Zmizet. Schovat se ve tmě. Zamotat se do ní jako do zámotku, do kukly, do kokonu. A pak si ležet v hebké černotě, schovaný před světem - a svět schovaný přede mnou, abych se jím netrápil. Fascinující, jak člověku stovky věcí můžou připomínat jedinou osobu. Jak pestrá může být mozaika poskládaná z lidí, které vám něco za jeden den připomnělo. Jak k jedněm můžete cítit lásku, k jiným nenávist a k dalším lhostejnost. Z čehož právě to třetí je jediné důkazem toho, že je to všechno za vámi.
Ale pokud ji někdo pociťuje vůči vám, je to to nejhorší. Pokud někdo zapomene na vaše narozeniny, zapomene na váš svátek, protože vy čekáte.
Už nemám Střepa v přátelích a občas mám nutkání mu napsat, ale vím, že už nemůžu. Už je to pryč. Nejspíš si toho ani nevšimne. Já si samozřejmě všimnu, ale člověka, který mi ze všech mých známých bydlí nejblíž a přesto ho vídám míň než většinu ostatních, nepotřebuji.
Nejhorší na všem jsou rána. Ne snad kvůli vstávání, ale kvůli tomu, že se obnaží (mám v hlavě obraz obnažených kostí) ten nepříjemný pocit prázdnoty a vy vidíte, že každý den bude úplně stejný a pokud zrovna nějaký bude hezký, jako třeba neděle, stejně ta krása stihne během pár hodin zase zaniknout v jednobarevné všednosti. Je to jako mít kuličku z modelíny. Mícháte barvy a je to hezké, ale nakonec z toho je homogenní šedá koule a ať k tomu přidáte cokoliv, během chvilky žmoulání se to rozpustí v té šedi a nakonec ani není poznat, že se něco takového přidalo. Ví to jen váš rozum, vaše vzpomínky, ale ze stavu věcí už se to vyvodit nedá.
Tak i můj dnešní den začal žmouláním téhle homogenní reality, která se možná skládá z jednotlivých opakujících se rozličností, ale nakonec se sleje do téhle šedivosti a všednosti a nezbyde nic, co by za cokoliv stálo. Když jsem v neděli přikládal na oheň, cítil jsem se užitečný. A když jsem koukal do ohně, cítil jsem se tak nějak jednoduše dobře. A pak jsem přijel domů a ta vnitřní hřejivost a rozzářenost pominula, skoro jako by ten den ani nebyla. A přes noc se propadla do stejné propasti, do které mizí i všechno ostatní a jednou nebude už nic jiného, než jen ta propast.
A pak se tahle propastnost rozplynula v laborce, přestože jsem měl pocit, že to není možné.
Nepsal jsem dřív zajímavější věty?
A zjistil jsem, že romantické kecy mě unavují. Je jediný člověk, od kterého bych je dovedl poslouchat - snad ze zvyku? A trend stesku má stoupající tendenci.
ten večer, kdy jsem v čajovně plácal nesmysly o bohu?
Proboha, máš pravdu... Svět bude už vždycky stejně všední a prázdný a bezbarvý.