Leden 2017

Bitter

23. ledna 2017 v 12:54 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Opravil jsem svůj post-rockový seznam a vrhnul jsem se do něj. A přestože mi post-rock většinou připomíná neskutečně pomalou šedou vodu, která se líně plazí řekou a působí na člověka hlavně vlhkou vůní a taky vybledlými odlesky okolní krajin, naprosto mě strhnul do svého proudu, zatáhl do spodních vod a dal mi ochutnat přesně toho, čemu se pořád tolik bráním. Ochutnal jsem kousek ze sebe.
Jedno ráno jsem se probudil a vzpomněl jsem si na email od Racka, na to, jak mi řekl, že si napíšeme, až napadne první sníh. A on napadl někdy v říjnu nebo v listopadu a bylo to celé groteskně směšné. A tak jsem si říkal, že si tuhle tehdy tak hořkosladkou událost připomenu - snad proto, že, ač to nerad přiznává, se příšerně rád trápím. Ale rád se trápím jenom tím, jak jsem skvělý a nepochopený, jak jsem odmítaný, ale vlastně fajn.
Nerad se trápím tím, že zjistím, že jsem tehdy dělal přesně to, co mi teď přijde tak směšné a ubohé, hloupé a dětinské a příšerně patetické. Patetické k zblití, aneb "Ještě pořád s láskou".
Potom mám ty nepřekonatelné záchvaty, když se někde kolem mě objeví jméno jednoho města z Ústeckého kraje a já si vzpomenu na to všechno. Ostatně i to byl důvod, proč jsem si připomínal maily od Racka - protože jsem si říkal, jak si povolit tohle svoje Baklažánové potěšení - a vím, že nejlepší bude, když nijak. (Ale pak ležím v posteli s rukou v kalhotách a zase si připomínám ty dráždivé chvíle, kdy jsem úplně ztrácel rozum; kdy jsem nejvíc ze všeho chtěl přijít o zábrany a o vůli a udělat všechno, co ve mně tak vřelo; jak jsem doufal, že mě to zcela ovládne a zároveň nesnášel celý ten stav a možná víc než ztratit rozum jsem chtěl ho znovu najít a především ztratit tohle všechno a nebýt nikým tak hrozně rozháraný. A pak si říkám, že jsem idiot a jak je to celé idiotské a jak idiotsky se taky chovám - k sobě). Nijak je těžké, ale nejlepší.
Přemýšlím, kdy to všechno začalo. Tenhle pocit - ne pocit spojený s racky a lilky a post-rockem, ale pocit spojený se mnou. Ten pocit, že nejsem nic a nebudu nic a možná jsem někdy aspoň trochu něco byl - totiž slušný. A pak si vzpomenu, jak hrozně se nesnáším za to, že se chovám jako coura a že už mi to ani nepřijde špatné. Protože mi to zároveň - nějaké jiné části mě, která v tom nenachází žádné potěšení - připadá jako hnus a špína.
Možná to nakonec i s tím post-rockem souvisí. S tou dobou, kdy jsem byl tak čistě, naivně a pateticky (tak odporně pateticky) zamilovaný do jakési Letní bouře. Jak jsem byl vlastně hrozně nedospělý, jenže dospět u mě znamenalo zkazit se. Možná něčemu rozumím víc, ale platil jsem za to sebou.
A pak jsou tu ty večery, kdy ležím pod bleděmodrou dekou, která tak ráda tvoří statickou elektřinu, přikrývám si hlavu, abych neviděl světlo a jsem někde na pokraji mezi brekem a apatií, s tím vibrujícím pocitem, že všechno stojí za nic, že život nemá smysl a že nejlepší by bylo umřít.
