Listopad 2016

Jak se láme srdce

27. listopadu 2016 v 23:29 | Grey.t |  Zážitky a události
Do nedávna jsem netušil, co to znamená, mít zlomené srdce. Možná to netuším ani teď. Každopádně jsem ten, kdo někomu srdce zlomil. Není na tom nic romantického, nic velkolepého, nic, o co by kdokoliv mohl stát. Ale možná je to prostě tím, že jsem ho zlomil někomu, koho miluju.
Možná že jedna z nejstrašnějších věcí, jaké se v tomto ohledu (myslím city, vztahy) mohou stát, je, když zjistíte, že nedovedete být šťastní s někým, koho skutečně milujete. S někým, kdo vás miluje ještě víc a rozhodně víc, než si zasloužíte. Nedovedu k tomu říct víc.
Je to jako útlum, prázdnota na místě, kde by něco mohlo být. Na místě, které je vyprázdněné vaší vůlí. Teď, když spolu už nejsme, mi dochází, jak moc miluju. Ale neztrácí se tím všechny ty věci, které mi bránily být šťastný. Že nedovedeme čekat tři hodiny na koncert a bavit se u toho, protože si nemáme co říct. Že nemá žádné zájmy, nic, o čem by mohl mluvit nebo co by mohl dělat, když není se mnou. Že pořád jen hulí. A hulí. A hulí.
A od té doby, co vedle mě po dvou měsících spal, cítím bolest. Ztrátu. Že tohle už nikdy nezažiju. Protože když chci obejmout, chci obejmout od něj, když chci vedle někoho usínat, chci, aby to byl on. To, co jsem udělal, bude možná jedna z největších chyb mého života. Děsím se toho pořád dokola.
Mohl jsem udělat víc? Možná jsem nechtěl. Možná jsem dost nemiloval. A ostatně nemůžu ani zapomenout, že jsem se k němu nikdy nechoval s takovým respektem, jaký si zasloužil. Fakt je, že si ani nedovedu představit, jak by podle mě měl vypadat vztah, který by mi vyhovoval.
Nevím vlastně nic. Pořád koukám na propast, kterou jsem vytvořil, a taky na ránu, kterou jsi mi včera zasadil. Na to, že kdykoliv má s někým k něčemu dojít, vybavím se ti já a nemůžeš. Že pořád chceš mě. Netušil jsem, co na to říct. Netuším ani teď. A nebudu vědět nikdy. Vím jen, že jsem zlomil srdce člověku, na kterém mi záleželo možná nejvíc.
(Co když prostě nedovedu být šťastný a on na tom neměl žádnou zásluhu?)

