Blížíme se ke konci roku a k bujarým oslavám toho, že něco starého končí a něco nového začíná, přestože to tak v praxi ani trochu není. Je to ale příležitost se ohlédnout do minulosti nebo zahledět do budoucnosti. Já provedu to první. Nebudu vytahovat tu ohranou řeč o tom, jak příšerný byl tenhle rok - anebo jo, budu. Protože byl.
Mám ve skleničce poslední zbytek svého dvanáctiletého singlemaltového Glenfiddicha. S trochou optimismu bych mohl zmínit, co všechno se mi za poslední rok podařilo. Že jsem složil státnice a udělal přijímačky na obor, na který jsem se chtěl dostat. Že jsem zažil svoje první vysokoškolské promoce. Že jsem byl na koncertu CocoRosie s Rezekvítkovou, že jsem si stoupl na pódium na koncertu Postmodern Jukebox a doteď rudnu při představě, že na mě koukala celá lucerna. Že jsem byl na koncertu Mono, kde jsem si způsobil tinnitus, kterého se nejspíš už nikdy nezbavím. A taky na koncertu Placebo, který mě nenadchnul zdaleka tak, jako ostatní. Že jsem byl na Asafovi Avidanovi a že to byl asi (druhý) nejlepší koncert, jaký jsem kdy zažil. Ale viděl jsem Sio. Po několika letech. Po té nekonečně dlouhé době od chvíle, kdy jsme seděli před Slávií a já od ní dostal básničku k narozeninám. Naprosto úžasnou. Nebo vlastně ode dne, kdy jsme spolu byli na konzervatoři. A tentokrát to byl ještě lepší den. Viděli jsme podivnou operu od Janáčka a pak jsme si spolu povídali asi do čtyř do rána a poslouchali post-rock a vzpomínali. Nebo tu byl taky ten den s Pistolnicí a jejím kamarádem v lese - tak super den.
Potom jsou tu ty neutrální věci. Že jsem se pokusil odpoutat od některých lidí. A netuším, jestli mi to bude k dobru nebo ne. Že jsem se přestal bavit s někým, s kým jsem mluvil skoro každý den od svých devatenácti. A utnul jsem Střepa. A utnul jsem další lidi.
Vybavuje se mi odpoledne - nebo možná dopoledne, kdo ví -, kdy mi do pokoje svítilo sluníčko a já se cítil úplně mrtvý a utíral jsem prach. Možná abych se nějak symbolicky zbavil posledních měsíců aspoň tím, že se zbavím všeho, co mi napadalo za tu dobu na nábytek. Samozřejmě, že to takhle nefunguje. Čas pluje kontinuálně dopředu a to, co nám uvízlo v srdci, se z něj nevyplaví nějakým zbytečným rituálem. Lidská duše má vlastní rytmus prožívání, vlastní rychlost kontinuálního plynutí, kterou jen máloco dovede změnit. Netuším, kdy to bylo. Někdy na jaře, možná na začátku léta. (Všimli jste si, že léto je vždycky tak hrozně krátké? Člověk má pocit, že na začátek podzimu vždycky čeká, když už podzim dávno je, zatímco léto začně dřív, než skončí zkouškové.)
Hlavím tématem tohohle roku pro mě nebyly státnice, zkoušky, přijímací řízení k magisterskému studiu nebo promoce. Byla jím jedna naprosto absurdní zamilovanost a pak taky rozchod. To tahle zamilovanost byla ta věc, kterou jsem se snažil utřít někdy na jaře s prachem za poslechu folku. Je to právě tahle absurdita, která mi kolikrát nedala spát a přestože formálně celá ta událost skončila někdy v dubnu, pocitově se se mnou táhne stále.