Možná se to celé dá přičítat vyčerpání ze zkoušek, nebo třeba nedostatku vitamínu B12 a železa, protože nejím maso, nebo třeba něčemu ještě jinému - třeba že nesportuju.
Jenže proč bych měl sportovat, když po třech letech vypadá moje tělo pořád jako bramborová kaše a na fotkách mám bříško. Možná je prostě snazší se nesnášet. Když zjistíte, že už ani to porno točit nemůžete, a nejen proto, že nemáte na bříšku pekáč buchet, ale proto, že jste prostě moc staří. Ne že byste porno točit chtěli, ale ta možnost tu existovala a teď už není. A tak se nakonec rozhodnete, že budete silná nezávislá žena - nebo buzna - a že vám na vztazích záležet prostě nebude. Že už si u nikoho nebudete dělat naděje a hlavně už nebudete závislí na ničích lichotkách. Jenže pak mi dojde, že jediné chvíle, kdy jsem se cítil hezký, byly ty, kdy jsem to od někoho slyšel. Dojde mi to, že mi ani tak nezáleží na tom, že mám čtyři jedničky ze čtyř zkoušek, jako spíš na tom, že z té páté bych mohl mít něco horšího. Nemám radost z dobrých známek, mám jen hrůzu z těch špatných. A nemám radost z toho, že mám celkem OK obličej nebo tak něco, mám děs z toho, když se vidím nahý v zrcadle a nacházím na sobě miliardy chyb. Děs z toho, že důvod, proč mě Střep odmítl, byl prostě ten, že jsem hnusnej a jenom si to neuvědomuju. Děs z toho, že to nebylo kvůli fyzické kráse, ale kvůli tomu, že už prostě neumím s lidma o ničem mluvit, že nevím, co jim říkat, i když jim zrovna něco říkat chci. Že nejsem zas tak ošklivej, ale nejvíc ze všeho nudnej. A pak mám děs z toho, že je nemožné, abych k sobě našel někoho, kdo mě bude chtít a koho budu chtít já a s kým budu ještě schopný mluvit.
Je příšerné se ráno vzbudit s tím, že jste se večer cítili takhle a bát se, co přijde za pár hodin - bát se, že se to bude opakovat. Protože víte moc dobře, že dřív jste si uměli říct, že tohle všechno je jenom náladou zkreslený pohled, že za to může ta depka a že to nejste vy. Že vy nejste odporní a k ničemu. Ale tyhle večery už si to neříkám, protože na to nemám sílu, protože je snazší se prostě cítit nahovno než se snažit s tím něco dělat. A tak si říkám, jestli jsem se vůbec někdy takhle hrozně cítil. Samozřejmě, že ano. A nejspíš se tak, stejně jako předtím, cítit zase po čase přestanu.
Možná mi i jednou přestane každá vzpomínka na bývalého přítele vhánět slzy do očí, možná se přestanu cítit jako kus hovna kdykoliv si vzpomenu na Lilek, možná se jednou nebudu cítit jako odpad, když zjistím, že nejsem něčí typ. A nebo taky ne.
Vzpomínám na to, jak jsem ho poznal a jak první věc, kterou jsem mu pouštěl, byla May nothing but happiness come through your door od Mogwai. Jak se mu to nelíbilo a já to ignoroval. Občas si říkám, jestli to nakonec celý není tím post-rockem. Tím, že se prostě nechávám až moc strhnout smutnou hudbou (a vzpomínkama), ale tuším, že problém bude jinde. Je fascinující, že si vlastně nedovedu představit, jaké to je, být spokojený s vlastním životem. Myslím nějak celkově, dlouhodobě a tak vůbec.


