Přemýšlím, co vlastně napsat. Že dny jsou rozplizlý jako nepovedenej puding. Že jsou šedivý jako průměrný podzimní den. Že jsem z něčeho smutnej a netušim z čeho. Že o tom chci psát, protože nic jiného s tím dělat nedovedu.
Koukám na rozhovory na DVTV a přemýšlím o politice.
Přemýšlím, jak zapomenout na člověka, kterého nemiluju, nejspíš jsem nikdy nemiloval, ale který mi od března okupuje mozek. Přemýšlím, proč mi ho okupuje - a proč zrovna on. Proč nemobilizuju nějaké nevědomé aliance, které by proti takové okupaci bojovaly, nejdřív diplomaticky, pak výhružně, pak útočně. Je to o zvyku? Že člověk, se kterým se bavíte přes půl roku každý den a zažíváte u toho jisté formy uspokojení, najednou do vašeho života nepatří - a z vašeho rozhodnutí? Jenže k čemu mít rád člověka, kterému jste ukradení a furt vám jen lže.
Je to důvod, proč jsem smutný? Nevím.
Myslím na výlet do Berlína. Dosud nejlepší den mého života. Na to, jak jsem odjel. Jak mě tehdy nic netrápilo (to je právě jen zdání a rozumem to vím. Citem jako by tehdy byl klid. Jako by nebyl Střep). Jak jsem se těšil na jedinou věc a ta věc se stala a byla dokonalá. S někým dokonalým, kdo mě doprovázel. A pak ještě ten dokonale dobrodružný večer. Ať už jde o lišky v parku, o přenocování v německém McDonaldu, o paní Krtka trsající na Madonnu, přestože každý den musí hledat jídlo mezi zbytky, které lidi někde nechají. Berlín tím získal nějaké kouzlo. Úžasné kouzlo.
Pamatuju si, jak Střep chtěl jet do Německa, abychom si dali éčko a pořádně si to užili na nějaké německé "diskotéce". (Asi by byl lepší výraz "rave", protože by se nejspíš jednalo o něco opravdu "mega"). A já odmítl. Ta zvláštní bezstarostnost mě pořád fascinuje. Ochota jet s někým do Německa, utratit několik tisíc za jednu noc na éčku. Představa té dokonalé krásy (krásy bez mozku, pochopitelně - krásy toho typu, kdy si říkáte, že je to Adonis, kdy jste schopni zbožňovat každý rys, včetně toho podivně orlího nosanu, který ovšem vynikne až když na něm sedí brýle).
Nebo večer, kdy jsem viděl Střepa na koncertu. Večer, který už se prolínal s tím posraným Lilkem, který mi pak začal okupovat mozek svojí hořkou zemitou chutí.
A teď si můžu naprosto skvěle vzpomenout na první dny po státnicích, na první dny po obhajobách. Na ty chvíle, kdy jsem si vybarvoval antistresové omalovánky, psal si znovu s Lilkem, přestože mě už jednou (kdybych měl být precizní, tak ne jen jednou) podrazil. Měly úplně jinou atmosféru. Ano. Můžu říct, že jsem žil - teď, zpětně. Můžu říct, že ty dny měly nějakou specifickou chuť. Stejně jako to budu říkat za rok nebo za půl roku o těchhle dnech.
Potom se někam poděly dva měsíce a nic se vlastně nedělo, až jsem z těch dvou měsíců prázdnin vyletěl nezadaný do září. A září je vždycky jenom takovej polštář mezi prázdninama a začátkem akademického roku. Taková výplň, kdy se zuby nehty snažím dohnat něco, co jsem měl dohánět už dva měsíce, totiž právě dva měsíce prázdnin.
Dá se říct, že můj život je teď jen o Lilku? Kdo ví. Bylo by to přehnané.
Můj život je teď především o tom, že vůbec netuším, co chci, a nakolik je to, co bych chtít možná mohl, reálné. Mimo jiné nakolik jsem schopný se ještě zamilovat. Nebo jestli je důležitější člověk, který je zralý na vztah, nebo člověk, který má zájmy.
Fakt je, že tenhle svůj "romantický" život nemůžu s tím člověkem sdílet. Nemůžu mu říct "Lásko, Střep chtěl se mnou jet do Berlína fetovat a mně se už dva roky hrozně líbí". Nemůžu říct, že vždycky chvilkově zahořím a pak se půl roku trápím. Že možná to je největší důvod, proč mě náš vztah nenaplňuje.
Ale Střepovu kůži už nikdy neochutnám. Měl jsem příležitost jednou a to jsem měl rýmu a pocit, že mi smrdí triko. Mimochodem mělo stejně modrou barvu jako to voňavé triko, které na sobě měl on. On pod ním navíc schovával krásně vyrýsovanou postavu. A tak krásně se tulil, než mě poslal domů.
S Lilkem jsem se netulil nikdy, neviděl nikdy. Neměl jsem nikdy důvod mu věřit, že pro něj něco znamenám a stejně jsem mu to uvěřil. Nejvíc mě ale nebolí nějaká nešťastná láska. Nejspíš o ničem takovém ani nemůže být řeč. Spíš ta hrozná nereciprokost. Že já bych byl ochotný něco udělat, že pro mě něco znamenal. Zatímco já pro něj neznamenal nic a neudělal by vůbec nic. Že vždycky pro něj byly mnohem zajímavější lidé, zatímco pro mě byl zajímavý on. A taky ta ztráta času - že kdybych ho nikdy nepoznal, mohl jsem za posledního půl roku... kdo ví co. A teď má přítele a mně to nevadí, vlastně je mi to skoro jedno, vadí mi pořád jen struktura našeho vzájemného vztahu. Jenže na tom ani nezáleží.
Vadí mi, že jsem se po rozchodu nemohl vyspat se Střepem. Zcela na rovinu. Protože je zadaný (protože byl vždycky zadaný, ale občas mu nevadilo si někde něco bokem, což bych u kohokoliv jiného řešil). Že tu pořád byla naděje a nakonec jsem sebral odvahu a místo "tak přijď" jsem se dozvěděl, že by musel probudit přítele, abych je mohl navštívit. Jako by jeden Střepův přítel nebyl až až (a to teď mluvím o zmrdovi, kterého jsem po rozchodu utěšoval a od té doby mi nevrátil knihu).
Ani jedna z těch věcí nic neznamená. Cítím se jako kůže po umrtvení. Něco, co by mělo bolet, se zobrazuje jenom jako tlak. Jenže u mě to není důsledkem cílené lokální anestézie, ale prosté otupělosti. A možná i toho, že jsem si už celkem uvědomil, že tyhle věci nemají smysl. (Mají ovšem nějaké kouzlo. Takové, které je schopné mi je neustále udržovat v hlavě a na mysli).
Možná je to celý prostě o tom, jak člověk přemejšlí. Na co zaměřuje pozornost - na co je naučený zaměřovat pozornost. Je to o zvyku a o ochotě ten zvyk překonat. Například myslet na Lilek je možná daný jen tim, že jsem na něj myslel často, protože jsme byli často v kontaktu. Například mít pocit, že můj poslední vztah neměl žádné směřování mohlo být prostě tím, že jsem v něm žádné neviděl a nechtěl vidět a že jsem možná prostě jen byl v skrytu duše moc líný cokoliv udělat. Možná tím, že jsem místo na vztah myslel na Lilky a Střepy a na podobné sračky.
Pustím si posledního Jimmyho a pak půjdu spát. Nebo ležet a zírat do stropu. A čekat na další podobně tupý den, který nic nepřinese a odnese zase trochu času. Na den, kdy si zase vyslechnu od někoho z rodiny debilní rasistické "vtipy" o uprchlících.
Mám chuť se zahrabat a na nic nemyslet, jenže bych myslel pořád. A nebo si představovat, jak se můžu utopit a otrávit a udělat si všelicos nehezkého. Zvláštním způsobem to uklidní. Možná prostě tím, že i kdyby se všechno dojebalo, pořád je tu nějaká možnost, jak si od toho ulevit. Z nějakého důvodu moje představa otravy práškama a alkoholem ale končí tím, že se probudím odpočatý do krásného světa. Což rozhodně není moje představa smrti. A dá se z toho vyvodit, že si nepřeju smrt, ale prostě jen klid. Odpočinek. A pak hezké probuzení.
Po hodně dlouhý době bych se nemusel starat o nikoho. Nemusím se starat o přítele, nemusím se starat o Lilek, nemusím se starat ani o sebe a o školu (ještě). Mohl bych si prostě zalýzt na den do postele a jenom se válet a fakt si odpočinout. Ale já to neudělám, protože bych u toho stejně přemýšlel. A odpočinek pro mě momentálně nejspíš znamená víc než co jiného nemyslet na přítele, lilek, sebe, školu a cokoliv dalšího. Prostě nemyslet vůbec.