O dřevorubecké smrti

22. listopadu 2016 v 0:07 | Grey.t |  Zážitky a události
Sedím s rodinou v obýváku na chalupě a venku příšerně prší. Tak moc, že člověk nevidí skoro ani na krok. Je noc, nebo podvečer, každopádně je tma. Za okny stojí dlouhovlasý chlap v kšiltovce a mává reflektorem, abychom ho zahlédli. Děda (který je už po smrti) jde do vedlejšího pokoje k oknu oslovit chlapa v kšiltovce. Je udivující, že je přes takový déšt vůbec něco slyšet, ale děda se vrací do obýváku a povídá, že ten chlap chce mluvit se mnou. Vím, že myslel mě, protože mě jmenoval příjmením a mohl myslet i mého otce. Chvíli váhám, ale pak mi přijde, jako by se stejná situace opakovala už několikrát. Vždycky jsem nechal jít otce - a ten už se nikdy nevrátil. Chci jít já, ale otec jde se mnou. Jdeme do vedlejšího pokoje, kam ten podivný chlap najednou vlézá oknem. Ptáme se, koho z nás chce. Chlap sahá na mě a najednou jsem mrtvý.
Probudil jsem se hrůzou, i když jsem se ještě snažil spát a uklidnit se tím, že jsem koukal na svou rodinu. Možná by mě mělo děsit, že po smrti něco je. Místo toho mě ale děsila samotná smrt. I když byla bezbolestná. Po probuzení jsem se uklidňoval tím, že bych teoreticky mohl projít spánkovou paralýzou, což by bylo nespočetněkrát horší a děsivější. Představa, že ten chlap ze snu na mě civí přímo z okraje mé postele...
Fakt je, že od začátku jako bych věděl, co je zač. Nebyla to ta čistá představa smrti jako tajemné postavy, která vás odvede. V tom chlapovi bylo něco dřevorubeckého. Něco násilného. Od prvního pohledu bylo zřejmé, že je zlý. O to víc je překvapivá ta bezbolestná forma smrti. Jako by skutečnou bolestí byla právě ta hrůza, kterou vzbuzuje její nositel.
Připomínám si dvě věci. Tvrzení, že každá úzkost je úzkostí ze smrti, a základní znalost práce se symboli, totiž že smrt znamená změnu. Po strachu ze smrti v sobě pátrám vždycky marně. Jako by se k samotné představě smrti (když si odmyslím všechnu bolest při umírání) nepojila žádná hrůza. Možná malý záchvěv strachu z neznámého, z toho, že po smrti nemusí být konec, že to může být ještě horší. Ale nebytí děsivé není. Otázka je, zda bych si takový strach ze smrti otevřeně přiznal, když mi musí být prezentovaný ve snech. Že se bojím změny by sedělo. Od rozchodu neustále nastiňuji, jaké změny udělám ve svém životě - a skutečně jsem s nějakými začal. Ale s jakými? Že jsem ze svého života odstranil několik lidí, jen abych je skoro všechny znovu vzal zpět, jako by se nic nestalo? Že jsem začal číst učebnici neurověd, kterou nejspíš nikdy nedočtu? Že jsem si vysnil, jak se naučím chemii a fyziku, případně programování nebo němčinu? Možná, že nechci nic měnit. Otázka je, s čím jsem vlastně nespokojený. Co mi vlastně vadí?
Ty čtyři dny štěstí byly tak snadné, že se dá těžko věřit tomu, že pro štěstí musí člověk něco dělat. Přišly najednou (a byly provázené zmizením šumu v uších) a pak najednou zmizely (a šum se vrátil). Pocit svobody, který byl předtím tak silný, zase zmizel.
Sny o smrti mívám v době, kdy se něco mění. V době, kdy se víc obracím k sobě, víc koukám do sebe. Problém je, že bych chtěl umět všechno, znát všechno. Chtěl bych číst Murakamiho i Junga, umět chemii, biologii i fyziku, chtěl bych rozumět filosofii. Taky bych chtěl mít hezkou postavu a zlepšit si kondici a imunitu a naučit se líp na housle. Problém je, že bych toho chtěl víc, než kolik můžu reálně stihnout. Co z toho si vybrat?
(Nečekám motivační rady a ani si je nepřeji).
Fakt je, že se po dlouhé době možná potřebuji obrátit k něčemu jinému než k logice. Možná k symbolice, možná k intuici, možná ke kartám, možná k terapii. Především ale k sobě. Nemůžu nijak racionálně exaktně vydedukovat, proč se cítím jak se cítím a které změny budou mít jaké následky. Nemůžu ze sebe vypreparovat svá přání a podrobit je přesnému měření. Už vůbec ne v mysli, která k sobě nedovede být upřímná (to je povaha lidské mysli, nejen té mojí). Nestačí se pozorovat, musím se vyjadřovat. A nestačí mluvit, musím mluvit s něčím ve mně, co mluví jinak než já. (Znovu vkládám naděje v Jungiánství?).
Problém je, že tolika věcem už nevěřím... Nevěřím v lásku, která otřese celým světem, ale jen v hormony, nevěřím v léčení vírou ale jen v psycho-neuro-endokrino-imunologický komplex a placebo efekt. Nevěřím většině lidí a nevěřím ani sám sobě.
Nakonec třeba něco vymyslím. Přinejmenším se chci intelektuálně stimulovat, protože je mi to příjemné. Postavím se tím smrti? Nebo ji tím přijmu? Vztáhne na mě ten chlap znovu ruku - nebo mu ji tentokrát budu podávat já sám? Nebo to prostě znamenalo něco úplně jiného? (Nebo to neznamenalo vůbec nic. Jen jeden z děsivých snů.)

