Prosinec 2016

Konec roku (konec čeho?)

31. prosince 2016 v 21:18 | Grey.t |  Zážitky a události
Blížíme se ke konci roku a k bujarým oslavám toho, že něco starého končí a něco nového začíná, přestože to tak v praxi ani trochu není. Je to ale příležitost se ohlédnout do minulosti nebo zahledět do budoucnosti. Já provedu to první. Nebudu vytahovat tu ohranou řeč o tom, jak příšerný byl tenhle rok - anebo jo, budu. Protože byl.
Mám ve skleničce poslední zbytek svého dvanáctiletého singlemaltového Glenfiddicha. S trochou optimismu bych mohl zmínit, co všechno se mi za poslední rok podařilo. Že jsem složil státnice a udělal přijímačky na obor, na který jsem se chtěl dostat. Že jsem zažil svoje první vysokoškolské promoce. Že jsem byl na koncertu CocoRosie s Rezekvítkovou, že jsem si stoupl na pódium na koncertu Postmodern Jukebox a doteď rudnu při představě, že na mě koukala celá lucerna. Že jsem byl na koncertu Mono, kde jsem si způsobil tinnitus, kterého se nejspíš už nikdy nezbavím. A taky na koncertu Placebo, který mě nenadchnul zdaleka tak, jako ostatní. Že jsem byl na Asafovi Avidanovi a že to byl asi (druhý) nejlepší koncert, jaký jsem kdy zažil. Ale viděl jsem Sio. Po několika letech. Po té nekonečně dlouhé době od chvíle, kdy jsme seděli před Slávií a já od ní dostal básničku k narozeninám. Naprosto úžasnou. Nebo vlastně ode dne, kdy jsme spolu byli na konzervatoři. A tentokrát to byl ještě lepší den. Viděli jsme podivnou operu od Janáčka a pak jsme si spolu povídali asi do čtyř do rána a poslouchali post-rock a vzpomínali. Nebo tu byl taky ten den s Pistolnicí a jejím kamarádem v lese - tak super den.
Potom jsou tu ty neutrální věci. Že jsem se pokusil odpoutat od některých lidí. A netuším, jestli mi to bude k dobru nebo ne. Že jsem se přestal bavit s někým, s kým jsem mluvil skoro každý den od svých devatenácti. A utnul jsem Střepa. A utnul jsem další lidi.

Vybavuje se mi odpoledne - nebo možná dopoledne, kdo ví -, kdy mi do pokoje svítilo sluníčko a já se cítil úplně mrtvý a utíral jsem prach. Možná abych se nějak symbolicky zbavil posledních měsíců aspoň tím, že se zbavím všeho, co mi napadalo za tu dobu na nábytek. Samozřejmě, že to takhle nefunguje. Čas pluje kontinuálně dopředu a to, co nám uvízlo v srdci, se z něj nevyplaví nějakým zbytečným rituálem. Lidská duše má vlastní rytmus prožívání, vlastní rychlost kontinuálního plynutí, kterou jen máloco dovede změnit. Netuším, kdy to bylo. Někdy na jaře, možná na začátku léta. (Všimli jste si, že léto je vždycky tak hrozně krátké? Člověk má pocit, že na začátek podzimu vždycky čeká, když už podzim dávno je, zatímco léto začně dřív, než skončí zkouškové.)
Hlavím tématem tohohle roku pro mě nebyly státnice, zkoušky, přijímací řízení k magisterskému studiu nebo promoce. Byla jím jedna naprosto absurdní zamilovanost a pak taky rozchod. To tahle zamilovanost byla ta věc, kterou jsem se snažil utřít někdy na jaře s prachem za poslechu folku. Je to právě tahle absurdita, která mi kolikrát nedala spát a přestože formálně celá ta událost skončila někdy v dubnu, pocitově se se mnou táhne stále.
Matně si pamatuju, jak jsem poslouchal Asafa Avidana a vyhazoval hlínu z japanu - to ale muselo být ještě minulý rok. Pokud jsem ji ovšem neházel dovnitř někdy - napadá mě, že někdy kolem Velikonoc, což by mohlo být ono. Pamatuju si, jak jsem jel z chalupy a psal si s tímhle malým Lilkem a řešil s ním, co poslouchá hudbu - nebo jak jsem si s ním telefonoval ze stodoly, aby rodiče nic neslyšeli, a jak jsme si povídali na skypu a on vyprskl vodu, protože jsem se na něj díval. Stejně tak si pamatuju na to, jak se během pár hodin celý změnil a celá moje naděje mohla jít do kytek. Jak jsem potom nemohl několik dní - víc než týden? - spát. Jak jsem dostal léky na uvolnění dutin a byl jsem sjetý, protože obsahovaly pseudoefedrin - a u toho jsem poslouchal Björk. Nebo jak potom tahle malá kurva začala dělat do kamaráda, o kterém jsem se zmínil, protože si ho našla a líbil se jí. Jak se potom začala odkrývat celá ta mozaika toho, že tenhle Lileček, o kterém jsem byl přesvědčený, že je to malý neposkrvněný andílek, je ve skutečnosti vlastně jen obyčejná povolná kurvička. A že jsem ho prostě jen přestal bavit.
Jak potom následoval ten pitomý kolotoč té snahy se s ním nebavit, touhy se s ním dál bavit, touhy po tom, aby mě zase chtěl a následné zjištění, že jsem se zamiloval znovu já. Několikrát opakovanou snahu to celé zrušit.

