme se někdy něčeho?
A pak je tu naše duše (pracovní pojmenování faktu, že prožíváme pocity a jsme přesvědčení o existenci vlastního a vědomí) a bolest a vzrušení a všechno, co nám dává tak silně ochutnat, jaké to je, když na něčem záleží. Život by bez touhy přežít, bez přesvědčení o vlastní potřebnosti, nemohl existovat. Jen to, co je ochotné bojovat, je schopné vytrvat. Reprodukce a vzdor - a to všechno ústící v naše pocity. V tu absurdně širokou škálu, která se s lidskými věky kultivuje a zostřuje.
Žijeme v makrosvětě, pohybujeme se v makrosvětě a vzdorujeme v makrovětě. Ve světě, kde je hmota pevná a plná. A přestože se veškerá existence řídí zákony, o kterých nemáme ani ponětí, řítíme se životem ve zběsilé touze přežít (a pak umřít, ale ještě předtím zařídit pokračovaní života: kvůli pocitu, který je nám vrozený, jinak by naše pokolení zahynulo - kvůli pocitu, že má smysl mít děti).
Všechny ty střepy, co se do mě kdy zaryly - přestože vždycky tak hrozně bolely - přes všechny jedy, co jsem si nechával podávat perikutánně, aby se vstřebávaly o trochu déle - to vlastně nic neznamená. Vesmír by se nezměnil ani trochu, kdybych se se Střepem vyspal, kdybych měl možnost ho skutečně milovat a obdivovat jeho krásu každodenně. Nezměnil by se, kdybych se nerozešel a nezměnil by se ani kdybych nebyl.
Záleží jenom na tom, kde uděláme hranici, jak si vymezíme vlastní systém. Jak velkým abstrakcím dovolíme, aby vstupovaly do života. Já nechal vstoupit abstrakci, které říkáme smysl. A ta vede ke všem podobným úvahám, úvahám, které jsou skrytě antagonistické k podstatě života - totiž tak bezmyšlenkovitě, jak jen to jde, předat svoje geny a umožnit tomuhle zázračnému sebereplikujícímu systému pokračovat v existenci?
Kdyby vyhynul veškerý život na Zemi, vzniknul by ještě někdy?
(Jednou z mnoha věcí, které nikdy nepochopím, je vznik života. Jak mohl z neživé hmoty jen na základě fyzikálních a chemických zákonitostí vzniknout systém, který se umí sám replikovat, a dokonce umí - po nějaké době - tvořit mnohobuněčná těla se sofistikovanými soustavami a funkcemi, jako je imunita nebo myšlení.)
(A pak ta otázka, kterou by si vědci pokládat neměli: Co je to život?)