Do hlavy mi stoupají zas ty imaginární lásky. Zas úplně to samý. Vzpomínky na Letní Bouři a na všechno to po ní, co se tak divně rozplývá a splývá v jedno. S trochou úsilí bych v té téměř jednolité mase našel ještě nějaké obrysy a z nich vyzdvihl jednotlivé postavy, jednotlivé aktéry. Fakt je, že samotná ta láska něco vypovídá o mně. Není to o těch lidech, o těch zářivých krásných fascinujících lidech, kteří ve mně vzbuzovali ze všeho nejvíc úzkost. Úzkost, která se přeměnila v zamilovanost.
Anatomie té poslední je obzvlášť bizarní, ale především iracionální a dětinská. Celá ta absurdita vybubřela z toho, že jsem neutnul něco, co jsem měl prozřetelně utnout už dávno. Celé to leží na selháních rozumu. Na jednotlivých klamech, které dohromady tvoří fantaskní obraz, hypnotický a okouzlující. Stačí špatná premisa. Považovat někoho hrozného za někoho skvělého, prostě proto, že nemáte zatím jediný důkaz o tom, že by byl hrozný. Nejdřív přijde nadšení. Potom se objevují ty drobné nedostatky, které vzhledem k vašim domněnkám omlouváte. "Ale nojo, tak je trochu takovej, tak je trochu makovej, to je takový to jeho tohle, tamto". A po čase je víc "takovýho toho jeho" než původního obrazu. Snad ze zvyku, snad proto, že rigidně trváme na podobě, které jsme pro toho člověka sami stvořili, trváme na prvotní kráse a zbytek přehlížíme, potlačujeme, omlouváme, i když už nezažíváme tolik radosti, už to začíná bolet.
Pak se může stát něco převratného. Něco, po čem by si člověk mohl uvědomit, že jedná s volem. Ať už je to nechtěně průhledná manipulace, šokující zjištění, něco, co bychom jen tak nepřekousli, zasáhne nás to a dá nám to příležitost přehodnotit svůj obraz. Někdy se ale kromě obraznosti zůčastnily celého procesu i city. A skrz zalíbení v tom, co jsme si sami vytvořili, začínáme cítit i zalíbení v samotné osobě, přestože je jiná. Jakoby skrz obal našich domněnek prochází cit až ke skutečnému jádru, které jsme nepoznali. A po odkrytí toho středu, jádra, které není tak půvabné, cítíme dál, protože cit se neztratí tak snadno jako obraznost.
To je chvíle, kdy má zakročit rozum. Kdy má rozum rozpoznat své dřívější selhání a současné selhání citu. Kdy má pochopit celou iluzí a pokusit se ujařmit vůli tak, aby opustila iluze a nestýkala se dál s někým, kdo je v jádru odstrašující. Rozum ale není zdaleka tak silný, jak bychom si přáli. A tak někdy, i když víme, že člověk je mnohem horší, než jsme mysleli, podlehneme spíš citu. "Já vím, je takový, je makový, ale mám ho rád."
A tak se může stát, že ztrácíme čas s někým, o koho bychom si ani neopřeli kolo, kdybychom od začátku věděli to, co víme teď. Ať už je to promiskuita, manipulace, lež, nebo prostá obyčejnost. U Letní Bouře to byla obyčejnost, která zůstala dlouho skrytá. U Mravence, přestože nebyl imaginární, to byly lži. U Střepa to byla hloupost a lhostejnost. Mohl bych pokračovat, ale nechci.
Fakt je, že ty situace vždycky stojí na domněnce. Na zamilovanosti do něčeho, co existuje jen naoko, jen pro nás. Mnohem těžší ale, než nastínit nějaké schéma, nějaký výklad, postup, je donutit rozum, aby se chopil kormidla, kterého se neměl nikdy pouštět. A přes veškerý smutek ze ztráty (ztráty imaginární, protože se ztratilo něco, co nebylo, ale o to možná nepříjemnější) aby nás vedl dál a nedovolil nám se vrátit. Nejtěžší je iluzi, o které víme, že je to iluze, opustit. Nejen si opakovat pravdu, kterou jsme poznali, ale dovolit, aby i na téhle pravdě přestalo záležet, a to proto, že přestal působit cit.
Má ale rozum moc nad citem? No samozřejmě, že nemá.
By ses měl začíst do tituly s honosným názvem Šťastná kniha od Barbary Šťastné. Říká, že např. takový gen štěstí 5-HTT zodpovědný za přenos serotoninu se dědí ve třech variantách. Dlouhá-dlouhá, dlouhá-krátká a krátká-krátká. Ti, co maj obě dlouhé, jsou na tom líp.
Radí uklízet, neválet špeky u gauče, udělat si seznamy, překonávat prokrastinace a zbytečně nešukat s každým na potkání.
Nemusíš překopávat život, jezdit hledat se do Himalájí ani zakládat biofarmy na Šumavě. Odhoď výraz vyčerpaného srábka, který vláčíš po ulicích a ani o tom nevíš, nečti, proboha, Prousta, vždyť ten člověk byl eremita, dobrovolně se odsoudil k sociální izolaci, a ty ho luštíš a jseš na to ještě pyšný. Je to sice extra zábavné čtení, to jo, když se do něj dostaneš, leč pouze čtení. K životu má daleko. :)
A v podobném duchu mohl bych pokračovat do noci. Stejně jsi až na pár výjimek všem šumafuk, nedělej si to těžší, nezabředávej do sentimentality atd. :)