Pak

18. listopadu 2016 v 2:24 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Házím sebou ze sraček do sraček. Dělám věci, které bych dělat neměl - vím, že bych je dělat neměl, vím to úplně jistě. Ale nemůžu si pomoct. Nebo bych možná mohl. Mohl bych. Dalo by se dělat tisíc věcí, mohl bych několika způsoby navyknout svou mysl dělat něco míň destruktivního - nebo alespoň něco míň očividně destruktivního.
Asi jsem si řek', že ne, asi jsem se rozhodl si prostě dál ničit život nebo nevím.
Žeru sushi a žral bych sushi, dokud bych neprask. Tinnitus přetrvává a ke svému překvapení mi zbývá poslední prášek. Shit. Shit.
Ale co, žejo. Nakonec si zvyknu a bude to. Nakonec si zvyknu na všechno, protože, jak jsme si minule odkývali s psycholožkou, život není ani tak o otm, v jaké situaci jsme, ale jak se k ní postavíme. Fakt je ten, že dva dny absolutně úžasného života mi to přišlo snadné jako facka, a pak jsem zjistil, že se nezměnilo vůbec nic, protože už zase nejsem tak úžasně šťastný.
A tak si říkám - co když život má být jako ty dva dny? Co když je normální cítit se tak lehce a volně? Co když mám depresi a ani to nevím, protože jsem si prostě zvyknul na to, že život je pustý a nenaplňující, i když se ve spoustě chvil směju a na spoustu věcí rád vzpomínám?
Několikrát jsem uronil slzu nebo dvě kvůli bývalému přítelovi. Už nepíšu (ex) v závorce, když se o něm zmiňuju. Protože už vím, že by ten vztah nedovedl naplnit to, co bych chtěl. Hlavně už vím, že nevím, co bych chtěl - a takové chtění se naplňuje těžko.
Poslouchám ty tehdejší post-rockové věci. V mém životě je něco správně. Ale těžko říct, co to je. Rozhodně ne to, že si po nocích (i když jsou to výjimečné noci) nalévám do hrníčku tullamorku a tvářím se jako by nic. Rozhodně ne to, že chci být opilý. Rozhodně ne to, že si nedávám dost pozor na lilka.
A pak můžu zavřít oči a lítat. Protože whiskey. Protože volnost. Protože nevím co. Gingko ginkgo biloba. Protože na světě jsou hezký věci a někdy je potřeba se zaměřit na ně. Což můj sebedestruktivní mozek nerad dělá. Jsem typický depressive kid, bez nápadu, bez originality. Směju se nihilistickým vtipům, sleduju stránky dalších suicidal teens o tom, jak se smějí tak hrozně cynicky, tak hrozně předvídatelně, vtipům o tom, jak chceme všichni umřít.
A pak mi matka povídá o tom, že kdyby mě kdysi otec v noci nepřevzal do péče, tak by mě uklepala k smrti, protože už nemohla vydržet, jak chci pořád kojit. První dvě věci, které mě napadly, byly, že by se v tom určitě dalo najít nějaké trauma z dětství, které mě doteď straší v nějaké bizarní variaci, a že kdyby mě uklepala, bylo by mi skvěle - resp. by mi nebylo nijak.
(Teď jsem v té extatické fázi opilosti. V té lehké.)
