Tak nějak jsem se v tom všem utopil. V lilcích (a lilkovitých, protože mezi mé nové lásky patří Durman), ve Střepech a jejich milencích. Předvánoční den probíhá tak nějak depresivně. (Tyhle svátky jsou posledních X let jenom přetvářka. Jenom snaha o to, abych cítil tu radost, jako kdysi dávno. Vánoční atmosféra před lety chcípla). Uklidil jsem si pokoj. Je vždycky najednou tak prázdný. Vymazal jsem si pár lidí z friendlistu - mimo jiné někoho, kdo lajkuje střepovi fotky, ale mně ne. Novou vlnu myšlenek na střepa zlegitimizovala Sio, když řekla, že se s ním musím vyspat, protože vypadá jako z porna. Má pravdu, ale bohužel se s ním nevyspím, protože už s ním nemluvím.
Místo na cukroví mám chuť na 3,4-methylendioxy-N-metamfetamin. S podivně utkvělou představou, že mi ode všeho pomůže. Někdy během dne pak ležím na té ještě neuklizené podlaze a projíždím na mobilu newsfeed na facebooku (jak současné, jak postmoderní) a žasnu nad tím, jak moc nenávisti dovedou lidi vyprodukovat. A to i lidi, kteří mají společné názory a cíle navzájem proti sobě, když se na něčem neshodnou. Žasnu nad tím, že někdo je schopný lživě nařknout někoho ze lži. (O tom Mnichově ale lžete!). Netuším proč. Proč by někdo lhal o tom, že někdo lže, jen aby přesvědčil ostatní o své pravdě, když je lživá? (Nezačíná to být zamotané? - napsal jsem zajímavé, proč?)
Včerejší odpoledne, večer a noc jsem strávil tím, že jsem sledoval Stmívání. Díl za dílem, dokud jsem to někdy po Bellině svatbě nevypnul. Včera mi to přišlo dojemné, dneska o ničem. V hlavě mi utkvělo jen It would be as easy as breathing with me. Není to něco, o čem si každý může nechat jen zdát? Láska, vztah - tak snadné, tak přirozené?
Byl jsem přiveden do jedné z nejúžasnějších dob v historii lidské civilizace. Do doby (a do zeměpisné polohy, nutno dodat), která zajišťuje svobodu, rovnost, otevřenost a kdo ví co ještě. Do doby, kdy každý může být cokoliv chce - nebo se to aspoň říká. A člověk má skoro povinnost být šťastný, i když není.
(A když o tom přemýšlím, asi by mi klidně stačila ta subjektivní iluze štěstí, ten pocit, že je všechno fajn, i když vlastně není.)
Znovu randit, po čtyřech letech, je hrozný. Nějaký měsíc dva zpátky jsem věděl, co chci. A teď vím, že nechci nic. (Nechci, už nic mi na nic není). Ne proto, že bych všechno měl. Ne proto, že bych byl spokojený s tím, co mám. Nechci, protože nevidím žádný smysl v ničem z toho, co bych mohl chtít.
(Snad kromě počítače, který mi pomůže hrát skyrim tak dlouho, dokud na všechno nezapomenu a ještě dýl.)
Když jste někomu ochotní dát všechno, cokoliv, a zjistíte, že o to nestojí, ztratí to všechno hodnotu. Protože význam to mělo jen jako dar. Dar pro konkrétní osobu.
Funguje to asi tak, že si teď nedovedu představit, s kým jiným než se svým bývalým bych měl slavit Silvestra.
Ze všeho nejvíc chci ležet a spát a na všechno upřímně kašlat. Jsem posedlý krásou. Ohromený krásou. A ohromený člověkem, co mi řekl, že "neujdu". I když netuším, co to vlastně znamená - že jsem hezčí než ucházející, že když říkám, že ujdu, tak se nadhodnocuju, protože jsem plesnivej brambor? A co pak znamená "chci si s tebou psát, ale není čas" a zároveň, na otázku, zda se někdy uvidíme, "Nemyslím si". Co znamená ten příliv lajků střepovi, a mně ani ťuk?
Jako by všechno bylo jiné před pár lety. Jako by každý byl jiný, jako by se tehdy lidi chovali víc jako lidi. Fakt je - a nevím, jestli je to mnou, komunitou, nebo tím, že se bavím povětšinou s povrchníma debilama - že jsem jako věc. Že je to celé jako obchod. Někdo přijde a prohlíží si, bere vás do ruky, ošahává vás, zkoumá vás, možná vám dává plané sliby, ale pak si jde zas prohlížet něco jiného. A když se mu zrovna dneska líbíte, možná si vás koupí, ale dřív nebo později, tak jako skoro každá věc, skončíte někde v koutě, ve skříni, ve sklepě nebo na půdě, kde se na vás bude jenom prášit, a budete snít o těch dobách, kdy na vás šahalo tolik rukou, budete si namlouvat, že každá z nich vás chtěla, že jim na vás záleželo, ale sami dobře víte, že ne.
Jednou se budu muset smířit s tím, že nejsem krásný. Ale zřejmě radši umřu úzkostí.
Šťastné a zakomplexované.
Hodně pěkně napsáno.
-Spřátelíš?