Občas sním o tom, že se odstěhuju někam hodně daleko. V mé hlavě to vždycky dává smysl - utéct pryč, jako kdyby věci, které jsou ve mně hluboko zakořeněné, mohly zůstat tady a nejít se mnou. S místem je spojená spousta věcí. Vzpomínky na partnera například, kdykoliv naklepávám druhý polštář na své posteli. Na patnáctku, kdykoliv čtu o Odette de Crécy v hledání. Problém je, že v hlavě nosím pandořinu skříňku bez naděje na dně.
Od pátečních mono mám tinnitus a pořád doufám, že zmizí. Dnešek jsem proležel v posteli, protože jsem se cítil k ničemu. A nejradši bych tam ležel a spal do konce života, protože jsem zjistil, že kromě laborky v životě nedělám už nic produktivního. Vzpomínám na oheň v lese s Pistolnicí. A na ten výlet před rokem.
Někdy si přijdu jako někde hluboko v bezedné propasti, ze které mě nemůže nikdo vytáhnout. A já pořád natahuju ruku a doufám, že se někdo najde a pak zas nic.
Bla Bla Bla
Některé věci umím pojemnovat a jen o tom nechci mluvit. Jiné věci umím pojmenovat, ale nechci si to připustit. A další věci pojmenovat neumím a chtěl bych.
Umím pojmenovat Lilky a Střepy a jsou to věci, které ve svém životě nechci. Nechci je ani ve své hlavě. Neumím pojmenovat tu hlubokou věc někde tam vevnitř, která se dělá co chce, vylézá kdy chce, natahuje chapadla a občas mě dusí a zneužívá. Spekuluju o sebevědomí a sebelásce, ale neumím najít řešení, i když ho umím pojmenovat. Hra se jmény. A je pěkně na hovno.
Všechno je na hovno. A mně je smutno.
Smutno je pro citlivky, ty se musíš bavit.