Když už si začnu myslet, že se Střepy naprosto vytratily a zbyla po nich jen vzpomínka, objeví se někde v těle, hluboko, nějaký drobný úlomek. Dnes v podobě absurdně dokonalého erotického snu, vyobrazení něčeho, co by se za jistých okolností klidně mohlo stát. Ale nestalo.
Přestože jsem spálil všechny mosty, mám nutkání mu znovu napsat. Ozvat se s ještě jednou zkusit štěstí, i když je to beznadějné. Samozřejmě, že to neudělám.... Nebo ano? (Znám se.)
Cítím se ovšem mnohem líp než včera i než předevčírem. Nejspíš líp než před rokem, nejspíš líp než den potom, co jsem ležel u něj v posteli a doufal, že zajde o trochu dál než zašel. Když už nic jiného, dal bych si znovu aspoň ten sen.
Nebo na to dočista zapomenout. Ale to se nestane. Protože se zdá, že tyhle střepy jsou podobně jako diamanty věčné.