Říjen 2016

Buffalo Grey

30. října 2016 v 21:14 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Občas sním o tom, že se odstěhuju někam hodně daleko. V mé hlavě to vždycky dává smysl - utéct pryč, jako kdyby věci, které jsou ve mně hluboko zakořeněné, mohly zůstat tady a nejít se mnou. S místem je spojená spousta věcí. Vzpomínky na partnera například, kdykoliv naklepávám druhý polštář na své posteli. Na patnáctku, kdykoliv čtu o Odette de Crécy v hledání. Problém je, že v hlavě nosím pandořinu skříňku bez naděje na dně.
Od pátečních mono mám tinnitus a pořád doufám, že zmizí. Dnešek jsem proležel v posteli, protože jsem se cítil k ničemu. A nejradši bych tam ležel a spal do konce života, protože jsem zjistil, že kromě laborky v životě nedělám už nic produktivního. Vzpomínám na oheň v lese s Pistolnicí. A na ten výlet před rokem.
Někdy si přijdu jako někde hluboko v bezedné propasti, ze které mě nemůže nikdo vytáhnout. A já pořád natahuju ruku a doufám, že se někdo najde a pak zas nic.
Bla Bla Bla
Některé věci umím pojemnovat a jen o tom nechci mluvit. Jiné věci umím pojmenovat, ale nechci si to připustit. A další věci pojmenovat neumím a chtěl bych.
Umím pojmenovat Lilky a Střepy a jsou to věci, které ve svém životě nechci. Nechci je ani ve své hlavě. Neumím pojmenovat tu hlubokou věc někde tam vevnitř, která se dělá co chce, vylézá kdy chce, natahuje chapadla a občas mě dusí a zneužívá. Spekuluju o sebevědomí a sebelásce, ale neumím najít řešení, i když ho umím pojmenovat. Hra se jmény. A je pěkně na hovno.
Všechno je na hovno. A mně je smutno.

Měsíčku neposer se

23. října 2016 v 23:37 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Chystám se brečet a nevím, jestli radostí nebo smutkem. Zítra mě čeká devět hodin v práci, hurá hurá. Joanna má novou písničku a já si tak připomínám, že je to přesně rok a den, co jsem ležel ve Střepově posteli a tulil se k němu a čichal jeho vůni a měl příšernou rýmu. A pak jsem šel domů, aniž by k čemukoliv došlo, kromě celkem cudné pusy na rty.
Jsem opilý. Dopil jsem zbytek svojí Tullamore dew a budu si muset koupit další. Piju asi víc než bych měl, ale aspoň už se mnou alkohol nedělá takové kotrmelce jako dřív. V pátek jsem byl na autorském čtení překvapivě zajímavého básníka, který s trochou cynismu a nihilismu vtipně vystihuje každodennost našich životů, nebo aspoň toho mého. Aspoň v některých básních. A samozřejmě na koncertu Pistolnice.
V sobotu jsem byl na vodnici s bývalým a pak jsem skoro brečel bezradností z celé té situace. Z toho, že člověk nemůže být s někým, s kým se miluje, protože vztah vyžaduje víc než jen lásku. A dneska si říkám, že kdyby měl rád Joannu, možná bych s ním byl pořád. Ale kdo ví.
Mám chuť se rozplývat. Splývat na hladině během tmavomodré půlnoci nebo tak něco, jako tehdy ve Vedronském kanálu (nebo co to bylo za místo). A vlastně to asi ani nebylo v noci.
V noci se mi zdálo o Lilkovi, vykládal jsem mu tarotové karty ve škole. Vyložil jsem asi dvacet karet a uprostřed byla ohromná zlatá karta s nápisem Baklažán, ozdobným písmem. Karty byly špatné, ale můj výklad seděl. A tak si říkám, jestli bych si třeba neměl vyložit karty, po těch letech. A možná jo, možná ne, ale už je tak pozdě, že bych měl především jít spát. Rozhodnutí nesplnit slib trvá.
Na zítra jsem si připravil do laborky sushi, abych si pochutnal, když už mi to tam připomíná střídavě Střepa a Lilka. Teda v těch chvílích, kdy zrovna nejsem úplně zaneprázdněný. Zítra budu zase napichovat buňky (a zase mi to nepůjde a zase si vzpomenu na tu reakci "kdo bude napichovat mě?". Jako bych měl zapotřebí se bavit s takovými lidmi). Zítra budu dělat patch-clamp.
Ještě pořád jsem nedočetl třetí díl Hledání ztraceného času. Ani ten třetí díl. Pořád, už asi měsíc, jsem na večeři u kněžny de Guermantes. Nebo vévodkyně, nebo paní, nebo kdo ví, nevyznám se ve francouzských šlechtických titulech a nijak mi to nevadí.
Poslouchám pořád dokola Make Hay.
GN