Co je špatně s výukou tělocviku

21. ledna 2017 v 23:06 | Grey.t |  Myšlenky a pseudofilosofie
Pokud máte k tělocviku stejný vztah jako já, odpověděli jste obratem, že všechno. Nepatřím mezi lidi, kteří by byli nadšení pro sport a pohybové aktivity. Přesto nejde popřít, že pohyb má dobrý dopad na naši kondici. Tělocvik jsem vždycky bral jako to nejmíň důležité (a nejmíň zábavné) na celé škole. Proč? Protože byl k ničemu. Ale on by k něčemu být měl.
Pokud chce mít člověk maturitu, stráví školní docházkou 13 let. Během této doby každý všední den několik hodin sedí a učí se. O tom, že sedavý způsob života není zdravý, se není potřeba nějak dlouho zmiňovat. Mimo jiné vede ke křivým zádům, k různým svalovým dysbalancím nebo třeba k hemeroidům. To jsou všechno nepříjemné věci. Je už docela dobře známé, že lidé se sedavým zaměstnáním - mezi které se můžou počítat i studenti - by měli aspoň trochu sportovat, aby vykompenzovali všechny neduhy, které si způsobují.K tomu je tu pro studenty tělocvik. Ne že by snad dvě hodiny týdně stačily k tomu, aby byl člověk zdravý. A to je právě ono.
Spousta lidí, kterých jsem se ptal, má s tělocvikem stejnou zkušenost jako já. Učitel přijde do tělocvičny, hodí vám míč a řekne, co se bude hrát za hru. Vybíjená, fotbal, florbal... Možná nás občas donutil se na začátku hodiny rozcvičit, protáhnout, oběhnout dvakrát tělocvičnu. Když bylo hezky, šli jsme ven, oběhli jsme hřiště a... hráli fotbal. Ponechme stranou fakt, že naprosto nenávidím fotbal, potažmo všechny kolektivní sporty. Párkrát do roka si pak učitel vzpomene, že potřebuje nějaké známky, takže vás nechá běžet nebo šplhat a pak vám váš nevalný výkon oznámkuje, zkritizuje, že podle tabulek byste všichni měli pětky a je hotovo. Fotbal a jiné kolektivní sporty jsou nejsnadnějším způsobem, jak zabavit skupinu na tělocviku. Učitel se u toho moc nenadře a všichni (nebo skoro všichni) jsou spokojení. Je to snazší než se lidem věnovat a něco je naučit. Jenže co by se vlastně měl člověk během tělocviku naučit?
Nejsem vystudovaný tělocvikář, neznám tabulky, nevím, co ty lidi na škole učí, ani co vlastně mají oni učit nás. Ale jsem si jistý, že mi těch 13 let tělocviku nedalo vůbec nic. A to je chyba. Velká část lidí totiž po škole půjde do sedavého zaměstnání, spousta bude dělat stále stejné pohyby a namáhat pořád jen určité skupiny svalů. Za těch 13 let mi nikdo neřekl, jak se správně protáhnout, jak poznat, které svaly mám zkrácené, které mám ochablé, a co s tím dělat. Od svých středoškolských let jsem několikrát skončil na rehabilitaci. Dalo by se říct, že proto, že mě nikdo nenaučil základy toho, jak pečovat o své tělo. A kde jinde by se člověk měl něco takového naučit, než na tělesné výchově?
A právě v tom je chyba ve výuce tělocviku. Jsou totiž pravděpodobně dva druhy tělocvikářů. Pohodáři, co vám hodí mičudu a tím pro ně snaha končí, a sadisti, co vás budou do úmoru nutit šplhat po tyči a dávat vám jednu pětku za druhou, aniž by vám vlastně řekli, jak to dělat nebo co děláte špatně. Moje taktika, jak se vyhnout tomu prvnímu typu tělocvikářů, bylo přemluvit je, aby mě nechali běhat venku, zatímco si ostatní hrají. Docela dlouho to vycházelo, až mi jednou jeden tělocvikář řekl, že on taky musel chodit na fyziku, a tak já budu hrát fotbal s ostatními.
To by dávalo smysl, kdyby dával smysl tělocvik. Na fyzice se totiž člověk učí nějaké základní znalosti z fyziky, které pak bude uplatňovat v různých oborech (a nebo taky neuplatní nikdy, ale znalost toho, jak hmota v našem světě funguje, by alespoň základní mít měl). Na tělocviku se člověk neučí. Na tělocviku si lidi hrají a nebo podléhají buzeraci. A co by se teda mělo na tělocviku učit?
Asi nejdůležitější by podle mě mělo být pomoct lidem vytvořit si ke sportu dobrý vztah a ne averzi. Samozřejmě, každý dává přednost jiným sportům. Mě baví plavání, někdo jiný rád běhá a další rádi chodí do posilovny. Problém je, že není možné vyjít vstříc všem a dát každému možnost dělat jen to, co ho baví. To by při tělocviku byla zřejmě také chyba, protože většina sportů zatěžuje jen určité svaly. A to je další věc, co by se lidé měli naučit - na jaké svaly si dát pozor, když dáváte přednost nějakému sportu. Co protahovat a procvičovat, když člověk běhá, co když plave atd.
Další věc je, přistupovat k lidem individuálně. Podívat se, kdo běhat umí a kdo běhat neumí a než všem napálíte běh na dvanáct minut na známky, zkusit ty lidi běhat naučit. Představte si, že by učitel přišel do hodiny a dal vám vypočítat příklady, které vás zatím nikdo nikdy neučil. Možná, že ti chytřejší ve třídě by nějaký postup odvodili, ale většina by zůstala čumět. Říct dětem, že mají dvanáct minut běžet a že je oznámkujete podle toho, kam doběhnou, to je úplně stejná blbost. Bohužel přesně to dělal náš tělocvikář na základce. Ideální by bylo, kdyby vysvětlil lidem, co běhat neumí, jak se běhá, a dát jim možnost si to procvičit.
Další věc: naučit lidi, co se jak posiluje. Jak posílit břišní svaly? A jak si u toho nezničit záda? Jak to dělat efektivně? Jak se udržet v kondici, když nemají čas cvičit? Jak se po tom cvičení protáhnout, jak se protáhnout po běhání. Jak se protáhnout před běháním. A naprosto klíčová věc: Jak cvičením předejít bolesti zad.
Je jasné, že takový tělocvik by nebyl pro lidi, kteří rádi hrají fotbal, zábavný. Rozhodně by ale podle mě byl přínosnější. Představte si, že by vás třináct let někdo učit, jak smysluplně zacházet se svým tělem.

(Většinu toho, co vím o svalech a cvičení, jsem se dozvěděl díky učení na zkoušku z fyziologie svalů).