Mám úzký oči a vidím svět našikmo. Nelovím čarodějnice ani divou zvěř. Lovím svoje ubohý lásky nelásky, lidi, které jsem nikdy skutečně nemiloval, ale po kterých tak destruktivně toužím kdykoliv mám tu možnost. A nikdy si to nedovedu upřít.
Představa toho, jak si hraju se Střepem je tak lákavá, že jde sebeúcta stranou. matná vzpomínka na jeho modrou vůni (modrou, protože mi po něm vonělo modré tričko), na jeho orlí nos a zvláštní pohled. Na pusu, po které mě poslal pryč. Na všechno, co v tu chvíli mohlo být a nebylo - a já toho od té doby vždycky litoval, místo abych litoval toho mála, co se stalo, protože to bylo prostě špatně.
Občas si přeu být úplně mrtvej. někde uvnitř. Být prázdná schránka. Ne prázdná pocitově. Být prostě jen jakýsi stín. Odraz. Forma. Necítit. A někdy ne.
A čas běží pomaleji. Pomaleji. Nebo možná vbec neexistuje. Čas, ta pozoruhodná entita, kterou popisujeme pomocí něčeho, co ho jen dělí na intervaly. Něco, co nedovedla popsat filosofie a věda to popisuje jen podle jevů, které se v čase odehrávají. Něco, čemu se nedokážeme vyhnout, z čeho se nedokážeme vymanit, ale co nedokážeme ani pochopit. Něco, nad čím je Bůh, ať už na něj věříme nebo ne. A nebo není, protože to už vůbec nezáleží na nás.
Chce se mi brečet. Ne smutkem. Prostě z nějaké potřeby plakat. A šedesátiprocentní čokoláda je nejdokonalejší. Ta rovnováha sladkosti a hořkosti je tak boží.
A když zavřu oči, můžu plout přes celej svět daleko a být volný. Tak volný jako ty dva dny v životě. Ty jediný dva dny, kdy jsem se cítil jinak než normálně. Kdy radost nebyla jen bezprostřední, ale prostupující.
Svět se točí rychle. Ale co je rychlost?
A to málo, co ve světě je (ale co je málo?) se míchá v jednu velkou čmouhu, v jeden dojem, v jeden okamžik, který trvá nějakou dobu. A pak všechno zmizí do minulosti a já na to jednou budu vzpomínat. Jednou si budu říkat - ten večer, tenhle večer. I když ty opilé večery už zdaleka nejsou tak vzácné.
Chudba zní jako kytka.
A staroba jako ošklivější kytka.
A opilost jako něco tak podivného. Tak krásného, ale s nebezpečím závislosti. Něco mystického (protože svět z jiného úhlu pohledu vypadá jinak. Odhaluje jiná tajemství a zakrývá některé samozřejmosti). Něco povzneseného, po čem mě ale bude bolet hlava.
A pak se ponořím ještě hlouběji do zvláštní vlhkosti, která mě obklopuje, to zvláštní tekutosti pocitů. A usnu. Usnu a budu spát na věky. Věky, které trvají pár hodin - a nikdy ne dost.
A pak....
Kdo ví.
Pak budu recitovat Adama a Evu v tom starém světě, který ještě nezmizel
V tom starém světě, co existuje, jen se schová do ústranní když je člověk otrávený ethanolem. který se v játrech alkoholdehydrogenázou přeměňuje na acetaldehyd.
A pak.

Jedna z nejpovedenějšíc písniček celých osmdesátek a celé Madoniny kariéry. Něco, v čem je nádech volnosti a svobody, otevřenosti. Něco, při čem se mi - alespoň teď, v pomalu končícím opojení alkoholem, chce vzlétnout.