A někdy mezi tím pití cideru na Vinohradských hřbitovech s Blankou. Povídání si o hrobech a o životě - jeden z nejuvolněnějších dnů, možná kvůli tomu alkoholu nebo díky Blance. Náhrobek s nápisem Love never dies a radost z toho, že můžu celou tu debilní situaci s někým sdílet. S někým, kdo se mi k mému překvapení ani nevysmál. A celé to oddechové odpoledne, ujištění, že je i nějaký další život. Přestože se ten kolotoč ještě nepřestal točit.

Pak následovaly další snahy, ta poslední na konci prosince. A spousta dalších věcí jako by se děla jen na pozadí téhle ústřední nitě posledního roku.
A potom rozchod po téměř čtyřech letech. Možná trochu přiživený celou tou nesmyslnou zamilovaností, nebo tím, že jsem poznal někoho nového - s kým jsem stejně neměl v úmyslu zůstat. Rozchod z důvodů, které jsem si za ty roky tolikrát omílal v hlavě: že máme málo společného, že si málo rozumíme, že nemáme o čem mluvit, že nejsem šťastný. Celé jako by se to stalo jenom napůl. Pokaždé, když se vidíme, je to trochu jako bychom byli stále spolu. Jenom to vědomí, že už nejsme, brání všemu. Je příšerné někoho milovat, když víte, že ve vztahu s ním vám něco chybí. Něco, bez čeho si vztah asi představit nedovedete. Potom jsem se na koncertu Placebo přesvědčil, že to asi nemůže pokračovat a hned po koncertu jsme společně usínali, takže jsem si připomněl celou tu lásku a probudil v sobě nostalgii. Nejvíc se jí vyplavilo až absinthem po koncertu Pistolnice, kdy jsem dojel domů a pěstí bouchal do skříně a brečel. A jak od té doby neustále nevím, jestli to bylo správné rozhodnutí.

