Sedím s rodinou v obýváku na chalupě a venku příšerně prší. Tak moc, že člověk nevidí skoro ani na krok. Je noc, nebo podvečer, každopádně je tma. Za okny stojí dlouhovlasý chlap v kšiltovce a mává reflektorem, abychom ho zahlédli. Děda (který je už po smrti) jde do vedlejšího pokoje k oknu oslovit chlapa v kšiltovce. Je udivující, že je přes takový déšt vůbec něco slyšet, ale děda se vrací do obýváku a povídá, že ten chlap chce mluvit se mnou. Vím, že myslel mě, protože mě jmenoval příjmením a mohl myslet i mého otce. Chvíli váhám, ale pak mi přijde, jako by se stejná situace opakovala už několikrát. Vždycky jsem nechal jít otce - a ten už se nikdy nevrátil. Chci jít já, ale otec jde se mnou. Jdeme do vedlejšího pokoje, kam ten podivný chlap najednou vlézá oknem. Ptáme se, koho z nás chce. Chlap sahá na mě a najednou jsem mrtvý.
Probudil jsem se hrůzou, i když jsem se ještě snažil spát a uklidnit se tím, že jsem koukal na svou rodinu. Možná by mě mělo děsit, že po smrti něco je. Místo toho mě ale děsila samotná smrt. I když byla bezbolestná. Po probuzení jsem se uklidňoval tím, že bych teoreticky mohl projít spánkovou paralýzou, což by bylo nespočetněkrát horší a děsivější. Představa, že ten chlap ze snu na mě civí přímo z okraje mé postele...
Fakt je, že od začátku jako bych věděl, co je zač. Nebyla to ta čistá představa smrti jako tajemné postavy, která vás odvede. V tom chlapovi bylo něco dřevorubeckého. Něco násilného. Od prvního pohledu bylo zřejmé, že je zlý. O to víc je překvapivá ta bezbolestná forma smrti. Jako by skutečnou bolestí byla právě ta hrůza, kterou vzbuzuje její nositel.
Připomínám si dvě věci. Tvrzení, že každá úzkost je úzkostí ze smrti, a základní znalost práce se symboly, totiž že smrt znamená změnu. Po strachu ze smrti v sobě pátrám vždycky marně. Jako by se k samotné představě smrti (když si odmyslím všechnu bolest při umírání) nepojila žádná hrůza. Možná malý záchvěv strachu z neznámého, z toho, že po smrti nemusí být konec, že to může být ještě horší. Ale nebytí děsivé není. Otázka je, zda bych si takový strach ze smrti otevřeně přiznal, když mi musí být prezentovaný ve snech. Že se bojím změny by sedělo. Od rozchodu neustále nastiňuji, jaké změny udělám ve svém životě - a skutečně jsem s nějakými začal. Ale s jakými? Že jsem ze svého života odstranil několik lidí, jen abych je skoro všechny znovu vzal zpět, jako by se nic nestalo? Že jsem začal číst učebnici neurověd, kterou nejspíš nikdy nedočtu? Že jsem si vysnil, jak se naučím chemii a fyziku, případně programování nebo němčinu? Možná, že nechci nic měnit. Otázka je, s čím jsem vlastně nespokojený. Co mi vlastně vadí?
Ty čtyři dny štěstí byly tak snadné, že se dá těžko věřit tomu, že pro štěstí musí člověk něco dělat. Přišly najednou (a byly provázené zmizením šumu v uších) a pak najednou zmizely (a šum se vrátil). Pocit svobody, který byl předtím tak silný, zase zmizel.
Sny o smrti mívám v době, kdy se něco mění. V době, kdy se víc obracím k sobě, víc koukám do sebe. Problém je, že bych chtěl umět všechno, znát všechno. Chtěl bych číst Murakamiho i Junga, umět chemii, biologii i fyziku, chtěl bych rozumět filosofii. Taky bych chtěl mít hezkou postavu a zlepšit si kondici a imunitu a naučit se líp na housle. Problém je, že bych toho chtěl víc, než kolik můžu reálně stihnout. Co z toho si vybrat?
(Nečekám motivační rady a ani si je nepřeji).
Fakt je, že se po dlouhé době možná potřebuji obrátit k něčemu jinému než k logice. Možná k symbolice, možná k intuici, možná ke kartám, možná k terapii. Především ale k sobě. Nemůžu nijak racionálně exaktně vydedukovat, proč se cítím jak se cítím a které změny budou mít jaké následky. Nemůžu ze sebe vypreparovat svá přání a podrobit je přesnému měření. Už vůbec ne v mysli, která k sobě nedovede být upřímná (to je povaha lidské mysli, nejen té mojí). Nestačí se pozorovat, musím se vyjadřovat. A nestačí mluvit, musím mluvit s něčím ve mně, co mluví jinak než já. (Znovu vkládám naděje v Jungiánství?).
Problém je, že tolika věcem už nevěřím... Nevěřím v lásku, která otřese celým světem, ale jen v hormony, nevěřím v léčení vírou ale jen v psycho-neuro-endokrino-imunologický komplex a placebo efekt. Nevěřím většině lidí a nevěřím ani sám sobě.
Nakonec třeba něco vymyslím. Přinejmenším se chci intelektuálně stimulovat, protože je mi to příjemné. Postavím se tím smrti? Nebo ji tím přijmu? Vztáhne na mě ten chlap znovu ruku - nebo mu ji tentokrát budu podávat já sám? Nebo to prostě znamenalo něco úplně jiného? (Nebo to neznamenalo vůbec nic. Jen jeden z děsivých snů.)
Můj drahý příteli, mohu tě ubezpečit, že po smrti už nic vnímat nebudeš. Ačkoliv bych ti přál přivítání svatého Petra u rajské brány. :)