Matně si pamatuju, jak jsem poslouchal Asafa Avidana a vyhazoval hlínu z japanu - to ale muselo být ještě minulý rok. Pokud jsem ji ovšem neházel dovnitř někdy - napadá mě, že někdy kolem Velikonoc, což by mohlo být ono. Pamatuju si, jak jsem jel z chalupy a psal si s tímhle malým Lilkem a řešil s ním, co poslouchá hudbu - nebo jak jsem si s ním telefonoval ze stodoly, aby rodiče nic neslyšeli, a jak jsme si povídali na skypu a on vyprskl vodu, protože jsem se na něj díval. Stejně tak si pamatuju na to, jak se během pár hodin celý změnil a celá moje naděje mohla jít do kytek. Jak jsem potom nemohl několik dní - víc než týden? - spát. Jak jsem dostal léky na uvolnění dutin a byl jsem sjetý, protože obsahovaly pseudoefedrin - a u toho jsem poslouchal Björk. Nebo jak potom tahle malá kurva začala dělat do kamaráda, o kterém jsem se zmínil, protože si ho našla a líbil se jí. Jak se potom začala odkrývat celá ta mozaika toho, že tenhle Lileček, o kterém jsem byl přesvědčený, že je to malý neposkrvněný andílek, je ve skutečnosti vlastně jen obyčejná povolná kurvička. A že jsem ho prostě jen přestal bavit.
Matně si pamatuju, jak jsem poslouchal Asafa Avidana a vyhazoval hlínu z japanu - to ale muselo být ještě minulý rok. Pokud jsem ji ovšem neházel dovnitř někdy - napadá mě, že někdy kolem Velikonoc, což by mohlo být ono. Pamatuju si, jak jsem jel z chalupy a psal si s tímhle malým Lilkem a řešil s ním, co poslouchá hudbu - nebo jak jsem si s ním telefonoval ze stodoly, aby rodiče nic neslyšeli, a jak jsme si povídali na skypu a on vyprskl vodu, protože jsem se na něj díval. Stejně tak si pamatuju na to, jak se během pár hodin celý změnil a celá moje naděje mohla jít do kytek. Jak jsem potom nemohl několik dní - víc než týden? - spát. Jak jsem dostal léky na uvolnění dutin a byl jsem sjetý, protože obsahovaly pseudoefedrin - a u toho jsem poslouchal Björk. Nebo jak potom tahle malá kurva začala dělat do kamaráda, o kterém jsem se zmínil, protože si ho našla a líbil se jí. Jak se potom začala odkrývat celá ta mozaika toho, že tenhle Lileček, o kterém jsem byl přesvědčený, že je to malý neposkrvněný andílek, je ve skutečnosti vlastně jen obyčejná povolná kurvička. A že jsem ho prostě jen přestal bavit.
Jak potom následoval ten pitomý kolotoč té snahy se s ním nebavit, touhy se s ním dál bavit, touhy po tom, aby mě zase chtěl a následné zjištění, že jsem se zamiloval znovu já. Několikrát opakovanou snahu to celé zrušit.
A někdy mezi tím pití cideru na Vinohradských hřbitovech s Blankou. Povídání si o hrobech a o životě - jeden z nejuvolněnějších dnů, možná kvůli tomu alkoholu nebo díky Blance. Náhrobek s nápisem Love never dies a radost z toho, že můžu celou tu debilní situaci s někým sdílet. S někým, kdo se mi k mému překvapení ani nevysmál. A celé to oddechové odpoledne, ujištění, že je i nějaký další život. Přestože se ten kolotoč ještě nepřestal točit.
Pak následovaly další snahy, ta poslední na konci prosince. A spousta dalších věcí jako by se děla jen na pozadí téhle ústřední nitě posledního roku.
A potom rozchod po téměř čtyřech letech. Možná trochu přiživený celou tou nesmyslnou zamilovaností, nebo tím, že jsem poznal někoho nového - s kým jsem stejně neměl v úmyslu zůstat. Rozchod z důvodů, které jsem si za ty roky tolikrát omílal v hlavě: že máme málo společného, že si málo rozumíme, že nemáme o čem mluvit, že nejsem šťastný. Celé jako by se to stalo jenom napůl. Pokaždé, když se vidíme, je to trochu jako bychom byli stále spolu. Jenom to vědomí, že už nejsme, brání všemu. Je příšerné někoho milovat, když víte, že ve vztahu s ním vám něco chybí. Něco, bez čeho si vztah asi představit nedovedete. Potom jsem se na koncertu Placebo přesvědčil, že to asi nemůže pokračovat a hned po koncertu jsme společně usínali, takže jsem si připomněl celou tu lásku a probudil v sobě nostalgii. Nejvíc se jí vyplavilo až absinthem po koncertu Pistolnice, kdy jsem dojel domů a pěstí bouchal do skříně a brečel. A jak od té doby neustále nevím, jestli to bylo správné rozhodnutí.