Diamonds are forever

20. října 2016 v 8:30 | Grey.t |  Zážitky a události
Když už si začnu myslet, že se Střepy naprosto vytratily a zbyla po nich jen vzpomínka, objeví se někde v těle, hluboko, nějaký drobný úlomek. Dnes v podobě absurdně dokonalého erotického snu, vyobrazení něčeho, co by se za jistých okolností klidně mohlo stát. Ale nestalo.
Přestože jsem spálil všechny mosty, mám nutkání mu znovu napsat. Ozvat se s ještě jednou zkusit štěstí, i když je to beznadějné. Samozřejmě, že to neudělám.... Nebo ano? (Znám se.)
Cítím se ovšem mnohem líp než včera i než předevčírem. Nejspíš líp než před rokem, nejspíš líp než den potom, co jsem ležel u něj v posteli a doufal, že zajde o trochu dál než zašel. Když už nic jiného, dal bych si znovu aspoň ten sen.
Nebo na to dočista zapomenout. Ale to se nestane. Protože se zdá, že tyhle střepy jsou podobně jako diamanty věčné.

Smysly o nebohu

17. října 2016 v 23:01 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Zmizet. Schovat se ve tmě. Zamotat se do ní jako do zámotku, do kukly, do kokonu. A pak si ležet v hebké černotě, schovaný před světem - a svět schovaný přede mnou, abych se jím netrápil. Fascinující, jak člověku stovky věcí můžou připomínat jedinou osobu. Jak pestrá může být mozaika poskládaná z lidí, které vám něco za jeden den připomnělo. Jak k jedněm můžete cítit lásku, k jiným nenávist a k dalším lhostejnost. Z čehož právě to třetí je jediné důkazem toho, že je to všechno za vámi.
Ale pokud ji někdo pociťuje vůči vám, je to to nejhorší. Pokud někdo zapomene na vaše narozeniny, zapomene na váš svátek, protože vy čekáte.
Už nemám Střepa v přátelích a občas mám nutkání mu napsat, ale vím, že už nemůžu. Už je to pryč. Nejspíš si toho ani nevšimne. Já si samozřejmě všimnu, ale člověka, který mi ze všech mých známých bydlí nejblíž a přesto ho vídám míň než většinu ostatních, nepotřebuji.
Nejhorší na všem jsou rána. Ne snad kvůli vstávání, ale kvůli tomu, že se obnaží (mám v hlavě obraz obnažených kostí) ten nepříjemný pocit prázdnoty a vy vidíte, že každý den bude úplně stejný a pokud zrovna nějaký bude hezký, jako třeba neděle, stejně ta krása stihne během pár hodin zase zaniknout v jednobarevné všednosti. Je to jako mít kuličku z modelíny. Mícháte barvy a je to hezké, ale nakonec z toho je homogenní šedá koule a ať k tomu přidáte cokoliv, během chvilky žmoulání se to rozpustí v té šedi a nakonec ani není poznat, že se něco takového přidalo. Ví to jen váš rozum, vaše vzpomínky, ale ze stavu věcí už se to vyvodit nedá.
Tak i můj dnešní den začal žmouláním téhle homogenní reality, která se možná skládá z jednotlivých opakujících se rozličností, ale nakonec se sleje do téhle šedivosti a všednosti a nezbyde nic, co by za cokoliv stálo. Když jsem v neděli přikládal na oheň, cítil jsem se užitečný. A když jsem koukal do ohně, cítil jsem se tak nějak jednoduše dobře. A pak jsem přijel domů a ta vnitřní hřejivost a rozzářenost pominula, skoro jako by ten den ani nebyla. A přes noc se propadla do stejné propasti, do které mizí i všechno ostatní a jednou nebude už nic jiného, než jen ta propast.
A pak se tahle propastnost rozplynula v laborce, přestože jsem měl pocit, že to není možné.
Nepsal jsem dřív zajímavější věty?

