Na mysli mi ulpívá představa moře. Širého zvrásněného moře nasáklého šedou. Něčeho, co mi bude (jsem si tím stále jistější) podtrhnovat mou doživotní samotu. Ty chvíle, kdy si budu říkat, že jsem možná mohl s někým být, s někým žít, ale rozhodl jsem se raději koukat na to, jak splývají stříbrné čepičky a pak se zase rozplývají. A nebo taky ne.
Ale momentálně jsem omámený, stejně jako moje chuťové buňky, myšlenkou na život bez partnera. Na šedivě hořkou příchuť samoty, která mi už párkrát na jazyku utkvěla.
Uvědomění, že už zdaleka nejsem tím, čím jsem byl, rozhodně ne tím, čím jsem dřív chtěl být a že lidé, po kterých jsem toužil, nebyli ani trochu lidmi, po kterých bych toužit chtěl.
Všechny dny jsou zaříkáváním krásy a malichernosti, ješitnosti. Touhou být povšimnut, zároveň touhou být schovaný, skrytý a nepovšimnutý. Touhou nechtít pozornost, nechtít lidi a nechtít lásku. Zítra začíná semestr a s tím na mě doléhá stejná úzkost jako před rokem a před dvěma lety. Hlavně před dvěma lety. Vědomí, že končí všechno volno, všechna svoboda. Že už na nic nezbývá čas.
Po dlouhé době znovu cítím smutek jiného typu. Ne smutek kvůli někomu, ale smutek pro sebe. Pro svou osamělou budoucnost (kterou se tak esteticky kochám) a vůbec. Netuším, jak jsem dřív mohl vydržet být rok sám, jak mi mohla být samota tak blízká a tak samozřejmá. A po dlouhé době, ne-li poprvé v životě, jsem extrovertní. Mnohem šťastnější se cítím mezi lidmi než sám se sebou. Ale možná je to prostě tím, jaké myšlenky za mnou chodí, když jsem sám.
Přemýšlím, že bych začal chodit k terapeutce. Že bych si nějakou našel a začal znovu. Nějakou, která nedělá přes pojišťovnu, protože si v laborce aspoň něco málo vydělám. A řešil bych s ní problém se svým sebevědomím a tu neustále se opakující imaginární lásku. Od které mám teď snad na chviličku pokoj. Alespoň než si tahle má absurdní tendence vyhlédne další oběť, resp. objekt, protože oběť jsem vždy já.
Včera jsem prý zářil a nakonec si říkám, že bych si měl k sobě vybrat právě někoho, kvůli komu bych byl schopný také tak zářit, jako kvůli pistolnici. Jenže ta představa je tak naivní a nereální a láska je jenom hra s hormony a pak zvyk. Možná splynutí, sdílení životů, ale do velké míry pořád ještě zvyk. Nebo taky ne.
Poslední týden prázdnin jsem strávil sledováním Pána Prstenů a přemýšlením o lásce a o sobě. Proč z celé škály citů a pocitů zabírá zrovna láska v lidském životě tak bizarně velký prostor? Proč je nám příjemný sex? Protože už nejsme instinktivní?
Proč dovedl jeden člověk chytit celou mou sexualitu pod krkem a přivázat ji k sobě? A proč při sexu přemýšlím? Proč přemýšlím o tom, co dělám, o tom, co dělat chci, o tom, jestli to dělám dobře nebo o tom, co budu dělat potom? Proč si to neumím bezprostředně užít a poddat se oné pověstné živočišnosti?
Ale ono je to zas úplně jedno. Zítra končí svět, jako každý rok. A prázdniny, po kterých jsem tak moc toužil, prázdniny po státnicích, byly asi nejhorší prázdniny za x let. Nejpromrhanější.
To pro mě je pich jediná činnost, kdy díkybohu nepřemýšlím.