Fakt je, že na konci roku nejsem o nic moudřejší než na jeho začátku. V něčem mi ale tenhle rok připomíná rok, kdy jsem maturoval. Kdy jsem byl tak unešený nejdřív z Letní Bouře a potom z Racka. A potom jsem tak nějak vyhasnul. A to období dojezdu, kdy bylo všechno šedý a bolavý jako by se vracelo.
Před pár dny umřel člověk, který vynalezl Kinder vajíčka. Možná že trochu přemrštěně a symbolicky můžu říct, že s ním umřely zbytky mého dětství. Ne že bych snad byl o něco vyspělejší, to ani náhodou. Jenom už nemůžu říct, že je ve mě dětskost. Slovo překvapení má hlavně negativní význam. Překvapilo mě, když vyhrál Donald Trump volby. Překvapilo mě, že prezident Zeman odmítl vyznamenat pana Bradyho. Překvapilo mě, že ve světě je pořád tolik nenávisti a násilí. A pokud to není vyloženě negativní překvapení, je to alespoň zklamání.
Poznal jsem spoustu lidí a velkou část z nich jsem si pustil k tělu nejspíš jen proto, abych se cítil žádaný. Od určité chvíle mi ale na většině lidí až pozoruhodně nezáleží. Resp. mi na nich záleží především jen v tom ohledu, že mi mohou do jisté míry způsobit nepříjemné stavy. Čemuž se snažím různě předejít. Seznámil jsem se s několika kluky a s většinou z nich jsem se viděl jen jednou možná dvakrát. Možná že pohledem toho kluka, kterým jsem byl před pár lety, v době, kdy jsem byl ještě celkem neposkvrněný, bych se viděl jako někoho odporného. Jako to, čím přesně nikdy být nechci. Ale já nevěřím, že budu mít dalšího člověka ještě rád. Nejspíš je to kombinací rozchodu po takové době, zlomeného srdce a potom té absurdní frašky s Lilkem, protože i ta zanechala nějaké následky. Možná k tomu přidává své i ta nálada, která se neustále vrací, nálada těžká jako balvan a dusná jako některé letní dny.
Dnes to budou tři roky od té doby, co jsem byl naposledy u X. Poslední dobou na něj občas vzpomínám, i když není proč.
Nemá ale cenu dělat dnes nějaký milník. Říkat si, co se od zítřka změní. Protože se nezmění nic kromě toho, že budu používat nový kalendář, kalendář na rok 2017. Čas se neděje po letech, ani po měsících, ani po dnech a dokonce ani po vteřinách. Je kontinuální. A z toho vyplývá jediné. Že s dnešní půlnocí se kromě data nezmění vůbec nic. Mám ale pocit, že před rokem touhle dobou jsem byl - ve srovnání s dneškem - tak hrozně naživu. Když jsem se svým (teď už ex)přítelem byl u kamaráda a jeho partnera, bral jsem antibiotika kvůli angíně a pak jsme jeli nočním autobusem domů. Co k tomu dodat? Asi jen Fuck you, 2016.