A zjistil jsem, že romantické kecy mě unavují. Je jediný člověk, od kterého bych je dovedl poslouchat - snad ze zvyku? A trend stesku má stoupající tendenci.

ten večer, kdy jsem v čajovně plácal nesmysly o bohu?

Woteva

4. října 2016 v 23:35 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
V plynných látkách jsou molekuly tak daleko od sebe, že je možné je v uzavřené nádobě při vyvinutí dostatečného tlaku stlačit k sobě a zmenšit tak celkový objem, který daný plyn zabírá. Přestože sám plynem nejsem, mám pocit, jako by se mě někdo podobně pokoušel stlačit, jako by se snažil koncentrovat mou duši do menšího objemu, než jaký by si chtěla sama vyhradit. Nemůžu se ubránit, musím si stále opakovat tutéž otázku. Kolik času zbývá v lidském životě na radost?
Zatím studuju. Dalo by se říct, že volného času mám mraky. A stejně to tak není. Pomalu ho ubývá, jak si ho společností vytvořená nutnost ukrajuje. A až dostuduju, ukrojí si i ten zbytek, z každého dne osm hodin a k tomu čas na dojíždění. Na radost budou zbývat unavené večere, případně děsivě krátké víkendy.
Konec prázdnin (a ty mé by se daly považovat za osmiměsíční) ve mně vždy vyvolává tíseň a sklíčenost. První den školy sice už nemůžu mít pocit, že končí svět, protože všechno nasvědčuje tomu, že pokračuje stále stejně lhostejně dál, ale nervóznímu chvění se nevyhnu. Ani pocitu znepokojení nad vším a nekonečnému předmýšlení nad tím, co je nového.
A do krku už mi zase vlezl ježek, co mě tam bude až do jara píchat a dráždit a bránit mi plavat (a já mu na to jako vždycky budu srát, protože zdraví máme jenom jedno a život naštěstí taky).
Jenže nakonec si musím přiznat, že to celé není zas tak šíleně hrozné, jak mi to vždy přijde. Když už nic jiného, nemůžu alespoň myslet na blbosti a dělat blbosti. (A pak si najednou vzpomenu na den, kdy jsem potkal Letní Bouři. Jak jsem dojel na Husineckou a vystoupil z tramvaje do deště a čekal a pak jsem viděl pěkného kluka, jak se dlouho s někým baví a nakonec jde ke mně a pronáší - kdysi jsem si přesně pamatoval jeho intonaci - "Nejsi náhodou Tomáš?". A pak jsme se courali deštěm do čajovny, která byla, je a asi i bude mojí oblíbenou čajovnou. Nakonec mi řekl, že nemáme dost společného a můžeme být jen přátelé a odjel.) Ne, nemám čas na blbosti, ta představa zas za pár chvil zmizí. A proto se tahám s někým, komu je šestnáct a s kým si nemám co říct, kdo je možná nadprůměrně hezký, ale co z toho. A kdo po mně chce, abych nerandil s nikým jiným a já si říkám, jestli tohle je opravdu to, co jsem chtěl.
Na druhou stranu je to něco, co mi nepochybně pomáhá se vypořádat s rankami po Lilkovi. Ale díky svému věčně nemocnému krku stejně ani z tohohle randění nebude nic, protože poslední do chci je roznášet sezónní nemoci. Jsem nějak vyléčený z představy, že randění je fajn. Fajn je zůstat doma a nebýt rušený, fajn je poslouchat si hudbu, na kterou zrovna máte náladu, nejlíp zůstat celý den v posteli. Což bylo něco, co jsem si chtěl zkusit snad celé prázdniny a za celé ty tři měsíce jsem si na to nenašel čas. (Zato na řešení malicherností jedné patnáctileté buzny toho času bylo, že...)
Nakonec mám znovu černé vlasy a to je tak jediná nová věc v mém životě. Tedy kromě toho, že jsem nezadaný, chovám se jako nezodpovědný idiot, dělám hovadiny a ... no. Kdo ví. Prousta samozřejmě nezvládám dočíst. Prodloužil jsem si výpůjčku. Ani ne tak proto, že bych doufal, že přečtu ještě něco víc, jako spíš proto, že se mi nechce do knihovny, nechce se mi tam táhnout pět kilo papíru a nechce se mi vlastně nic.
Z minulosti vždycky vyvstane nějaká vzpomínka, i z té relativně nedávné, která má zas trochu jinou barvu, trochu jiný odstín než ta předchozí. A tak bych si vlastně mohl s klidem v duši říct, že můj život je celkem pestrý, nebo, ne-li pestrý, tak alespoň zdařile vystínovaný.
Na druhou stranu pořád přemýšlím o tom, kudy a jak rychle jezdí nákladní vlaky a jak egypťané vyvařili kyanovodík z broskvových pecek. Je stejně fascinující, jak se někdy může půl roku smrsknout na jednoho člověka, na jednu situaci. A hlavně to zjištění, že ten člověk nebyl ve vašem životě vůbec důležitý.
Jdu si ještě jednou vykloktat krk whisky a doufat, že se probudím čilý a zdravý.

