close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Bitter

23. ledna 2017 v 12:54 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Opravil jsem svůj post-rockový seznam a vrhnul jsem se do něj. A přestože mi post-rock většinou připomíná neskutečně pomalou šedou vodu, která se líně plazí řekou a působí na člověka hlavně vlhkou vůní a taky vybledlými odlesky okolní krajin, naprosto mě strhnul do svého proudu, zatáhl do spodních vod a dal mi ochutnat přesně toho, čemu se pořád tolik bráním. Ochutnal jsem kousek ze sebe.
Jedno ráno jsem se probudil a vzpomněl jsem si na email od Racka, na to, jak mi řekl, že si napíšeme, až napadne první sníh. A on napadl někdy v říjnu nebo v listopadu a bylo to celé groteskně směšné. A tak jsem si říkal, že si tuhle tehdy tak hořkosladkou událost připomenu - snad proto, že, ač to nerad přiznává, se příšerně rád trápím. Ale rád se trápím jenom tím, jak jsem skvělý a nepochopený, jak jsem odmítaný, ale vlastně fajn.
Nerad se trápím tím, že zjistím, že jsem tehdy dělal přesně to, co mi teď přijde tak směšné a ubohé, hloupé a dětinské a příšerně patetické. Patetické k zblití, aneb "Ještě pořád s láskou".
Potom mám ty nepřekonatelné záchvaty, když se někde kolem mě objeví jméno jednoho města z Ústeckého kraje a já si vzpomenu na to všechno. Ostatně i to byl důvod, proč jsem si připomínal maily od Racka - protože jsem si říkal, jak si povolit tohle svoje Baklažánové potěšení - a vím, že nejlepší bude, když nijak. (Ale pak ležím v posteli s rukou v kalhotách a zase si připomínám ty dráždivé chvíle, kdy jsem úplně ztrácel rozum; kdy jsem nejvíc ze všeho chtěl přijít o zábrany a o vůli a udělat všechno, co ve mně tak vřelo; jak jsem doufal, že mě to zcela ovládne a zároveň nesnášel celý ten stav a možná víc než ztratit rozum jsem chtěl ho znovu najít a především ztratit tohle všechno a nebýt nikým tak hrozně rozháraný. A pak si říkám, že jsem idiot a jak je to celé idiotské a jak idiotsky se taky chovám - k sobě). Nijak je těžké, ale nejlepší.
Přemýšlím, kdy to všechno začalo. Tenhle pocit - ne pocit spojený s racky a lilky a post-rockem, ale pocit spojený se mnou. Ten pocit, že nejsem nic a nebudu nic a možná jsem někdy aspoň trochu něco byl - totiž slušný. A pak si vzpomenu, jak hrozně se nesnáším za to, že se chovám jako coura a že už mi to ani nepřijde špatné. Protože mi to zároveň - nějaké jiné části mě, která v tom nenachází žádné potěšení - připadá jako hnus a špína.
Možná to nakonec i s tím post-rockem souvisí. S tou dobou, kdy jsem byl tak čistě, naivně a pateticky (tak odporně pateticky) zamilovaný do jakési Letní bouře. Jak jsem byl vlastně hrozně nedospělý, jenže dospět u mě znamenalo zkazit se. Možná něčemu rozumím víc, ale platil jsem za to sebou.
A pak jsou tu ty večery, kdy ležím pod bleděmodrou dekou, která tak ráda tvoří statickou elektřinu, přikrývám si hlavu, abych neviděl světlo a jsem někde na pokraji mezi brekem a apatií, s tím vibrujícím pocitem, že všechno stojí za nic, že život nemá smysl a že nejlepší by bylo umřít.
Možná se to celé dá přičítat vyčerpání ze zkoušek, nebo třeba nedostatku vitamínu B12 a železa, protože nejím maso, nebo třeba něčemu ještě jinému - třeba že nesportuju.
Jenže proč bych měl sportovat, když po třech letech vypadá moje tělo pořád jako bramborová kaše a na fotkách mám bříško. Možná je prostě snazší se nesnášet. Když zjistíte, že už ani to porno točit nemůžete, a nejen proto, že nemáte na bříšku pekáč buchet, ale proto, že jste prostě moc staří. Ne že byste porno točit chtěli, ale ta možnost tu existovala a teď už není. A tak se nakonec rozhodnete, že budete silná nezávislá žena - nebo buzna - a že vám na vztazích záležet prostě nebude. Že už si u nikoho nebudete dělat naděje a hlavně už nebudete závislí na ničích lichotkách. Jenže pak mi dojde, že jediné chvíle, kdy jsem se cítil hezký, byly ty, kdy jsem to od někoho slyšel. Dojde mi to, že mi ani tak nezáleží na tom, že mám čtyři jedničky ze čtyř zkoušek, jako spíš na tom, že z té páté bych mohl mít něco horšího. Nemám radost z dobrých známek, mám jen hrůzu z těch špatných. A nemám radost z toho, že mám celkem OK obličej nebo tak něco, mám děs z toho, když se vidím nahý v zrcadle a nacházím na sobě miliardy chyb. Děs z toho, že důvod, proč mě Střep odmítl, byl prostě ten, že jsem hnusnej a jenom si to neuvědomuju. Děs z toho, že to nebylo kvůli fyzické kráse, ale kvůli tomu, že už prostě neumím s lidma o ničem mluvit, že nevím, co jim říkat, i když jim zrovna něco říkat chci. Že nejsem zas tak ošklivej, ale nejvíc ze všeho nudnej. A pak mám děs z toho, že je nemožné, abych k sobě našel někoho, kdo mě bude chtít a koho budu chtít já a s kým budu ještě schopný mluvit.
Je příšerné se ráno vzbudit s tím, že jste se večer cítili takhle a bát se, co přijde za pár hodin - bát se, že se to bude opakovat. Protože víte moc dobře, že dřív jste si uměli říct, že tohle všechno je jenom náladou zkreslený pohled, že za to může ta depka a že to nejste vy. Že vy nejste odporní a k ničemu. Ale tyhle večery už si to neříkám, protože na to nemám sílu, protože je snazší se prostě cítit nahovno než se snažit s tím něco dělat. A tak si říkám, jestli jsem se vůbec někdy takhle hrozně cítil. Samozřejmě, že ano. A nejspíš se tak, stejně jako předtím, cítit zase po čase přestanu.
Možná mi i jednou přestane každá vzpomínka na bývalého přítele vhánět slzy do očí, možná se přestanu cítit jako kus hovna kdykoliv si vzpomenu na Lilek, možná se jednou nebudu cítit jako odpad, když zjistím, že nejsem něčí typ. A nebo taky ne.
Vzpomínám na to, jak jsem ho poznal a jak první věc, kterou jsem mu pouštěl, byla May nothing but happiness come through your door od Mogwai. Jak se mu to nelíbilo a já to ignoroval. Občas si říkám, jestli to nakonec celý není tím post-rockem. Tím, že se prostě nechávám až moc strhnout smutnou hudbou (a vzpomínkama), ale tuším, že problém bude jinde. Je fascinující, že si vlastně nedovedu představit, jaké to je, být spokojený s vlastním životem. Myslím nějak celkově, dlouhodobě a tak vůbec.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lara Alexandra Lara Alexandra | E-mail | 21. února 2017 v 9:20 | Reagovat