Datura

23. prosince 2016 v 16:32 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Tak nějak jsem se v tom všem utopil. V lilcích (a lilkovitých, protože mezi mé nové lásky patří Durman), ve Střepech a jejich milencích. Předvánoční den probíhá tak nějak depresivně. (Tyhle svátky jsou posledních X let jenom přetvářka. Jenom snaha o to, abych cítil tu radost, jako kdysi dávno. Vánoční atmosféra před lety chcípla). Uklidil jsem si pokoj. Je vždycky najednou tak prázdný. Vymazal jsem si pár lidí z friendlistu - mimo jiné někoho, kdo lajkuje střepovi fotky, ale mně ne. Novou vlnu myšlenek na střepa zlegitimizovala Sio, když řekla, že se s ním musím vyspat, protože vypadá jako z porna. Má pravdu, ale bohužel se s ním nevyspím, protože už s ním nemluvím.
Místo na cukroví mám chuť na 3,4-methylendioxy-N-metamfetamin. S podivně utkvělou představou, že mi ode všeho pomůže. Někdy během dne pak ležím na té ještě neuklizené podlaze a projíždím na mobilu newsfeed na facebooku (jak současné, jak postmoderní) a žasnu nad tím, jak moc nenávisti dovedou lidi vyprodukovat. A to i lidi, kteří mají společné názory a cíle navzájem proti sobě, když se na něčem neshodnou. Žasnu nad tím, že někdo je schopný lživě nařknout někoho ze lži. (O tom Mnichově ale lžete!). Netuším proč. Proč by někdo lhal o tom, že někdo lže, jen aby přesvědčil ostatní o své pravdě, když je lživá? (Nezačíná to být zamotané? - napsal jsem zajímavé, proč?)
Včerejší odpoledne, večer a noc jsem strávil tím, že jsem sledoval Stmívání. Díl za dílem, dokud jsem to někdy po Bellině svatbě nevypnul. Včera mi to přišlo dojemné, dneska o ničem. V hlavě mi utkvělo jen It would be as easy as breathing with me. Není to něco, o čem si každý může nechat jen zdát? Láska, vztah - tak snadné, tak přirozené?
Byl jsem přiveden do jedné z nejúžasnějších dob v historii lidské civilizace. Do doby (a do zeměpisné polohy, nutno dodat), která zajišťuje svobodu, rovnost, otevřenost a kdo ví co ještě. Do doby, kdy každý může být cokoliv chce - nebo se to aspoň říká. A člověk má skoro povinnost být šťastný, i když není.
(A když o tom přemýšlím, asi by mi klidně stačila ta subjektivní iluze štěstí, ten pocit, že je všechno fajn, i když vlastně není.)
Znovu randit, po čtyřech letech, je hrozný. Nějaký měsíc dva zpátky jsem věděl, co chci. A teď vím, že nechci nic. (Nechci, už nic mi na nic není). Ne proto, že bych všechno měl. Ne proto, že bych byl spokojený s tím, co mám. Nechci, protože nevidím žádný smysl v ničem z toho, co bych mohl chtít.
(Snad kromě počítače, který mi pomůže hrát skyrim tak dlouho, dokud na všechno nezapomenu a ještě dýl.)
Když jste někomu ochotní dát všechno, cokoliv, a zjistíte, že o to nestojí, ztratí to všechno hodnotu. Protože význam to mělo jen jako dar. Dar pro konkrétní osobu.
Funguje to asi tak, že si teď nedovedu představit, s kým jiným než se svým bývalým bych měl slavit Silvestra.
Ze všeho nejvíc chci ležet a spát a na všechno upřímně kašlat. Jsem posedlý krásou. Ohromený krásou. A ohromený člověkem, co mi řekl, že "neujdu". I když netuším, co to vlastně znamená - že jsem hezčí než ucházející, že když říkám, že ujdu, tak se nadhodnocuju, protože jsem plesnivej brambor? A co pak znamená "chci si s tebou psát, ale není čas" a zároveň, na otázku, zda se někdy uvidíme, "Nemyslím si". Co znamená ten příliv lajků střepovi, a mně ani ťuk?
Jako by všechno bylo jiné před pár lety. Jako by každý byl jiný, jako by se tehdy lidi chovali víc jako lidi. Fakt je - a nevím, jestli je to mnou, komunitou, nebo tím, že se bavím povětšinou s povrchníma debilama - že jsem jako věc. Že je to celé jako obchod. Někdo přijde a prohlíží si, bere vás do ruky, ošahává vás, zkoumá vás, možná vám dává plané sliby, ale pak si jde zas prohlížet něco jiného. A když se mu zrovna dneska líbíte, možná si vás koupí, ale dřív nebo později, tak jako skoro každá věc, skončíte někde v koutě, ve skříni, ve sklepě nebo na půdě, kde se na vás bude jenom prášit, a budete snít o těch dobách, kdy na vás šahalo tolik rukou, budete si namlouvat, že každá z nich vás chtěla, že jim na vás záleželo, ale sami dobře víte, že ne.
Jednou se budu muset smířit s tím, že nejsem krásný. Ale zřejmě radši umřu úzkostí.
Šťastné a zakomplexované.