Konec světa again

2. října 2016 v 19:38 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Na mysli mi ulpívá představa moře. Širého zvrásněného moře nasáklého šedou. Něčeho, co mi bude (jsem si tím stále jistější) podtrhnovat mou doživotní samotu. Ty chvíle, kdy si budu říkat, že jsem možná mohl s někým být, s někým žít, ale rozhodl jsem se raději koukat na to, jak splývají stříbrné čepičky a pak se zase rozplývají. A nebo taky ne.
Ale momentálně jsem omámený, stejně jako moje chuťové buňky, myšlenkou na život bez partnera. Na šedivě hořkou příchuť samoty, která mi už párkrát na jazyku utkvěla.
Uvědomění, že už zdaleka nejsem tím, čím jsem byl, rozhodně ne tím, čím jsem dřív chtěl být a že lidé, po kterých jsem toužil, nebyli ani trochu lidmi, po kterých bych toužit chtěl.
Všechny dny jsou zaříkáváním krásy a malichernosti, ješitnosti. Touhou být povšimnut, zároveň touhou být schovaný, skrytý a nepovšimnutý. Touhou nechtít pozornost, nechtít lidi a nechtít lásku. Zítra začíná semestr a s tím na mě doléhá stejná úzkost jako před rokem a před dvěma lety. Hlavně před dvěma lety. Vědomí, že končí všechno volno, všechna svoboda. Že už na nic nezbývá čas.
Po dlouhé době znovu cítím smutek jiného typu. Ne smutek kvůli někomu, ale smutek pro sebe. Pro svou osamělou budoucnost (kterou se tak esteticky kochám) a vůbec. Netuším, jak jsem dřív mohl vydržet být rok sám, jak mi mohla být samota tak blízká a tak samozřejmá. A po dlouhé době, ne-li poprvé v životě, jsem extrovertní. Mnohem šťastnější se cítím mezi lidmi než sám se sebou. Ale možná je to prostě tím, jaké myšlenky za mnou chodí, když jsem sám.
Přemýšlím, že bych začal chodit k terapeutce. Že bych si nějakou našel a začal znovu. Nějakou, která nedělá přes pojišťovnu, protože si v laborce aspoň něco málo vydělám. A řešil bych s ní problém se svým sebevědomím a tu neustále se opakující imaginární lásku. Od které mám teď snad na chviličku pokoj. Alespoň než si tahle má absurdní tendence vyhlédne další oběť, resp. objekt, protože oběť jsem vždy já.
Včera jsem prý zářil a nakonec si říkám, že bych si měl k sobě vybrat právě někoho, kvůli komu bych byl schopný také tak zářit, jako kvůli pistolnici. Jenže ta představa je tak naivní a nereální a láska je jenom hra s hormony a pak zvyk. Možná splynutí, sdílení životů, ale do velké míry pořád ještě zvyk. Nebo taky ne.
Poslední týden prázdnin jsem strávil sledováním Pána Prstenů a přemýšlením o lásce a o sobě. Proč z celé škály citů a pocitů zabírá zrovna láska v lidském životě tak bizarně velký prostor? Proč je nám příjemný sex? Protože už nejsme instinktivní?
Proč dovedl jeden člověk chytit celou mou sexualitu pod krkem a přivázat ji k sobě? A proč při sexu přemýšlím? Proč přemýšlím o tom, co dělám, o tom, co dělat chci, o tom, jestli to dělám dobře nebo o tom, co budu dělat potom? Proč si to neumím bezprostředně užít a poddat se oné pověstné živočišnosti?
Ale ono je to zas úplně jedno. Zítra končí svět, jako každý rok. A prázdniny, po kterých jsem tak moc toužil, prázdniny po státnicích, byly asi nejhorší prázdniny za x let. Nejpromrhanější.