Házím sebou ze sraček do sraček. Dělám věci, které bych dělat neměl - vím, že bych je dělat neměl, vím to úplně jistě. Ale nemůžu si pomoct. Nebo bych možná mohl. Mohl bych. Dalo by se dělat tisíc věcí, mohl bych několika způsoby navyknout svou mysl dělat něco míň destruktivního - nebo alespoň něco míň očividně destruktivního.
Asi jsem si řek', že ne, asi jsem se rozhodl si prostě dál ničit život nebo nevím.
Žeru sushi a žral bych sushi, dokud bych neprask. Tinnitus přetrvává a ke svému překvapení mi zbývá poslední prášek. Shit. Shit.
Ale co, žejo. Nakonec si zvyknu a bude to. Nakonec si zvyknu na všechno, protože, jak jsme si minule odkývali s psycholožkou, život není ani tak o otm, v jaké situaci jsme, ale jak se k ní postavíme. Fakt je ten, že dva dny absolutně úžasného života mi to přišlo snadné jako facka, a pak jsem zjistil, že se nezměnilo vůbec nic, protože už zase nejsem tak úžasně šťastný.
A tak si říkám - co když život má být jako ty dva dny? Co když je normální cítit se tak lehce a volně? Co když mám depresi a ani to nevím, protože jsem si prostě zvyknul na to, že život je pustý a nenaplňující, i když se ve spoustě chvil směju a na spoustu věcí rád vzpomínám?
Několikrát jsem uronil slzu nebo dvě kvůli bývalému přítelovi. Už nepíšu (ex) v závorce, když se o něm zmiňuju. Protože už vím, že by ten vztah nedovedl naplnit to, co bych chtěl. Hlavně už vím, že nevím, co bych chtěl - a takové chtění se naplňuje těžko.
Poslouchám ty tehdejší post-rockové věci. V mém životě je něco správně. Ale těžko říct, co to je. Rozhodně ne to, že si po nocích (i když jsou to výjimečné noci) nalévám do hrníčku tullamorku a tvářím se jako by nic. Rozhodně ne to, že chci být opilý. Rozhodně ne to, že si nedávám dost pozor na lilka.
A pak můžu zavřít oči a lítat. Protože whiskey. Protože volnost. Protože nevím co. Gingko ginkgo biloba. Protože na světě jsou hezký věci a někdy je potřeba se zaměřit na ně. Což můj sebedestruktivní mozek nerad dělá. Jsem typický depressive kid, bez nápadu, bez originality. Směju se nihilistickým vtipům, sleduju stránky dalších suicidal teens o tom, jak se smějí tak hrozně cynicky, tak hrozně předvídatelně, vtipům o tom, jak chceme všichni umřít.
A pak mi matka povídá o tom, že kdyby mě kdysi otec v noci nepřevzal do péče, tak by mě uklepala k smrti, protože už nemohla vydržet, jak chci pořád kojit. První dvě věci, které mě napadly, byly, že by se v tom určitě dalo najít nějaké trauma z dětství, které mě doteď straší v nějaké bizarní variaci, a že kdyby mě uklepala, bylo by mi skvěle - resp. by mi nebylo nijak.
(Teď jsem v té extatické fázi opilosti. V té lehké.)
Mám úzký oči a vidím svět našikmo. Nelovím čarodějnice ani divou zvěř. Lovím svoje ubohý lásky nelásky, lidi, které jsem nikdy skutečně nemiloval, ale po kterých tak destruktivně toužím kdykoliv mám tu možnost. A nikdy si to nedovedu upřít.
Představa toho, jak si hraju se Střepem je tak lákavá, že jde sebeúcta stranou. matná vzpomínka na jeho modrou vůni (modrou, protože mi po něm vonělo modré tričko), na jeho orlí nos a zvláštní pohled. Na pusu, po které mě poslal pryč. Na všechno, co v tu chvíli mohlo být a nebylo - a já toho od té doby vždycky litoval, místo abych litoval toho mála, co se stalo, protože to bylo prostě špatně.
Občas si přeu být úplně mrtvej. někde uvnitř. Být prázdná schránka. Ne prázdná pocitově. Být prostě jen jakýsi stín. Odraz. Forma. Necítit. A někdy ne.
A čas běží pomaleji. Pomaleji. Nebo možná vbec neexistuje. Čas, ta pozoruhodná entita, kterou popisujeme pomocí něčeho, co ho jen dělí na intervaly. Něco, co nedovedla popsat filosofie a věda to popisuje jen podle jevů, které se v čase odehrávají. Něco, čemu se nedokážeme vyhnout, z čeho se nedokážeme vymanit, ale co nedokážeme ani pochopit. Něco, nad čím je Bůh, ať už na něj věříme nebo ne. A nebo není, protože to už vůbec nezáleží na nás.
Chce se mi brečet. Ne smutkem. Prostě z nějaké potřeby plakat. A šedesátiprocentní čokoláda je nejdokonalejší. Ta rovnováha sladkosti a hořkosti je tak boží.
A když zavřu oči, můžu plout přes celej svět daleko a být volný. Tak volný jako ty dva dny v životě. Ty jediný dva dny, kdy jsem se cítil jinak než normálně. Kdy radost nebyla jen bezprostřední, ale prostupující.
Svět se točí rychle. Ale co je rychlost?
A to málo, co ve světě je (ale co je málo?) se míchá v jednu velkou čmouhu, v jeden dojem, v jeden okamžik, který trvá nějakou dobu. A pak všechno zmizí do minulosti a já na to jednou budu vzpomínat. Jednou si budu říkat - ten večer, tenhle večer. I když ty opilé večery už zdaleka nejsou tak vzácné.
Chudba zní jako kytka.
A staroba jako ošklivější kytka.
A opilost jako něco tak podivného. Tak krásného, ale s nebezpečím závislosti. Něco mystického (protože svět z jiného úhlu pohledu vypadá jinak. Odhaluje jiná tajemství a zakrývá některé samozřejmosti). Něco povzneseného, po čem mě ale bude bolet hlava.
A pak se ponořím ještě hlouběji do zvláštní vlhkosti, která mě obklopuje, to zvláštní tekutosti pocitů. A usnu. Usnu a budu spát na věky. Věky, které trvají pár hodin - a nikdy ne dost.
A pak....
Kdo ví.
Pak budu recitovat Adama a Evu v tom starém světě, který ještě nezmizel
V tom starém světě, co existuje, jen se schová do ústranní když je člověk otrávený ethanolem. který se v játrech alkoholdehydrogenázou přeměňuje na acetaldehyd.
A pak.
Jedna z nejpovedenějšíc písniček celých osmdesátek a celé Madoniny kariéry. Něco, v čem je nádech volnosti a svobody, otevřenosti. Něco, při čem se mi - alespoň teď, v pomalu končícím opojení alkoholem, chce vzlétnout.
...pak se probudíš (a budeš střízlivý)...