Pure imagination

20. prosince 2016 v 0:51 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Svět je nakřivo a houpe se ze strany na stranu a já bych se měl vzdát své tendence všechno do detailu vysvětlovat. A v tomhle světě nakřivo je zima a nemůžu se zahřát a dnes jsem nevzal asi milion telefonů
Myslím na kluka, který si o sobě myslí, že je liška - představuju si ho, jeho zrzavé fousy co trčí do stran a špičaté uši a čumák s černým koncem. (Kluk, který si říká vrána). Na rozdíl od doby před X lety jsem pochopil referenci na Murakamiho v homoromantickém čínském filmu. V srdci mám drobnou zkamenělinu z lítosti. A tahle fosilní lítost občas funguje jako palivo pro návaly živého smutku, jako když jste v jurském parku a z komára dostanete DNA dinosaura.
A tak extrahuju nějaké zbytky života z kamene a myslím u toho na zítřek a na to, jak nebudu moc vstát. A taky na těch patnáct dní, co budu vstávat v pět.
Taky myslím na lži, které přichází furt z jednoho člověka. je to jako pachuť nenasoleného lilku a ten člověk by potřeboval šest kilo soli a osmotický kolaps.
Zatímco já se v soli rozpouštím a poklepávám u toho nohou.
Je tu lehkost a těžkost a ty spolu vytvářejí bytí (presokratická filosofie v postmoderně) a ani jedno z toho není lehkost bytí, jenom lehkost těla a duše a hlavy. A hlava může padat lehkostí i těžkostí. Kdykoliv mám příležitost, vytáhnu nějaký sebedestruktivní vtip o tom, že život nemá smysl. Zatím to nikoho nepobavilo tolik jako mě.
Všechen chlad, který ve mně kdy byl, přišel zvenčí. Vždycky přijde z venčí. Jako jed, jako krystal, kolem kterého se začne měnit kapalná voda na led.
Chybí ve mně nemrznoucí směs, ale taky odolnost na chlad a tak tím zabíjím nejvíc ze všeho sebe a to ze mě, co cítí. A pak si uvařím teplý čaj a myslím si, že tím zachráním celý svět.
Nakonec je mi ale špatně. Ani ne tak ze mě, jako ze světa, ve kterém žiju. Z lidí, co se se mnou líbají i když jsou zadaní a z lidí, co znají všechny lidi a z lidí, co lžou o tom, co ke mně cítí. Z lidí, co se mě dotýkají, když o to nestojím a z lidí - z všelijakých lidí.
Je mi zle z mé vůle ještě něco řešit, ještě se o něco starat, konkrětně o své uši..
Nedovedu si představit dalších dvacet třicet let života. Jakože ne jen jejich obsah. Samotný fakt, že ještě tak dlouho budu existovat.
Tobě vadí sádlo?
Sádlo na rozdíl od masa není ani dobré.
Zato vanilkové rohlíčky
perníčky
klíčky na klíček
zorničky
(roztažené zornice jako znak atraktivity nebo sjetosti - co z toho je lepší?)
Ve světě na křivo, světě kolem mě, rostou stromy. Zelené stromy, svěží stromy. A já sedím na tom jediném místě, kam tak příšerně praží sluníčko a je mi zima, je mi vedro, je mi všechno, co mi nechce být a myslím na Adama a Evu.
Protože u každého chci a u každého nechci myslím na Adama a Evu.
Fascinuje mě má částečná přítomnost ve světě, do kterého téměř vůbec nepatřím. Světě hloupých lidí, které zajímá, jaký jelení lůj používá Fergie a hádají se se mnou o feromonech a fotkách. O světě, ve kterém je móda něco důležitého a kterému já prostě nerozumím. Fascinuje mě, že můžu být v kontaktu, v blízkém kontaktu s takovými lidmi. S takovým světem. A pak si sednout doma a říkat si, jako bych to ani nebyl já.
Kolik za léto zabiju komárů a kolik za život vypitvám myší?
Budu celou noc poslouchat fionu apple a ráno si nechám udělat úplně nové vlasy - opět ty samé jako vždycky
a pak se budu považovat za plešatou zpěvačku nebo tak něco
a budu se česat stále stejným způsobem
a pak začnu hořet.
hořet.
hořet.
Ale už pro nikoho nezahořím. Neumím totiž zahořet, jen cítit hoře. Želet želé.
A tak žel proželím želém celou noc a budu myslet na to, proč se říká želé ale gel.
A skončím rok stejnou věcí jako ujsem ho začal, fionnou apple a její písničkou o chobotnici na hlavě, protože nestydatě miluju chobotnice.
A nikdy nepochopím lidi, co začnou mít rádi děti.
Jsem strýček
Well bad for you my dear
Nejradši ze všeho se topím ve vaně a uvažuju o reflexech, které člověku brání vdechnout vodu
A o tom, jaké to je na dně.
Kdy mi bude teplo?
Kdy budu mít krev?
Kdy budu neželet a hořet?
Kdy zapomenu na tenhle rok a na ty hrozné věci, co jsem během něj udělal a hrozné lidi, které jsem během něj pustil do svého života a na příšerné věci, které jsem nemohl nijak ovlivnit, ale především na to, jak a kvůli čemu jsem se cítil tak mizerně?
A budu se pak cítit líp?
A budu pak v jiném světě? V nějakém, co není nakřivo?
(Jako malinký jsem jezdil příšerně daleko od domova, i když teď je to jen pár minut a domov se neposunul ani o píď. A tam stával barák nakřivo a já si na něj vždycky ukazoval. Hele mami támhle je barák nakřivo! A radost z toho - dnes nic z toho)
A tam kde býval svět mojí pure imagination je teď víceméně jen pustina a pár trosek, do kterých se rád dívám. Ale pokaždé, když do nich otevřu dveře, nahrne se dovnitř víc písku a jednou taky zmizí.
Co z toho?
Nic z toho.
Zítřek bude jako každý den a den potom taky.
To z toho.