Fakt je, že na konci roku nejsem o nic moudřejší než na jeho začátku. V něčem mi ale tenhle rok připomíná rok, kdy jsem maturoval. Kdy jsem byl tak unešený nejdřív z Letní Bouře a potom z Racka. A potom jsem tak nějak vyhasnul. A to období dojezdu, kdy bylo všechno šedý a bolavý jako by se vracelo.
Před pár dny umřel člověk, který vynalezl Kinder vajíčka. Možná že trochu přemrštěně a symbolicky můžu říct, že s ním umřely zbytky mého dětství. Ne že bych snad byl o něco vyspělejší, to ani náhodou. Jenom už nemůžu říct, že je ve mě dětskost. Slovo překvapení má hlavně negativní význam. Překvapilo mě, když vyhrál Donald Trump volby. Překvapilo mě, že prezident Zeman odmítl vyznamenat pana Bradyho. Překvapilo mě, že ve světě je pořád tolik nenávisti a násilí. A pokud to není vyloženě negativní překvapení, je to alespoň zklamání.
Poznal jsem spoustu lidí a velkou část z nich jsem si pustil k tělu nejspíš jen proto, abych se cítil žádaný. Od určité chvíle mi ale na většině lidí až pozoruhodně nezáleží. Resp. mi na nich záleží především jen v tom ohledu, že mi mohou do jisté míry způsobit nepříjemné stavy. Čemuž se snažím různě předejít. Seznámil jsem se s několika kluky a s většinou z nich jsem se viděl jen jednou možná dvakrát. Možná že pohledem toho kluka, kterým jsem byl před pár lety, v době, kdy jsem byl ještě celkem neposkvrněný, bych se viděl jako někoho odporného. Jako to, čím přesně nikdy být nechci. Ale já nevěřím, že budu mít dalšího člověka ještě rád. Nejspíš je to kombinací rozchodu po takové době, zlomeného srdce a potom té absurdní frašky s Lilkem, protože i ta zanechala nějaké následky. Možná k tomu přidává své i ta nálada, která se neustále vrací, nálada těžká jako balvan a dusná jako některé letní dny.
Dnes to budou tři roky od té doby, co jsem byl naposledy u X. Poslední dobou na něj občas vzpomínám, i když není proč.
Nemá ale cenu dělat dnes nějaký milník. Říkat si, co se od zítřka změní. Protože se nezmění nic kromě toho, že budu používat nový kalendář, kalendář na rok 2017. Čas se neděje po letech, ani po měsících, ani po dnech a dokonce ani po vteřinách. Je kontinuální. A z toho vyplývá jediné. Že s dnešní půlnocí se kromě data nezmění vůbec nic. Mám ale pocit, že před rokem touhle dobou jsem byl - ve srovnání s dneškem - tak hrozně naživu. Když jsem se svým (teď už ex)přítelem byl u kamaráda a jeho partnera, bral jsem antibiotika kvůli angíně a pak jsme jeli nočním autobusem domů. Co k tomu dodat? Asi jen Fuck you, 2016.
Je to opravdu jen změna v čísle, ale přeji ti (a zároveň i sobě), aby se něco změnilo a všechno zase bylo tak nějak lepší. Jsem pesimista, ale občas se snažím zachytit aspoň zlomky naděje, i když jsem čím dál víc poznávám, že je to zbytečné, že se stejně nic nezlepší.
Kdybych se měl ohlédnout já, tak mi přijde, že se za ten rok nestalo vůbec nic. Možná jsem se začal více bavit s lidmi, možná jsem měl kluka, který me nakonec dost podrazil, ale stejně se cítím pořád stejně. Jako bych se jen učil měnit a ovládat vnější masku, ale vnitřek zůstával pořád stejný.
Tento rok budu maturovat a na podzim mě čeká vysoká. Myslím, že těšit se nemá cenu, protože se asi nic moc nezmění. Ale stejně si přeju, aby něco zase vzbudilo můj zájem a ukončilo tu dlouhodobou nudu a lenost, přeju si, abych se uměl pro něco nadchnout jako kdysi.
Tak teda šťastný nový rok... :)