Zapomenutá minulost

11. listopadu 2016 v 23:09 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Cože? Co už. Nálada na nostalgii. Na sny o minulosti a o tam, jaká nebyla. Jaká mohla nebýt a jaká nemohla být. Tonu v post-rocku. Hudba pro zapomenutou budoucnost. Jistá forma úzkostlivé lhostejnosti, co se týče lilků. Ohledně Střepů jen nostalgický sentiment. A pak je tu kapitola sama pro sebe. Můj bývalý.
Mám chuť se zabalit do deky jako do kokonu a doufat, že se ráno vylíhnu do jiného světa jako někdo úplně jiný. Jako někdo, kdo žádnou minulost nemá. Nezanechá nakonec v člověku víc prázdnoty minulost než její absence? Všechny ty věci, o kterých víme, že kdysi byly, ale teď už rozhodně ani náhodou nejsou?
Nedávno jsem si vzpomenul na Letní Bouři. Možná, že to je ve mně teď nejtesknější - neschopnost už tyhle věci sdílet. Snad proto, že byly a jsou tak nedospělé, nebo že jsou moc patetické. Smysl má jen křičet je do půlnoci, rozžhavený z nepříčetné horečky, která mě během spánku stihla postihnout a zase opustit. Má smysl tmavomodrá noc a chladně šedý vzduch, věci, které znám tak důvěrně a tak dlouho a které z minulosti ještě nezmizely.
Že místa v Praze pořád jsou ta místa, kde jsem se tehdy v noci procházel sám, ne ta místa, kde jsem byl tehdy s tím a jindy s oním. Že i přes relativní promiskuitu si zachovávám v duši něco čistého, něco čestného. Že milovat mnoho nemusí znamenat nemilovat upřímně.
Ten neskutečně zavinutý koncentrovaný půlrok od března až někdy do září se najednou rozvíjí. Nebo spíš vyprazdňuje. Bylo to prostě období relativního chaosu, relativní prázdnoty, která se, protože se bála sama sebe, vyplnila úzkostí z imaginární zamilovanosti.
(Pořád mám rád ta samá slova.)
Na post-rocku miluju tu gradaci naléhavosti.
Občas mám pocit, že jsem se od Letní Bouře vůbec nezměnil. Źe jsem pořád stejný. Ale možná je to prostě iluze kontinuity. Neexistuje žádný zásadní kontrast, přelom, kdy bych začal být jiný. Jestli jsem změnil nějaké postoje, tak k tomu vedla dlouhodobá proměna vnitřních zásad. Ale jako kdyby něco, řekněme samotná hybná příčina uvnitř mé bytosti, byla nezměněná. Samotný princip, podle kterého se měním.
Mám chuť se položit na deštěm zmáčený chodník, na postříbřenou šeď, a vzpomínat na tyhle své melancholie, které už skoro vůbec nedostávají slovo. Na pocity smutku bez příčiny. A na tu volnost (volnost letních nocí - jít ven, poslouchat post-rock, poslouchat noc, chodit do nekonečna a možná se trochu bát černé sanitky nebo jiných absurdit; nadchávat se a ochladat, dýchat letní vzduch, který je chladnější než ve dne, ale pořád ne skutečně chladný; sublimovat, těkat, vdechovat vlastní vůni a vůni letní noční Prahy, procházet místa, na kterých už jsem byl a vzpomínat, jak jsem tam byl i jindy sám; odpoutat se od lidí a občas si zarecitovat Adama a Evu, občas si vzpomenout na Sio, jako kdyby zrovna ona patřila k těmhle půlnočním náladám nejvíc. Milovat léto a letní noc, aspoň na chvíli, než se zase vrátím mezi důvěrně známé bleděmodré čtyři stěny, ulehnu do patrové postele a nechám se pohltit spánkem a pár hodin potom všedností). Volnost, která nemá jméno.
Je zvláštní myslet znovu na sebe. Přemýšlet o tom, jak se rozvíjet. V čem se rozvíjet.
Je zvláštní necítit se na umření.

Sedm dní s tinnitem

6. listopadu 2016 v 22:46 | Grey.t |  Zážitky a události
Dnes je to sedm dní od té doby, co jsem mohl s jistotou říct, že mi píská v uchu. Jenom sedm dní. Říká se tomu tinnitus a zatím se dá považovat za akutní. To znamená, že ho něco způsobilo a možná se podaří ho vyléčit. Po půl roce se považuje za chronický a jeidné, co člověku zbyde, je smířit se s ním.
Hlasitý koncert Mono se mi vymstil v pátek. To jsem ale ještě netušil, že se z obyčejných zalehlých uší vyklube v neděli pískání v pravém uchu doprovázené pravidelnými návštěvami na ORL. Léčím se od středy, kdy jsem byl na audiovyšetření. Tam mi do uší pouštěli různé zvuky a já měl poznat, kdy je slyším. Potom se snažili najít zvuk o stejné frekvenci, jako má to mé pískání, a zjistit, o jaké intenzitě to asi slyším. Sluch mám prý nepoškozený, ale tinnitus mám. Předepsali mi injekce kortikoidů a ještě prášky, které zvyšují prokrvení ucha. Od té doby mi v uchu navíc ještě šumí - snad tím prokrvením.
Můžu být rád, že mi píská v uchu potichu. I tak je to doprovázené příšerným děsem. Poslední noc jsem se několikrát probudil se strachem, že mi v uchu furt píská a že už to nikdy nepřestane. Přes den několikrát ucpávám uši, abych zjistil, jestli náhodou nepřestalo pískání. Naštěstí (nebo naneštěstí) ho neslyším, když jsem venku, kde ho přehlušuje okolní hluk. Neslyším ho dokonce ani v té testovací komoře na ORL, zato ho velmi dobře slyším když večer ležím v posteli. Nemám problém usnout, za což jsem nesmírně vděčný.
Nejhorší je na tom ale - alespoň pro mě a teď - ten strach. Že každý další den, kdy to ještě pořád nepřešlo, znamená, že už to nepřejde nikdy. Neustálá snaha se přesvědčit, že to může ještě být dobré. I přes skeptické poznámky pana primáře, že sluch je vážná věc. Právě ty se mi pak ale vybaví v hlavě, když zase začnu pochybovat, zpravidla pár vteřin po různých sebeujišťujících frázích o tom, jak se to určitě snižuje. Fakt je, že nevím, jestli se to snižuje, nebo jestli bych si to prostě jen tak moc přál, že tomu začínám věřit.
Je mi občas nepříjemné poslouchat hudbu, protože se bojím, že se to tím zhorší. Od úterý nepoužívám sluchátka a místo nich občas nosím ucpávky. Zítra mě čeká kontrola. Mám za sebou prvních pět injekcí a děsí mě představa, že ráno přijdu s tím, že nic nepřestalo. Že budu dalších pět dní oteklý po kortikoidech, bez nálady a unavený a kdo ví, co bude potom. Že potom zjistím, že to všechno stejně bylo k ničemu? Absurdní je ten pocit, že tomu sám nevěřím. Že by něco mohlo být už napořád. Totiž že bych vážně dalších šedesát let slyšel pískání v uchu. A přitom se toho zároveň bojím a vím, že ta pravděpodobnost existuje a není malá.
Člověk si řekne pískání v uších, a přitom jsou lidé, co kvůli tomu spáchali sebevraždu. Řekne si, pískání v uších, ale pak se kvůli tomu v noci vzbudí, i když si desetkrát zopakoval, že to přece nic není. A ono možná vážně není, ne v té tiché podobě, v jaké to mám, v podobě, která mi nebrání usínat. Ale stejně se příšerně děsím zítřejšího rána, protože existuje až moc velká pravděpodobnost, že budu muset na kontrole přiznat, že nic nepřešlo a možná se tak připravit na to, že mi někdo oznámí, že už to nepřejde nikdy.
Je to jenom sedm dní.
(A to mě v úterý čeká Placebo. LOL)