BlaBlaBlaBla Bla Bla BlaBla

11. prosince 2016 v 22:34 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Někdy potřebuju někomu všechno říct a mám pocit, jako by tu nebyl nikdo správný. Nikdo, komu bych to mohl říct tak, aby mi to k něčemu bylo. A pak přichází na řadu tyhle stránky...
V pátek večer (resp. v noci z pátku na sobotu a následně i v sobotu ráno) jsem zažil fakt skvělé chvíle se Sio. Člověk by ani neřekl, že to po tolika letech a tak dál bude pořád tak skvělé... A vzpomínali jsme a já byl nadšený.
A dnes mi přijde, jako kdybych se cítil jako tehdy, když jsem nastupoval na fildu. Totiž mizerně. Tehdy mi bylo asi nejhůř a teď mám pocit, že mi je zase nejhůř. Že nemám na nic sílu a chuť a chtěl bych všechno i když nechci nic. Ze všeho nejvíc sním o tom, že budu požívat psychoaktivní látky a nevím...
Můj nový únikový plán spočívá v pěstování durmanu a jeho následné konzumaci. Nebo rulíku. Jsem samozřejmě moc líný na to ,abych si sehnal rulík nebo durman. Jsem moc líný i na to zalévat ty kytky, které už tu mám.
Všechno je jeden velký bullshit a tak. Za týden mám první zkoušku, haha.
Kolik je devatenáct a sedm?
Čekají nás nejkratší vánoční prázdniny.
A pak drsné zkouškové.
A já nic neumím a nic umět nebudu.
A přijde mi zbytečné cokoliv umět.
Když mám tyhle nálady, mám pocit, jako bych se nikdy v životě neměl dobře. Nemůžu si vzpomenout, kdy naposledy jsem zažil něco pěkného, i když to bylo třeba i jen pár dnů zpět.
A možná se ani nedovedu radovat z těch hezkých věcí. Jako třeba z toho, že jsem dostal bakalářský diplom. Protože mi je to fuk.
Ve světě vybuchují bomby a umírají lidé, v Americe se chystá vládnout největší ignorant všech dob, u nás vládne ropucha s penisem a třema bradama a mně je ze všeho na nic.
Chci se zamilovat ale nechci se zamilovat. Zjistil jsem, že téměř k ničemu nic necítím, že je ve mně duto a prázdno. A jediný člověk, ke kterému pořád něco cítím, je můj bývalý.
Mám chuť se opít nebo něco. Pořád nevím, co budu dělat, až mi vypadají vlasy. Neumím závislost a vlastně nic z behaviorální farmakologie.
Neumím vůbec nic.
Bla bla bla. A lituju se. Protože nic nedovedu jiného než se litovat. Aspoň v tomhle stavu.
BlaBlaBlaBlaBla.
Sebelitující se trapný grey. Self degrading taky.
A tak dál.
Po vánocích si někam zajdu pro antidepresiva nebo pro extázi a bude mi fajn. Nebo ne? Nebo ne.
Nejdou mi formulovat slova.
Teda věty.
Whatever.
A tenhle blog by už taky měl skončit. Páč je to jenom snůška sebelítostivých sraček. Ták.
Ták.