Dnes je to sedm dní od té doby, co jsem mohl s jistotou říct, že mi píská v uchu. Jenom sedm dní. Říká se tomu tinnitus a zatím se dá považovat za akutní. To znamená, že ho něco způsobilo a možná se podaří ho vyléčit. Po půl roce se považuje za chronický a jeidné, co člověku zbyde, je smířit se s ním.
Hlasitý koncert Mono se mi vymstil v pátek. To jsem ale ještě netušil, že se z obyčejných zalehlých uší vyklube v neděli pískání v pravém uchu doprovázené pravidelnými návštěvami na ORL. Léčím se od středy, kdy jsem byl na audiovyšetření. Tam mi do uší pouštěli různé zvuky a já měl poznat, kdy je slyším. Potom se snažili najít zvuk o stejné frekvenci, jako má to mé pískání, a zjistit, o jaké intenzitě to asi slyším. Sluch mám prý nepoškozený, ale tinnitus mám. Předepsali mi injekce kortikoidů a ještě prášky, které zvyšují prokrvení ucha. Od té doby mi v uchu navíc ještě šumí - snad tím prokrvením.
Můžu být rád, že mi píská v uchu potichu. I tak je to doprovázené příšerným děsem. Poslední noc jsem se několikrát probudil se strachem, že mi v uchu furt píská a že už to nikdy nepřestane. Přes den několikrát ucpávám uši, abych zjistil, jestli náhodou nepřestalo pískání. Naštěstí (nebo naneštěstí) ho neslyším, když jsem venku, kde ho přehlušuje okolní hluk. Neslyším ho dokonce ani v té testovací komoře na ORL, zato ho velmi dobře slyším když večer ležím v posteli. Nemám problém usnout, za což jsem nesmírně vděčný.
Nejhorší je na tom ale - alespoň pro mě a teď - ten strach. Že každý další den, kdy to ještě pořád nepřešlo, znamená, že už to nepřejde nikdy. Neustálá snaha se přesvědčit, že to může ještě být dobré. I přes skeptické poznámky pana primáře, že sluch je vážná věc. Právě ty se mi pak ale vybaví v hlavě, když zase začnu pochybovat, zpravidla pár vteřin po různých sebeujišťujících frázích o tom, jak se to určitě snižuje. Fakt je, že nevím, jestli se to snižuje, nebo jestli bych si to prostě jen tak moc přál, že tomu začínám věřit.
Je mi občas nepříjemné poslouchat hudbu, protože se bojím, že se to tím zhorší. Od úterý nepoužívám sluchátka a místo nich občas nosím ucpávky. Zítra mě čeká kontrola. Mám za sebou prvních pět injekcí a děsí mě představa, že ráno přijdu s tím, že nic nepřestalo. Že budu dalších pět dní oteklý po kortikoidech, bez nálady a unavený a kdo ví, co bude potom. Že potom zjistím, že to všechno stejně bylo k ničemu? Absurdní je ten pocit, že tomu sám nevěřím. Že by něco mohlo být už napořád. Totiž že bych vážně dalších šedesát let slyšel pískání v uchu. A přitom se toho zároveň bojím a vím, že ta pravděpodobnost existuje a není malá.
Člověk si řekne pískání v uších, a přitom jsou lidé, co kvůli tomu spáchali sebevraždu. Řekne si, pískání v uších, ale pak se kvůli tomu v noci vzbudí, i když si desetkrát zopakoval, že to přece nic není. A ono možná vážně není, ne v té tiché podobě, v jaké to mám, v podobě, která mi nebrání usínat. Ale stejně se příšerně děsím zítřejšího rána, protože existuje až moc velká pravděpodobnost, že budu muset na kontrole přiznat, že nic nepřešlo a možná se tak připravit na to, že mi někdo oznámí, že už to nepřejde nikdy.
Je to jenom sedm dní.
(A to mě v úterý čeká Placebo. LOL)
Pěkné :) aj blog.
Spřátelíš?