Dobré mrazivé jitro!

Neodolala jsem myšlence ocenit tento blog. Líbí se mi. Líbí se mi jeho mlžná rozmazaná šedivost. Líbí se mi, jak je pocitový, skutečný.

Je to jediný blog, který se mi kdy líbil :)

Možná právě proto, jak dokážeš hladce obrazně psát. Jak Tvůj text plyne jako vlny na jezeře. Připadám si, že jej pozoruji a nad ním se stahují mračna. Zvedá se vítr. Nastane bouře.

Myslím, že rozumím Tvým pocitům. Často také pociťuji, že nevidím smysl toho všeho. Nedokážu být trvale šťastná, beru to jako mou bytostnou část. Jakože se někteří lidé narodili s náturou šťastnou a jiní nešťastnou. A já patřím do té druhé skupiny. Však už od narození jsem pořád spala. Pokud jsem nespala, tak jsem se mračila na svět. Ve školce jsem se pohybovala osamoceně při okrajích stěn a pozorovala ostatní děti, jak si hrají. Už tenkrát jsem si připadala lepší než oni.

To však zcela přešlo s věkem a nyní se cítím jako kus něčeho nepodstatného.

Stále však věřím, že budoucnost bude lepší. Že jednou se to stane a já budu skutečně spokojená. Šťastná se svým životem. Seberealizovaná a milovaná.

Tohle píšu z práce. Z práce, kterou nesnáším. Z práce, kde jsem třináct hodin denně a hraje mi tady pitomá hudba stále se opakující. A kolem jsou lidé a zírají na mě. Spousty cizích lidí courajících kolem a vydávajících hromadný člověčí šum. Jako v člověčišti.

A já pod umělým osvětlením prodávám jízdenky při bolení zad. Zbytečná práce.

Ale vše se jistě změní. Jen se člověk musí snažit a doufat.

Co jsem chtěla říci - líbí se mi to tady :)

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 23. února 2017 v 11:23 | Reagovat

[1]: Zdravím!
Obvykle jsem příliš líný na to, abych odpovídal na komentáře, ale tenhle nemůžu přehlídnout.
Musím ti poděkovat za naprosto jedinečný komentář. Díky němu jsem zase na chvíli měl pocit, že moje psaní tady má nějak smysl - nějaký jiný, než se jenom vypisovat z pocitů. Navíc ten pocit pochopení...

Moc ti přeju, aby se ti podařilo dosáhnout té lepší budoucnosti, seberealizace a štěstí.

A hrozně moc děkuju, vážím si toho, že se ti tu líbí, a také tvého komentáře.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama