Válím se v gauči, zaujímám nejrůznější polohy, které využívají celý rozsah spektra bizarnosti. Jako kdyby pohyb, ta zvláštní neklidnost, která mi brní v končetinách, měla (mohla?) zahnat ten pocit zvláštní dutosti. Udeř do mě a budu dunět. Matematičnost Bacha mi pomáhá nejen aspoň trochu zklidnit tyhle neujařmené pocity, ale také si připomenout, proč už nejsem zadaný. Protože právě tahle matematičnost by zůstala mému příteli - teď už zřejmě expříteli - neodhalená.
Člověk doufá ve svobodu. Představa, že být "single" znamená roztáhnout křídla a nasávat život plnými doušky. Flirtovat, například. Jenže v tom není nic tak úžasného. Nic tak dobrodružného. Snad je to tím, jak je celý tokací rituál lidí zprofanovaný, jak je zvulgarizovaný. Už jen to, že "pickup lines" nejsou vlastně vůbec nápadité, jen se jedná o trochu méně neslušné dvojsmysly.
Ano, neumím flirtovat. Ovšem, dá se říct, že podle mých kritérií umí flirtovat jen opravdu málokdo. A nakonec si člověk říká, jestli přeci jen nebylo příjemnější se stočit do klubíčka vedle člověka, kterého možná nic moc nezajímá, ale který ho miluje, který nám dá přesně to, co se od vztahu očekává - alespoň v nějaké formě. Nakolik je vzájemná nuda, vzájemné nesouznění podstatné? Především ovšem - jak moc je podstatné v poměru k partnerským rituálům, k těm stereotypům, ke kterým se uchylujeme po nějaké době vztahu a které vznikají určitou souhrou těla a ducha. Čím to je, že svého přítele jsem líbal jinak než kohokoliv jiného? Ne snad láskou, spíš zvykem, spíš tím, že jeho polibky si vyžadovaly určitý typ polibků z mé strany - a stejně tak mé polibky vyžadovaly něco z jeho strany. Vzájemným poznáním se rozvinulo něco specifického, něco, co známe moc dobře. A něco - nemohl jsem si nevšimnout - z čeho se později z přítelovy strany stala jakási zoufalá karikatura, která už tušila, že náš vztah není tak silný jako býval a snažila se ho zachytit. Možná právě tím, že vybočil ze zavedených líbacích pořádků tento vývoj uspíšil. Ne že by to samotné stačilo k nějaké změně vztahu, ale v kontextu okolností... Jak moc je důležité - co vlastně? Láska, partnerství? Jak pojmenovat něco, co nevyplývá ani tolik z našich osobností jako spíš ze vztahu jako takového? Ovšem něco, co jeho osobnost a jeho láska právě dovedla naplňovat způsobem, jakým to dovede nejspíš málokdo? Jistý způsob důvěry?
Možná jde ale nakonec skutečně jen o zvyk. Jen o pokračování v tom, co se vyvinulo během prvního roku či dvou, o variace na totéž téma. I problémy jsou jen opakováním. Ale ten celek byl nakonec velmi uspokojivý. Zatím ale docházím k závěru, že svoboda není zdaleka tak sladká, jak se zdála, když jsem ji neměl. A vztah nejspíš není tak hořký jak se zdál, když jsem ho měl. Jenže pak zapomínám přesně na tyhle věci: Na přítelův proud stížností, který vždycky přichází podobně jako voda z protržené přehrady. Příliš rychle, příliš intenzivně. Tak, že člověk, který proti vodě v jádru nic nemá, je naprosto přemožený a znechucený a byl by nejradši, kdyby tu přehradu někdo co nejdříve opravil. Na způsob, jakým píše. Na nepochopení a na lenost.
Nevím proč jsem si najednou vzpomněl na takovou zvláštní hru, kterou se mnou kdysi hrál můj - co? milenec? kamarád s výhodami by to byl, kdyby to byl kamarád, takže tedy člověk s výhodami? - říkejme mu třeba Rusák. Že kdykoliv jsem přišel, ačkoliv nám bylo jasné, proč se vidíme, snažil se tvářit, že spolu trávíme čas. "Ne, ještě nechoď. Koukneme se na seriál." Nutno podotknout, že seriál byl v ruštině. Celé to proč? Proto, že si někdo nechce připadat jako děvka?
A možná, že tohle je právě to, co nechápu. Ta hra ve stylu "Já nejsem děvka". Skoro jako kdyby právě ty profily na seznamkách, které se ohání slušností, patřily těm nejmíň slušným lidem. Jako kdyby "Na webku nejdu" znamenalo pravý opak, protože člověk, který na webku nejde, nemá potřebu vůbec uvažovat o tom, že by na ni šel? Co když právě tohle popírání je nějaké tajné dorozumívání. Nakonec se člověk opět vrací k tomu marnému melounku z dubna, který tak zarytě tvrdil, že je slušný, zatímco rozesílal fotky svého přirození kde komu, zatímco nabízel společnost kdekomu. A zároveň se s naprostým přesvědčením tvářil, že je tu právě a jen pro vás a pro nikoho jiného.
Celá tahle bizarně přebujelá plejáda jinotajů - naprosto nesofistikovaných - se ale rozplývá ve vztahu. To je možná ten nejslastnější pocit: přitulit se k člověku, o kterém víte, kdo to je. O člověku, před kterým nemusíte hrát tuhle společenskou hru, nemusíte o sobě tvrdit pravý opak. Otevřenost. Otevřenost bude možná to slovo, které jsem hledal.
A z těch malých drobností, které mě provází životem, se mi vybavuje neustále dokola jen jediná: Jak kdykoliv, když se odeberu na malou stranu, mám pocit, že ve skutečnosti spím a co nevidět se probudím tím, že si čůrám do peřin.
Stýská se mi po době, kdy jsem četl Kareninu. Teď už můžu říct, že jsem neurobiolog. Ale už nečtu Kareninu.
Poslouchat Bacha mi občas přijde jako s matematickou - geometrickou! - přesností dokazovat Boha.
A kromě Bacha jsem v posledních dnes posedlý Emílianou Torrini.
A stále ještě přežvýkávám Prousta. (Ano, píšu jako debil proto, že čtu Prousta.)
Možná se nabízí otázka, proč se ten článek jmenuje Hitler a Světlušky. Já vlastně nevím. Ale ten Hitler jsem já. A ta světluška vlastně taky.
Nejvíc mi stejně chybí ty maličkosti. Že když jsem chtěl hrát Pokémon Go, řekl mi přítel "Ty můj pokémone", že když jsem v noci hřál, říkal "Ty jsi jak radiátor". Že prostě už nikdo další nebude jako on.
Nikdo nebude jako on, nikdo nebude jako ten či ti, co budou. Bude ale trvat, než si s někým dalším vybuduješ podobnou "nudnou", ale krásnou jistotu. Někdo, ke komu se budeš tulit zcela nahý a on k tobě taky, ačkoliv budete oblečení, tulit se k němu jako k člověku takovému, jaký je, ve vzájemné otevřenosti a důvěře. Hodně štěstí!