Cože? Co už. Nálada na nostalgii. Na sny o minulosti a o tam, jaká nebyla. Jaká mohla nebýt a jaká nemohla být. Tonu v post-rocku. Hudba pro zapomenutou budoucnost. Jistá forma úzkostlivé lhostejnosti, co se týče lilků. Ohledně Střepů jen nostalgický sentiment. A pak je tu kapitola sama pro sebe. Můj bývalý.
Mám chuť se zabalit do deky jako do kokonu a doufat, že se ráno vylíhnu do jiného světa jako někdo úplně jiný. Jako někdo, kdo žádnou minulost nemá. Nezanechá nakonec v člověku víc prázdnoty minulost než její absence? Všechny ty věci, o kterých víme, že kdysi byly, ale teď už rozhodně ani náhodou nejsou?
Nedávno jsem si vzpomenul na Letní Bouři. Možná, že to je ve mně teď nejtesknější - neschopnost už tyhle věci sdílet. Snad proto, že byly a jsou tak nedospělé, nebo že jsou moc patetické. Smysl má jen křičet je do půlnoci, rozžhavený z nepříčetné horečky, která mě během spánku stihla postihnout a zase opustit. Má smysl tmavomodrá noc a chladně šedý vzduch, věci, které znám tak důvěrně a tak dlouho a které z minulosti ještě nezmizely.
Že místa v Praze pořád jsou ta místa, kde jsem se tehdy v noci procházel sám, ne ta místa, kde jsem byl tehdy s tím a jindy s oním. Že i přes relativní promiskuitu si zachovávám v duši něco čistého, něco čestného. Že milovat mnoho nemusí znamenat nemilovat upřímně.
Ten neskutečně zavinutý koncentrovaný půlrok od března až někdy do září se najednou rozvíjí. Nebo spíš vyprazdňuje. Bylo to prostě období relativního chaosu, relativní prázdnoty, která se, protože se bála sama sebe, vyplnila úzkostí z imaginární zamilovanosti.
(Pořád mám rád ta samá slova.)
Na post-rocku miluju tu gradaci naléhavosti.
Občas mám pocit, že jsem se od Letní Bouře vůbec nezměnil. Źe jsem pořád stejný. Ale možná je to prostě iluze kontinuity. Neexistuje žádný zásadní kontrast, přelom, kdy bych začal být jiný. Jestli jsem změnil nějaké postoje, tak k tomu vedla dlouhodobá proměna vnitřních zásad. Ale jako kdyby něco, řekněme samotná hybná příčina uvnitř mé bytosti, byla nezměněná. Samotný princip, podle kterého se měním.
Mám chuť se položit na deštěm zmáčený chodník, na postříbřenou šeď, a vzpomínat na tyhle své melancholie, které už skoro vůbec nedostávají slovo. Na pocity smutku bez příčiny. A na tu volnost (volnost letních nocí - jít ven, poslouchat post-rock, poslouchat noc, chodit do nekonečna a možná se trochu bát černé sanitky nebo jiných absurdit; nadchávat se a ochladat, dýchat letní vzduch, který je chladnější než ve dne, ale pořád ne skutečně chladný; sublimovat, těkat, vdechovat vlastní vůni a vůni letní noční Prahy, procházet místa, na kterých už jsem byl a vzpomínat, jak jsem tam byl i jindy sám; odpoutat se od lidí a občas si zarecitovat Adama a Evu, občas si vzpomenout na Sio, jako kdyby zrovna ona patřila k těmhle půlnočním náladám nejvíc. Milovat léto a letní noc, aspoň na chvíli, než se zase vrátím mezi důvěrně známé bleděmodré čtyři stěny, ulehnu do patrové postele a nechám se pohltit spánkem a pár hodin potom všedností). Volnost, která nemá jméno.
Je zvláštní myslet znovu na sebe. Přemýšlet o tom, jak se rozvíjet. V čem se rozvíjet.
Je zvláštní necítit se na umření.
Dokud člověk myslí včerejškem, asi se nedočká zítřka. Vypisuješ se hezky. Opravdu. Vždycky je možnost myslet na to, v čem být lepší a v čem se rozvíjet.
Super článek